Jak jsem se nestal hvězdou showbyznysu

Minulý týden jsem dostal další ze svých mnoha ztřeštěných nápadů. Na nástěnkách nenápadně rozmístěných po campusu se objevily inzeráty oznamující zahájení činnosti univerzitního divadelního souboru v nové sezóně. Vypadaly docela přívětivě a stálo na nich něco v duchu "přijďte předvést, co umíte, zveme všechny studenty i učitele." Tanečníci si měli připravit nějakou pohybovou kreaci, zpěváci píseň a adepti na herecké pozice monolog. Nabídka mě okamžitě zaujala a řekl jsem si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí - však to znáte...

A tak jsem udělal pravý opak. Našel jsem si monolog z Shakespearova Othella, který už jsem se dříve učil česky, a byl opravdu hodně překvapen jeho originálním zněním. Tedy pokud po těch čtyřech stech letech přece jen nedoznalo nějakých tajných změn. Vzal jsem si text na lehátko k bazénu a za zvuků motorů přistávajících letadel kousek nad hlavou (pozorování ocelových strojů ve finální fázi přibližovacího manévru je podle mého v případě tohoto swimming poolu ještě o něco zajímavější než samotné plavání, protože teplá voda odrazuje od rychlejších pohybů:-) jsem maně lovil z paměti českou verzi v naději, že se tak dopátrám pravého smyslu Mistrových slov. Nakonec jsem zvítězil nad hmotou a s výjimkou jednoho verše dal celý výstup dohromady. Do konce týdne však chtě nechtě celý Othello musel k ledu, protože jsem měl jiné věci na práci a na koukání.

Vzpomněl jsem si na něj znovu až v pondělí večer, když jsem se chystal k zaslouženému odpočinku po dlouhé přípravě, ale nemilosrdně zavírající se oči nepustily umění na světlo světa. A tak přišlo úterý, kdy se měly konat i zkoušky všech divadelních adeptů. Takticky jsem zvolil vyčkávací strategii a šel se nejprve mrknout, co je to vlastně za lidi a jak se na mě budou koukat. Inu, samotné inscenátory jsem nespatřil, ale slečna, co měla na starosti registraci uchazečů, mi řekla, ať určitě přijdu, a tak jsem se utvrdil v tom, že zkusím přednést svůj monolog.

Za prudkého deště jsem přeběhl pár kroků na dorm a s pomocí Youtube se dopátral správné výslovnosti u několika slov. Po hodině a půl jsem konečně uznal, že si dvouminutový text pamatuju a jsem schopný aspoň přibližně interpretovat verše i to, co se skrývá mezi nimi a vyrazil se podívat zpět. Společnost před divadelním sálem se mezitím rozrostla a já se během pár minut poznal s několika sympatickými freshmany, tedy mladšími studenty těsně po střední. Co mě ale překvapilo, všichni byli studenty divadla, a to byla velká rána pod pás, neboť jsem čekal, že ti zde budou mít svůj vlastní soubor. A taky že mají, jenže až ve vyšších ročnících. Bavilo mě je pozorovat, jak se připravovali na své pěvecké výstupy a na první pohled všichni překypovali nevybitou energií. Já jsem se nepříliš úspěšně snažil zakrýt vlastní nervozitu, ale nakonec mě dostala jedna slečna, která, když jsem jí pověděl, odkud jsem a co studuju, řekla jen, že musím mít hodně velkou odvahu, když jsem tu, ale že mi prý drží palce.

Ještě jsem ale ani nestihl zpracovat, co tím přesně chtěla říct, a už mě zavolali dovnitř. V sympatickém sále pro nějakých osmdesát diváků seděla v prvních dvou řadách skupina šesti učitelů - herců, režisérů, či co já vím a vypadali jako kritici vystřižení ze všech českých studentských divadelních festivalů, kam jsem se kdy podíval. Korunovaly to brýle ve stylu Arnošta Goldflama na nose jednoho profesora. V tu chvíli jsem byl stále ještě v pohodě, nebo jsem si to aspoň myslel. To, co však přišlo v příští chvíli, byla směs nevědomí a hrůzy. Těžko se to popisuje, ale zkusím to.

Udělal jsem dva kroky dozadu, ujistil se, že můžu začít, pregnantně vyslovil první verš a v ten okamžik se mi všechno slilo ve změť barev, tvarů a zvuků a začalo obrovskou rychlostí kroužit kolem mě. Text, který jsem ještě pár minut předtím bezpečně znal, jsem najednou nedokázal sestavit ani po smyslu, byť by mi to u veršů a navíc v angličtině bylo platné asi jako mrtvému zimník. Totální potupa! Zmateně jsem vytáhnul přeložený text z kapsy u kalhot a jako zraněný překážkář se ctí doklopýtal do cíle, kde se delirium pomalu proměnilo zpátky v realitu. Vždycky jsem si myslel, že z podobných situací dokážu vybruslit, ale tohle byl zkrátka absolutní zářez. Pusto, prázdno, nic...

Ještě ne zcela ovládaje své pohyby a řeč jsem ze sebe dostal pár zdvořilostních frází a pozdrav na rozloučenou a vyrazil rychle pryč. Téměř jsem dosprintoval do posilovny a následující půl hodinu se na rotopedu snažil vyhnat všechny otravné myšlenky ven z hlavy. Asi se mi to zčásti podařilo, protože prokletý Shakespearův text jsem dal bezpečně dohromady znovu až ráno cestou do školy. Když jsem si pak přečetl mail od výběrové komise, už jsem byl jen vděčný za to, že mě nepozvali zpátky na čtenou zkoušku připravovaného představení. Ještě bych jim to musel vysvětlovat…

A tak jsem došel k závěru, že ona slečna před divadelním sálem měla pravdu. Sice se říká, že doma není nikdo prorokem, ale já jsem se jím nestal ani tady. A jsem za to nakonec rád:-).