Dohra

Tak to bychom měli! Velký flám skončil a Poslední Mohykán zamával křídly a vrátil se ze země neomezených možností zpět do bezpečí hranic všedních dnů. Všechno jednou začíná a jednou končí, a tak i já si musím chtě nechtě přiznat, že jsem zpátky. Zpátky doma? Kdoví a tahle otázka mě jistě bude ještě nějaký čas trápit. Kam vlastně teď patřím? Když ne tam ani sem, zůstal jsem snad někde na půli cesty a utopil se v nekonečném oceánu? Jisté je jen to, že z geografického pohledu jsem teď poblíž padesáté rovnoběžky v matičce Praze a nějaký čas tu zase pobudu. A budu rozhodně moc rád, když se přidáte a sem tam se se mnou podělíte o své radosti...

Je asi nerozum popisovat tu mé současné nálady, protože, jak pevně věřím, nebudou trvalé a pevné jako moje vzpomínky na Ameriku. Kdybych to měl totiž shrnout, je to pořádná deprese a boj o znovunalezení vlastní identity. Čert ví, jestli jsem vůbec kdy nějakou měl; o to tady nejde. Potřebuju zkrátka nějaký jasný cíl a motivaci pro své činy, jinak se tu za chvíli dočista zblázním. Jistě sami uznáte, že se nedá donekonečna žít ze setrvačnosti, protože i to nejkulaťoulinkatější ložisko se jednoho krásného dne zastaví.

Teď mi však dovolte ještě na malou chvilku zavzpomínat, protože to mi jde dosud ze všeho nejlépe (a rád bych to náležitě zúročil:-). Tak tedy Amerika. Jak všem svým kamarádům říkám, Amerika byla super a rád bych se tam v budoucnu ještě vrátil. Možnost tu existuje a docela reálná, ačkoli k ní vede ještě dlouhá cesta plná překážek, ale je to také jen hra jako každá jiná. Když se budu trochu snažit, na Floridu bych se mohl za dva roky vrátit. Už jsem zjistil, že asi nikde nebudu dlouho spokojený a změna prostředí je vlastně takový krátkodobý lék na utišení bolesti.

Amerika má mnoho tváří. Ty vlídné potkáte v obchodech, na ulici, v dopravě a po čase z toho všeho i ve vlastním zrcadle. Jiné, často zamračené, na vás zase číhají v kontejnerech za fastfoodovými restauracemi, při bližším poznávání lidí kolem a, jak s oblibou říkám, také v poloprázdném kostele. Amerika pro mě bohužel bude vždycky tou zemí, která se nechutně přežírá, stará hlavně sama o sebe a klidně nechá umřít sraženého cyklistu vedle silnice, ale pak zase, snad aby ukázala vlídnější tvář, se za vás pomodlí a pošle vám krabici konzerv se špagetami, abyste si připomněli, jak vlastně chutná (a neumřeli hlady). Nejlepší ze všeho je proto na všechny lidi zapomenout, vybrat si pár dobrých kamarádů, kteří vás nezradí, a vydat se objevovat přírodní krásy, kterých si do dnešních dnů země hvězd a pruhů zachovala pro každého dost. Pak už totiž bude jen a jen na vás, jestli se budete živit špagetami a cestovat autem, byť bych se přece jen přimluvil za občasný příspěvek o zážitcích na blogu a za fotky na Picase;-).

Tak si říkám, že by to chtělo nějaké ponaučení a dobrou radu pro cestovatele, kteří se za Atlantik a ještě dál teprve chystají. Určitě bych z rukávu vysypal deset tipů, jak se protáhnout na letišti s nadváhou a nenechat si uletět přípoj v Paříži (totiž Paříži se úplně vyhnout), jak si vybrat správný hotel na přespání a jak co nejvíc ušetřit při půjčení auta nebo nákupu letenek. O tom všem už jsem tady ale v rozličné podobě psal, a nebylo by to tedy nic moc nového. Stejně tak kdybych popsal celý náš závěrečný výlet napříč Amerikou z Los Angeles do Davie, zážitky bych nevylíčil lépe, než co prozradí fotky. V tomhle Amerika není krásnou neznámou jako Kostarika, která mě překvapovala na každém druhém kroku. A proto mi také nezbývá, než Vám poradit jediné. Mějte oči doširoka otevřené, uši nastražené a hlavu odpočatou, abyste všechno zvládli pobrat. Byla by totiž velká škoda nechat se ochudit byť jen o jediný okamžik. Jak jsem totiž už dávno zjistil, když je Vám někde nepříjemně, není nic jednoduššího, než jít o dům dál nebo jen tak bloumat ulicemi za zvuků hudby z Nového světa. Hudba je totiž společně se psem nejlepší přítel a má tu výhodu, že si ji můžete vzít všude s sebou. Ať už bude znít zvenku nebo zevnitř, nikdy Vás nenechá o samotě. To je má nejlepší rada!

