O hraní a koncertování

Myslím, že v předchozích příspěvcích už jsem párkrát naznačil, že Eindhoven je sám o sobě šedé a v podstatě docela nudné město a pokud si tu člověk chce užít trochu legrace, musí vyrazit svému štěstí vstříc. Ať už do parků či do přírody anebo do společnosti stejně naladěných lidí, kteří se však na rozdíl od lesů, luk a strání jen tak naslepo hledají dost špatně. Sám na takové hledání žádný tajný recept nemám, ale přesto se mi podařilo jednu správnou partu najít a dokonce se do ní tak trochu infiltrovat. Následující řádky věnuji popisu toho, jak jsem se dostal mezi muzikanty studentského orchestru Auletes a jak jsem si s nimi minulou neděli zahrál na super koncertě v Tilburgu. A předem můžu prozradit, že stejně naladění jsme opravdu byli.

Historie hledání začala vlastně už loni v prosinci, kdy jsem se večer po interview v Boschi sám v místní univerzitní knihovně bavil spamováním českých erasmáků studujících na TU/e. Ke kýženému ubytování v Eindhovenu mě to nakonec moc nepřiblížilo, ale získal jsem tak aspoň pár kontaktů, což mi později pomohlo k jízdnímu kolu a taky k pozvání do studentského klubu Bunker, kde se sdružují téměř všechny zajímavé aktivity místní početné studentské komunity. Nazývat toto mnohoúčelové zařízení klubem by však bylo trochu zavádějící – trefnější by asi byl „Dům dětí a mládeže pro vysokoškoláky“. Vždyť i prvním večerním programem, na který jsem se šel podívat, bylo hraní deskových her a následně akustický a velmi komorní koncert jedné potulné australské písničkářky.

K orchestru mě však nejvíc ze všeho posunul večer s tancem, kde se prostřednictvím otevřené hodiny místní taneční škola snažila nalákat studenty do kurzů. K mé smůle nebo možná štěstí jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy byla na programu zumba či něco podobně uhozeného – zkrátka exkluzivní zábava pro slečny, a tak jsem zůstal koukat na chodbě a přemýšlel, co dál. O kousek dál se pomalu začala shlukovat skupina dalších studentů, kteří se, jak jsem vzápětí zjistil, chystali na zkoušku sboru. Přes počáteční ostych jsem se k nim zvědavě přidal, ale vícehlasy na programu mě dvakrát neuchvátily, a tak když jsem se dozvěděl, že jeden ze zkoušených kusů bude doprovázet velký dechový orchestr, který navíc zkouší pod stejnou střechou, nemusel mě nikdo dvakrát přesvědčovat, abych změnil dres, přesněji vyměnil hlas za nástroj.

Na zkoušku Auletes jsem se tak zašel podívat hned následující týden a za další týden se už aktivně připojil s klarinetem, který jsem si mezitím přivezl z Prahy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že party, které jsem dostal jako přípravu na blížící se koncert, byly jednoduché, a to mluvím o sprostém třetím klarinetu. Na rychlé pasáže o několika řádcích dvaatřicetin jsem zkrátka a dobře z minulosti nebyl zvyklý a už vůbec ne připravený, tak to občas byla trochu improvizace, ale myslím, že to nakonec stálo za to. Koncert pětadevadesátihlavého orchestru se sólistou na trombon ve dvou skladbách a se sborem ve velmi moderní a alternativní symfonii, kterou jsme hráli ve světové premiéře, sklidil před zaplněným sálem velký úspěch. A já jsem díky tomu poznal několik skvělých muzikantů, se kterými se možná v květnu vydám i na sailing kolem Fríských ostrovů a skoro určitě si nenechám ujít červnový koncert na plovoucím pódiu v Eindhovenu.

Včera na zkoušce jsme si poprvé zkusili z listu střelit program příštího koncertu a už teď můžu říct, že to bude pořádný mazec. Zdánlivě jednoduché notové zápisy se totiž pod taktovkou dirigenta Jose postupně měnily v hotové peklo, ať už zásluhou nenápadných změn rytmu na alla breve nebo změní předznamenání na začátku notové osnovy u vybraných řádků, kterým pracovně říkám vrchařská prémie. Korunou programu bude zřejmě Chačaturjanův Šavlový tanec, při kterém jsem se včera kapku zadusil. Z Junioru jsem byl totiž zvyklý slýchat přiznávky naproti ze žesťové sekce a to ještě tak maximálně v polovičním tempu. No uvidíme, bude to výzva:-)!