Dohra

Tak to bychom měli! Velký flám skončil a Poslední Mohykán zamával křídly a vrátil se ze země neomezených možností zpět do bezpečí hranic všedních dnů. Všechno jednou začíná a jednou končí, a tak i já si musím chtě nechtě přiznat, že jsem zpátky. Zpátky doma? Kdoví a tahle otázka mě jistě bude ještě nějaký čas trápit. Kam vlastně teď patřím? Když ne tam ani sem, zůstal jsem snad někde na půli cesty a utopil se v nekonečném oceánu? Jisté je jen to, že z geografického pohledu jsem teď poblíž padesáté rovnoběžky v matičce Praze a nějaký čas tu zase pobudu. A budu rozhodně moc rád, když se přidáte a sem tam se se mnou podělíte o své radosti...

Je asi nerozum popisovat tu mé současné nálady, protože, jak pevně věřím, nebudou trvalé a pevné jako moje vzpomínky na Ameriku. Kdybych to měl totiž shrnout, je to pořádná deprese a boj o znovunalezení vlastní identity. Čert ví, jestli jsem vůbec kdy nějakou měl; o to tady nejde. Potřebuju zkrátka nějaký jasný cíl a motivaci pro své činy, jinak se tu za chvíli dočista zblázním. Jistě sami uznáte, že se nedá donekonečna žít ze setrvačnosti, protože i to nejkulaťoulinkatější ložisko se jednoho krásného dne zastaví.

Teď mi však dovolte ještě na malou chvilku zavzpomínat, protože to mi jde dosud ze všeho nejlépe (a rád bych to náležitě zúročil:-). Tak tedy Amerika. Jak všem svým kamarádům říkám, Amerika byla super a rád bych se tam v budoucnu ještě vrátil. Možnost tu existuje a docela reálná, ačkoli k ní vede ještě dlouhá cesta plná překážek, ale je to také jen hra jako každá jiná. Když se budu trochu snažit, na Floridu bych se mohl za dva roky vrátit. Už jsem zjistil, že asi nikde nebudu dlouho spokojený a změna prostředí je vlastně takový krátkodobý lék na utišení bolesti.

Amerika má mnoho tváří. Ty vlídné potkáte v obchodech, na ulici, v dopravě a po čase z toho všeho i ve vlastním zrcadle. Jiné, často zamračené, na vás zase číhají v kontejnerech za fastfoodovými restauracemi, při bližším poznávání lidí kolem a, jak s oblibou říkám, také v poloprázdném kostele. Amerika pro mě bohužel bude vždycky tou zemí, která se nechutně přežírá, stará hlavně sama o sebe a klidně nechá umřít sraženého cyklistu vedle silnice, ale pak zase, snad aby ukázala vlídnější tvář, se za vás pomodlí a pošle vám krabici konzerv se špagetami, abyste si připomněli, jak vlastně chutná (a neumřeli hlady). Nejlepší ze všeho je proto na všechny lidi zapomenout, vybrat si pár dobrých kamarádů, kteří vás nezradí, a vydat se objevovat přírodní krásy, kterých si do dnešních dnů země hvězd a pruhů zachovala pro každého dost. Pak už totiž bude jen a jen na vás, jestli se budete živit špagetami a cestovat autem, byť bych se přece jen přimluvil za občasný příspěvek o zážitcích na blogu a za fotky na Picase;-).

Tak si říkám, že by to chtělo nějaké ponaučení a dobrou radu pro cestovatele, kteří se za Atlantik a ještě dál teprve chystají. Určitě bych z rukávu vysypal deset tipů, jak se protáhnout na letišti s nadváhou a nenechat si uletět přípoj v Paříži (totiž Paříži se úplně vyhnout), jak si vybrat správný hotel na přespání a jak co nejvíc ušetřit při půjčení auta nebo nákupu letenek. O tom všem už jsem tady ale v rozličné podobě psal, a nebylo by to tedy nic moc nového. Stejně tak kdybych popsal celý náš závěrečný výlet napříč Amerikou z Los Angeles do Davie, zážitky bych nevylíčil lépe, než co prozradí fotky. V tomhle Amerika není krásnou neznámou jako Kostarika, která mě překvapovala na každém druhém kroku. A proto mi také nezbývá, než Vám poradit jediné. Mějte oči doširoka otevřené, uši nastražené a hlavu odpočatou, abyste všechno zvládli pobrat. Byla by totiž velká škoda nechat se ochudit byť jen o jediný okamžik. Jak jsem totiž už dávno zjistil, když je Vám někde nepříjemně, není nic jednoduššího, než jít o dům dál nebo jen tak bloumat ulicemi za zvuků hudby z Nového světa. Hudba je totiž společně se psem nejlepší přítel a má tu výhodu, že si ji můžete vzít všude s sebou. Ať už bude znít zvenku nebo zevnitř, nikdy Vás nenechá o samotě. To je má nejlepší rada!

Na samotný závěr bývá dobrým zvykem napsat, o co autor při popisu svých všedních i cestovatelských zážitků nezavadil. Pane jo, toho by bylo! Chtěl jsem napsat o nenechavých mravencích, kteří po celý semestr okupovali můj pokoj, o školních dobročinných aktivitách, které někdy nadělají víc škody než užitku, o tom, kde všude by se Amerika mohla učit, o přistěhovalcích, o armádě uměle zaměstnaných na campusu, o neschopnosti školy šetřit na pravém místě, o sladkém životě, který zatím zůstává jen snem, o nenaplněných láskách, o věčnosti, o bohu (zásadně s malým "b") i o slohu. To vše a ještě mnohem víc zůstane nevyřčeno a má to tak asi být. Stejně už by to totiž nikdo nechtěl číst, přiznejte se:-)!

Přesto všem, kteří se aspoň čas od času zavítali, děkuji, že mi věnovali sem tam nějaký ten komentář, pozdrav nebo aspoň tichou vzpomínku, a dali mi tak najevo, že, ačkoli jsem blog psal zejména sám pro svoji potěchu a ze spisovatelské vášně, nevyšla moje snaha tak docela naprázdno. Všechny Vás zase brzy rád uvidím a ať jste v Aši, v Praze nebo v Riu, mějte se tam moc krásně!