Na samotný závěr bývá dobrým zvykem napsat, o co autor při popisu svých všedních i cestovatelských zážitků nezavadil. Pane jo, toho by bylo! Chtěl jsem napsat o nenechavých mravencích, kteří po celý semestr okupovali můj pokoj, o školních dobročinných aktivitách, které někdy nadělají víc škody než užitku, o tom, kde všude by se Amerika mohla učit, o přistěhovalcích, o armádě uměle zaměstnaných na campusu, o neschopnosti školy šetřit na pravém místě, o sladkém životě, který zatím zůstává jen snem, o nenaplněných láskách, o věčnosti, o bohu (zásadně s malým "b") i o slohu. To vše a ještě mnohem víc zůstane nevyřčeno a má to tak asi být. Stejně už by to totiž nikdo nechtěl číst, přiznejte se:-)!

Přesto všem, kteří se aspoň čas od času zavítali, děkuji, že mi věnovali sem tam nějaký ten komentář, pozdrav nebo aspoň tichou vzpomínku, a dali mi tak najevo, že, ačkoli jsem blog psal zejména sám pro svoji potěchu a ze spisovatelské vášně, nevyšla moje snaha tak docela naprázdno. Všechny Vás zase brzy rád uvidím a ať jste v Aši, v Praze nebo v Riu, mějte se tam moc krásně!

„Že mě nediskriminuješ? Však já ti ještě ukážu, chlapečku…“ aneb jak jsou reakce některých lidí zoufale předvídatelné

To bylo tak. Přišel jsem do školní knihovny vytisknout si poslední poznámky před poslední zkouškou, sluchátka na uších, nevidím, neslyším. Přesto vida, že tiskárna u help desku je out of service, jako už ostatně tolikrát, neohroženě pokračuji do computer room, když tu na mě jakoby zdálky volá chlapík od help desku. Otočím se a rychle chápu, že dnes si škrtnu jedině u něj. Promptně se zapisuju na papír, kde už řádka lidí přede mnou podepsala, že tisknou tady, protože jinde to prostě nejde, a čekám, až sympatická slečna přede mnou uzavře svoji tiskovou úlohu.

Vtom se za mnou zjeví maník něco mezi padesátkou a smrtí, zjevně přistěhovalec se znatelným přízvukem a ptá se, jestli už funguje tiskárna. Chlapík mu odpoví, že jo, ale že si musí počkat. Maník se ptá, jak dlouho, chlapík ukáže na mě a slečnu přede mnou, maník po chvíli pokývne hlavou, jako že teda rozumí a počká. Asi mu to pomaleji secvakává, říkám si. Mezitím se chlapík s lehkým úsměvem ve tváři, který vzbuzuje dojem, že už se s ním narodil, maníka zeptá, jestli je student. Maník zase po chvíli že jo, ale je viditelně nesvůj. V tu chvíli mě napadá, že kdyby byl někdo opravdu šílenec, mohl by ho obvinit z diskriminace pro rozlišování na základě věku, ale myšlenka je ve vteřině přebita tisíci jinými. Prostě automatický reflex.

Jenže co se nestane. Maník se zeptá, proč se chlapík tázal na jeho studentský status a že mu klidně ukáže ID. Maník chce být zajímavý, napadá mě. Ale ve své pomalosti se nedá odbýt slovy chlapíka, že jen potřeboval vědět, jestli je student, a rozjíždí velkolepou šou. Konečně se vynořuje ostré obvinění z diskriminace, byť blíže neupřesněné. No na základě původu to asi být nemohlo, protože chlapík za pultem má sám k rodilému Američanovi hooodně daleko, takže se nabízí jen to jediné, co už jsem dávno zahodil. Maník se domáhá nadřízeného, který zjevně není po ruce. A tak se chápe iniciativy sám a vyráží na lov. Říkám chlapíkovi, že mu klidně dosvědčím, že jediné, co udělal, bylo, že se ho zeptal, jestli je student, na což měl plné právo. Zbytek vystoupení jednoznačně vyprovokoval maník, byť se chlapík ve své obraně dosti zamotal, ale co na tom.

Přemítám o tom, jestli je opravdu out of any bounds of decency nebo reasonable prudence ptát se maníka mezi padesátkou a smrtí, jestli je student. Pár takových tu sice je - v našem ročníku law school oslavil nejstarší first-year tuším už padesát sedm křížků, ale přece bych to nepovažoval za standard. V Čechách by budil podezření každý, kdo vypadá na třicet a víc, proto je ta moje odhadovaná padesátka snad i na americké poměry docela rozumnou hranicí.

Naštěstí rozumní lidé ještě nevymřeli. Maník si přivádí kočku od circulation desk, které rozhodně ještě ani těch třicet nebylo a snaží se vysvětlit si s chlapíkem, co se přesně stalo. Těžko říct, jestli dostala trénink, ale s nepříjemnou situací se vypořádává se ctí. Odcházím, protože mě tu už nikdo potřebovat nebude, a domýšlím si konec. Tipuju, že chlapík dostal sprďana, ale vzápětí se tomu oba společně zasmáli. Teda jestli se maníkovi nezasekla tiskárna, ale to bych jim už opravdu nepřál…

Osmihodinová pracovní doba aneb jako za starých časů…

Co si představíte, když se řekne „píchačka“? Generace našich dědečků a babiček možná nostalgicky zavzpomíná na časy, kdy si po příchodu do zaměstnání mohli beztrestně cvaknout (a pak třebas i několikrát během dne nepozorovaně zmizet pod kukaní vrátného, jež za drobný peníz rád předstíral, že nevidí, neslyší…) a když padla, orazili si zase s tou úžasnou a radostnou vyhlídkou, že až do dalšího dne mají opravdu volno.

Jistě to tak neměli všichni, ale dnes je spíše tvrdou realitou, že práci si s sebou nosíme domů. Možná že se v lepších společnostech už nemusí potupně chodit přes turnikety a pokud ano, čipová karta má spíše funkci bezpečnostní než kontrolní. Ale jak říkám – každé má svá pro a proti. Pokud dnes doma aktivně netrávíme noci nad projekty ve snaze dohnat vražedné deadliny, pak alespoň přemýšlíme jak šéfovi oplatit jeho neomalené chování a neslýchanou drzost, že si klidně v ten samý den řekne o dlouhý přesčas. A pak o další. A další. A další. A zákoník práce je najednou jen svazek bezobsažných paragrafů, jež američtí právníci pohříchu na klávesnici naťukají jen s pomocí klávesy AltGr…

Ale dost moralizování. Já jsem měl zatím možnost do skutečného pracovního světa nahlédnout pouze z pohledu stážisty a externisty, a tak by jistě bylo nespravedlivé soudit ostatní na základě povídaček o stohodinových pracovních týdnech. I kdyby na nich bylo sebevíc pravdy, sotva mě někdo přesvědčí, že s vydělanými penězi má pak člověk ještě vůbec kdy užívat světa. Ne nadarmo je individuální křivka nabídky práce zpět zahnutá (samozřejmě za předpokladu neměnné hodinové sazby).

Já vám dnes ale nabídnu povídačku odlišnou, z krvelačné a soutěživé Ameriky, kde jsou lidé za úspěch leckdy ochotni položit život a na volném čase jim často pranic nezáleží. Osmihodinová pracovní doba by tu jistě pro mnohé zněla nanejvýš podezřele a nedivil bych se, kdyby si poťukali na čelo, kdo že je ten blahosklonný zaměstnavatel, který vás nenechá v kanceláři ani ohřát. Snad nějaký komunista?

Ale abych už konečně skočil do horké kaše – američtí studenti, zvláště ti v nižších semestrech grad schools (na „obyčejných“ college to snad ani nikdo nemůže myslet vážně) jsou studenti na plný úvazek. K full-time studiu se dá přistupovat všelijak – někdo si ke škole pořídí rodinu, někdo šidí „zaměstnavatele“, jiný zase sebe. Ale výsledek se dá těžko objektivně porovnat, dokud nedojde na lámání chleba – na finals.

O zkouškách (aspoň těch závěrečných) jsem tu zatím nic moc nepsal a ani nehodlám tuto tradici příliš měnit, ale jedna krátká poznámka přece jen neuškodí. Je to totiž děsně tajný tajemství, co se vyvažuje zlatem, takže pssst! Tak tedy Američani z nás exchangů mají takový strach a respekt, že nás raději vůbec neporovnávají se zbytkem studentů, abychom jim náhodou nerozhodili statistický model. Možná se ptáte, jak by něco takového bylo možné, když všichni začínají v podstatě od nuly, během celého semestru mají stejné podmínky a při zkouškách by je v životě nenapadlo podvádět? Ostatně proč taky, když učitelé eseje z finals poctivě čtou (proto když člověk nic neumí, aspoň se může pomstít svému profesorovi tím, že napíše sáhodlouhý elaborát o ničem:-).

Vysvětlení je překvapivě jednoduché a má původ na východ od našich hranic. Totiž přestože tu vládne absolutní spravedlnost a všichni jsou si rovni, někteří jsou si přece jen rovnější. A díky tomu máme my, nebožáčci, dvojnásobek času. Nedocenitelná výhoda se však může změnit v noční můru, pokud standardní čas pro zkoušku čítá čtyři hodiny. Pak, tušíte správně, se dostaneme k oněm osmi hodinám z nadpisu a jsme zpátky doma. Luděk osmihodinové zkoušky popsal jako svým způsobem psychedelický zážitek, který držiteli výsady přináší legitimní právo se před ostatními chlubit a chvostat (pardon, chvástat:-), ale taky by se jednomu mohlo snadno stát, že dostane do huby a nedivil bych se, kdyby soudce vystudovavší bez podobné úlevy ještě rád instruoval porotu, aby zvážila takové chlubení jako trestuhodnou provokaci na straně napadeného studenta.

Já jsem si na osmihodinovky ještě zatím jasný názor nevytvořil. Po pravdě řečeno ani nebyla příležitost, protože první final exam z contracts v pondělí trvala „pouhých“ šest hodin a po dnešní osmihodinové zkoušce z criminal law by bylo poněkud předčasné vyvozovat závěry, zvlášť když torts už jsou doslova za pár. Ach…

Abych to celé nějak důstojně uzavřel, přece jsem vedle již zmíněné výhody zavánějící falešnou rovností našel i jeden „kapitalistický přežitek“, jež se dá obratně využít ve vlastní prospěch. Totiž kdo se snaží a odvede svoji práci efektivněji a rychleji než ostatní, může odejít domů dříve. Bez výchovných pohledů líných babek z vedlejší kanceláře, které za žádnou cenu nepřipustí zvýšení pracovního tempa, a bez hloupých keců vrátného. A kdo si chce píchnout – však víte, jak je to s tím bitým psem – hůl si vždycky najde.

P.S.: A takhle to dopadá, když si dám po dvou týdnech vynucené studijní abstinence dvě malá americká piva. Zatímco začátek má původ ve směsi únavy a zaslouženého slastného opojení po osmihodinovém maratonu, konec je výsledkem 40 minut rychlé jízdy na kole v posilovně za poslechu soundtracku Šíleně smutné princezny. Ale ještě není konec. Tak zas-ráno vzhůru do boje!

P.P.S.: Že jste nepoznali rozdíl? Nebo vám obojí připadá přinejmenším stejně „šílené“? Tak to snad raději dobrou noc:-)!

Čarodějnice taky jsou a ne že ne! ...aneb líná huba, holé neštěstí

Úvodní slova titulku jsem si vypůjčil z Uhdeho dramatizace Nikoly Šuhaje, ale mohla by být stejně tak dobře z Macbetha nebo klasických (německo-)českých pohádek. Čarodějnice mám rád, rozhodně radši než čaroděje, protože jejich ženskost v kombinaci s kouzly vytváří dramatický prvek nepředvídatelnosti, jíž se nám sice v současném světě dostává plnými doušky, žel málokdy je opředena tajemstvím nadpřirozených sil (pokud ovšem za nadpřirozenou sílu nepovažujete ničivé schopnosti moderních zbraní ve špatných rukou). A tak jsem si i pro svůj dnešní příspěvek za ústřední strůjce zápletky vybral čarodějnice. Nikoho asi příliš nepřekvapí, že se na svůj rej vydaly hezky po americku o halloweenské noci. Ale nepředbíhejme.

Oslava Halloweenu proběhla ve skromné společnosti mých českých spolužáků a tří milých amerických kamarádek celkem pokojně. Nikdo neskončil v nemocnici, materiální ztráty byly také nulové a já jsem si postupně rozpomněl na všechno, co jsem té noci prožil. I když pro některé své kroky nenacházím docela logické vysvětlení, rozhodně to byla legrace. A neskončilo to zdaleka tím, že jsme zmákli přesun na "školní" party v sedmi lidech namačkaní v malém kupátku (samozřejmě v plné halloweenské)... Pro dokreslení atmosféry mohu prozradit, že Karel šel za kněze, Julie za lehkou děvu, Míša byla dokonalým protějškem kapitána Jacka Sparrowa, Andrea se ohákla po karibsku, já se zahalil v černé roucho a krvavou masku z filmu Scream, Kelly byla asi nejpodobnější včelce Máje a Kris nám to všechno pískala jako fotbalová rozhodčí. Solidní sbírka, důkazy jsou ostatně k dispozici na Facebooku.

Když jsem o pár dní později ostatním vyprávěl o svém zmizení z party poté, co mi kolem druhé začalo být kapku nevolno, měli ze mě celkem legraci. Nu co. Vydal jsem se nejprve do garáže, kde jsme měli zaparkované naše nafukovací auto, po chvíli pozorování terénu z výklenku ve čtvrtém patře jsem si sesumíroval, že bych tam taky mohl čekat pěkně dlouho, a tak jsem nakonec po chvíli hledání signálu GPS vyrazil zpátky pěšky. Luděk mi nechtěl věřit, že podél celé trasy byly chodníky, ale pokud si dobře pamatuju, žádné auto mě nezajelo a to je hlavní. Když jsem asi za hodinku a čtvrt dorazil na kolej, neměl jsem pomyšlení na nic jiného, než si dát rychlou sprchu a svalit se do postele. Bylo mi sice divné, jak se všechny moje boty ocitly ve vaně, že neteče teplá voda a proč se na podlaze leskly loužičky vody, ale přisuzoval jsem to náhlému zásahu pořádkumilovnosti svého spolubydlícího a s tím i pokojně usnul.

O to větší šok mě čekal ráno, když jsem se vzbudil do atmosféry ne nepodobné tropickému skleníku a z rozespalého spoluinda (který zpravidla nevstává před polednem) vyrazil, že někdy v jednu v noci praskla přívodní trubka u bojleru a plavala husička po Dunaji (a mýdlo po Vltavě). On se samozřejmě hrdě hlásil o zásluhy za vysušení pokoje (ke kterému používal vlastní osušky, co po použití házel do látkového pytle ke špinavému prádlu) a následně mě začal přesvědčovat, že na podlaze bylo v okamžiku kulminace šest palců vody. Představa devíti kubíků vody na ploše našeho cca šedesátimetrového doublu mě hodně pobavila, ale s vážnou tváří jsem ho pochválil, abych následně zjistil, že voda nedosáhla výš než nějaké čtyři centimetry. A tak jsem začal sčítat škody. Ještě že svého spolubydlu mám. Boty, co jsem v noci našel ve vaně byly totálně mokré, rozdvojka s evropskými zdířkami a adaptéry od foťáku a exterňáku uškvařené, batoh na zemi skrýval desky s rozmáčenými poznámkami a jediná "zachráněná" byla prázdná brašna od notebooku, co předtím ležela u postele. Dlužno dodat, že školní notebook, který jsem v ní nosil, měl můj bystrý přítel ten den půjčený u sebe a můj Asus nerušeně odpočíval na psacím stole. Ale co, jistota je jistota:-)!

Kolejní správa nám slíbila všechny poškozené věci nahradit. Dušovali se, že se jim za sedm let, co tu pracují, nic takového nestalo a že není problém. Když jsem jim pak ale nabízel české účty v korunách a následně se snažil vysvětlit, že pokud chtějí účty nové, budu si muset stejně koupit ke každému zařízení adaptéry dva (nejprve tady s americkou zástrčkou, protože "normální" tady člověk nesežene, a pak doma se zničenou původní), tvářili se, jako bych mluvil čínsky. A tak jsem jim druhý den řekl, že jsem si musel objednat externí disk nový s USB napájením a kabel k adaptéru od foťáku vyhrabu doma náhradní. Najednou nebylo dvě stě dolarů žádný problém a heslo "s poctivostí nejdál dojdeš" zase jednou schytalo pořádný šrám. Takže teď mám na stole nový roztomilý My Passport od WD a budu doufat, že mi peníze z univerzitního účtu vrátí nějakou inteligentní formou. Bojím se totiž, abych jim nemusel vysvětlovat, že platební šeky znám jen z filmů pro pamětníky...

A jak to teď vypadá u nás na pokoji? Klimatizaci díky bohu spravili hned v den po nehodě, bojler vyměnili asi dva dny poté a majstrštykem bylo nahrazení starých sádrokartonů kolem bojleru a klimatizační jednotky, které zabralo celou minulou sobotu. Dnes dodaly i nové posuvné dveře, takže celý technologický klozet vypadá opět zářivě nově. Co jsem ovšem tak docela nepochopil, je, že zelený sádrokarton měli přemalovat na bílo a doteď se tak nestalo. Dvakrát v týdnu na mě ráno zabušili malíři s barvami na rudlu, ale v obou případech jsem musel po chvíli odejít do školy, a když jsem se pak odpoledne vrátil, našel jen lehce obroušenou stěnu. Celá plocha k natírání nemá víc než čtyři čtvereční metry a zatím to vypadá, že to možná o Vánocích bude hotové. Posuďte sami:

Brano zavírá samo! Ale zkuste si ho otevřít...

Amerika je zemí kutilů a vynálezců. Zdejší garáže skrývají často arzenál vercajku hodný Walta Kowalskiho (Clinta Eastwooda) z Gran Torina a jistě nebudu nespravedlivý, když řeknu, že čeští taťkové se se svými kladívky a šroubováky mohou jít rovnou zahrabat. Nic ve zlém, český řemeslný um chovám v hluboké úctě, ale země, která dala světu MacGyvera a Šikulu z Šikulova, prostě a jednoduše musí mít navrch. Jistě by se i v americké historii vynálezů našly mnohé přehmaty a mnozí si nepochybně vybaví i nešťastný výrok komisaře Amerického patentového úřadu Charlese H. Duella z roku 1899, že "Všechno, co mohlo být vynalezeno, již vynalezeno bylo." (pro zajímavost nabízím odkaz na Slavné omyly v historii IT). Koho by ale napadlo dát si patentovat takové věci jako třeba zařízení pro usnadnění porodu za pomoci odstředivé síly (podobné a jiné na stránkách Listverse Ultimate 10 Lists - zvláště první z patentů mi z vlastní zkušenosti připadá velmi praktický:-)?

O roztodivnosti a zlomyslnosti amerických kohoutků už jsem se rozepisoval dříve a téměř každý den mě překvapí nějaká nová vychytávka. Tentokrát si ale na mušku vezmu americké "Brano, co zavírá samo". A to jednoduše proto, že mě dohání k šílenství a náhlým výbuchům agrese. Všichni jistě dobře znáte české Brano. Dveře se rozletí a se stejnou elegancí a rychlostí zase zavřou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zásluhou tohoto vynálezu taky párkrát nedostal do nosu nebo do zad, ale s trochou zkušenosti a cviku je průchod "obraněnými" dveřmi třeba i s bicyklem hračkou. Prostě přidáte do kroku a jste v suchu. Ne tak v Americe. Tady se totiž dveře nerozletí, dokud jim neudělíte patřičný švunk. Leckterou křehkou dívku by takový odpor skolil (nebo minimálně odradil od dalšího úsilí;-) a i já často musím bojovat, abych se dostal bezpečně na druhou stranu.

Průběh procesu by se dal popsat asi takto: stisknete kliku, zatáhnete za dveře, nic se nestane. Zatáhnete víc, objeví se malá škvíra, ale dveře se dál usilovně brání. Tak pokračujete až do chvíle, kdy se vytvoří mezera široká tak akorát, aby se štíhlý jedinec protáhl bokem. Pokud ale sílu stupňujete dál, v následujícím okamžiku se dostaví náhlá exploze a dveře se rozletí jako kadibudka z vtipu o zlém medvědovi, který si tak dlouho utíral zadnici chlupatými obyvateli lesa, až jednoho dne narazil na ježka. To však v drsné americké realitě znamená jediné: zachraň se kdo můžeš, protože ve zlomku vteřiny se dveře odrazí od zdi a vrátí ještě větší rychlostí zpět. Kdo tohle mohl vymyslet, opravdu nechápu, ale nezbývá mi než nadávat a chytat rány. A když to někdy s plnýma rukama opravdu nejde, nebohé dveře s gustem nakopnu, aby si to pro příště pamatovaly. Jen chudák díra ve zdi se zase ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě...

O nostalgii v knihovně

Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
když ujede mu shuttle bus a štěstí staví záda,
tak zajde na den do knihovny, hlavičku si zchladí
a pak si zas rád vzpomene na svoje kamarády...

Volná adaptace Plíhalova roztomilého textu přesně popisuje moji dnešní floridskou náladu. Mám dojem, jako by se vteřiny vlekly celé hodiny, nechce se mi nic a současně chce všechno. Sami takový pocit jistě dobře znáte. Kamarádi, za kterými byste hnedka letěli třeba celý den přes oceán (kdyby to ovšem bylo možné...) vás poprosí o pomoc, vy se úkolu okamžitě ujmete a najednou vám to začne rezonovat v mysli, říkáte si, co tady vlastně děláte, když byste mohli být jinde, podíváte se na Facebook, proklikáte se přes pár kamarádů ke spoustě dalších dávných kamarádů, kteří si vás už možná ani nepamatují, zavzpomínáte na jednu úžasnou učitelku ze základky, podivíte se, že místo ní teď tamtéž učí její dcera, připadáte si najednou o sto let starší a o tunu starého šrotu bezvýznamnější.

Lépe bych to popsat nedokázal a dalších slov už by byla škoda. Když jsem včera jedné americké kamarádce psal, že pro studium law school potřebuje člověk hlavně "Sitzfleisch", nenapadlo mě, že tím vlastně nepřímo říkám, že se pro takovou věc vlastně sám vůbec nehodím. Asi se stanu Jackem Londonem a dám se na moře. Nebo Jackem Sparrowem a moře dá na mě. Nebo Jackem Kerouackem a dám se na cestu. Nebo Jackem Rozparovačem a přestěhuju se do Londýna. Nebo možná Jackem Danielem a utopím se ve whisky. Jack Nicolson by asi taky nebyl špatný. Hlavně ne Jack Russell teriér, protože ten má moc krátké nožičky a ty by mi na všechny ty cesty sotva mohly stačit.

Obdivuju lidi, kteří se dokážou dlouho soustředit na jednu věc. Já už dávno přemýšlím a stále "nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej jako většina ostatních". Ale kdo je vlastně ta spokojená většina? Znáte je:-)?

A tak mi asi pro dnešek nezbývá, než se věnovat studiu. Howgh!

Drive-In, Drive-Thru, Drive Me Crazy, I'm not lazy!

Kde jsou ty časy, kdy v pražském metru neposlušné cestující na eskalátorech umravňovaly cedulky s nápisem "Stůjte vpravo, choďte vlevo". Morálka se rozvolnila a nebohý pospíchající student si musí cestu davem razit hlava nehlava. O levou polovinu je zkrátka třeba bojovat, ale nebojte, já se nedám! Proč ale uvádím tak trošku netradiční fotopříspěvek vzpomínkou na pražskou realitu? Na Floridě se přece pěšky nechodí a u řidičů se snad rozumí samo sebou, že se budou držet pravého kraje silnice.


Myslet si však něco takového by byl velký omyl! Pravá se na floridských silnicích bůhvíproč nenosí a není žádnou výjimkou, že na jinak prázdné dvouproudovce musíte předjet řidiče před vámi zprava, protože je přece totálně "lame" pořád přejíždět z pruhu do pruhu (možná na tom něco je, protože na Floridě i blinkry používají pouze řidiči autobusů a cizinci). Přesto je značka s nápisem "Keep left" většinou vyhrazena pro docela jiné účely...


K dnešnímu postu mě inspiroval právě onen mýtický americký kult automobilismu, který s rostoucí teplotou a klesající zeměpisnou šířkou (rozuměj dále na jih) dosahuje často až obludných rozměrů. Na Floridě na neznalé poměrů čeká ještě další překvapení - bonus v podobě hispánského kulturního prvku, který přináší do provozu notnou dávku dobrodružství (i když by asi bylo přesnější říci chaosu a nerespektování pravidel:-). Ať je to však jak chce, o řidiče je tu opravdu vzorně postaráno, a to doslova tak, že vůbec nemusejí vystupovat z auta, pokud nechtějí.


Doprovodné záběry dokumentují mé postřehy z nejbližšího okolí campusu a je dost možné, že by člověk snadno objevil i mnohé další typy tzv. "drive-ins". Moje skromná sbírka zatím zahrnuje drive-in bankomat, poštovní schránku, box pro vracení knih, fastfood a lékárnu. Napadá mě ještě letní kino a boxy formule 1, ale věřím, že pit-stopů pro lenochy by se našlo ještě mnohem více. Máte nějaký tip:-)?




Na závěr přidávám několik vtipných obrázků z internetu. Svět se zbláznil, držte se;-)!!!

Jak je důležité míti černocha

Dnes odpoledne jsem měl tu jedinečnou příležitost navštívit představení divadelního souboru při Nova Southeastern University, kam jsem se sám tak nezdárně hlásil (více v mém blogpostu ze 3.září). Výsledek téměř dvouměsíčního snažení herců a celého tvůrčího týmu se nepochybně zúročil. Představení bylo moc pěkné a ani chvíli jsem se nenudil. Nebudu do detailu popisovat zápletku známé hry Oscara Wildea, kterou pravděpodobně alespoň jednou v životě viděla většina českého národa. O kulturně zanedbané Floridě se žel totéž pravděpodobně říci nedá, o to více je ale třeba ocenit kvalitu poloprofesionálního školního nastudování (podotýkám, že většina herců divadlo v nějaké formě studuje).

Do detailu promyšlená scéna s autenticky vyhlížejícím nábytkem, milá a nevtíravá hudba, poctivé vrstvené róby slečen a elegantní šaty pánů včetně nezbytných klobouků dávají tušit velký kus práce, který za přípravou představení stál. Aby bylo poctě velkého dramatika učiněno zadost, herci si dokonce osvojili okouzlující britský přízvuk, za což jsem je sice v prvním dějství proklínal, ale vzhledem k tomu, že české znění textu znám v podstatě zpaměti, postupně jsem si zvykl a v závěru už mi "Áldžrn'n" i "áftrn'n 'tý" přišlo docela roztomilé.

Pointa však tentokrát tkví docela jinde a je vpravdě zdrcující. Tetu Augustu alias Lady Bracknell, nebo chcete-li nesnesitelnou matku krásné Gwendolen Fairfax totiž ztvárnila čer- „wait for it“ -noška!!! Podotýkám, že byla skvělá a ve své slizkosti a tělesných rozměrech naprosto nedostižná, ale ve chvíli, kdy vstoupila na scénu, pro mě veškeré porcelánové nádobí, polstrovaná křesla a houpačka s živými květinami náhle ztratily smysl. A tak nezbývá, než si položit zásadní otázku: Je takový výběr herečky pokrytectvím, pohrdáním divadlem nebo „pouhým“ uměleckým záměrem? Přes jistý nechtěný prvek komičnosti, který obsazení přináší ve chvíli, kdy se Lady Bracknell brání svěřit jedinou dceru do rukou nalezence Jacka a sama by přitom své nebohé Gwendolen nemohla být nepodobnější, mi skutečný smysl uniká. Asi jsem zkrátka žil v Americe ještě příliš krátce...

V Americe kuřáci nemají na růžích ustláno

Po pravdě řečeno je nečeká nic jiného než tvrdá a horká zem. A dobře jim tak! Ale vezměme to pěkně popořádku. Dávno pryč jsou doby, kdy se kovboj s drsnou tváří neohroženě proháněl divokými údolími a pláněmi západu (rozuměj Marlboro country) a jeho obraz byl idolem napříč generacemi. Dávno jsou doby, kdy se kouřilo na nemocničních chodbách a na palubách linkových letadel (třebaže vývoj jde nezadržitelně dopředu a nebyl to nikdo jiný než Michael O'Leary, kdo nedávno ohlásil, že když se teď dá "kouřit" i bez dýmu, Ryanair to rozhodně nenechá bez povšimnutí). Inu, byznys je byznys a o ten svůj se obávali i francouzské kavárny, italské pizzerie a irské puby. Obavy se ukázaly jako liché a naopak se rozšířila klientská základna. Good deal, řekl by každý rozumný člověk a nápad přijal za svůj. Ne tak čeští politici. Ale co, domácí kolbiště mě ještě na pár měsíců může nechat v klidu a na jaře dám určitě svůj hlas straně, která slíbí rychlou změnu (dejme tomu, že dýmku bych byl ochotný tolerovat:-).



Fakt, že na akademické půdě se nekouří, už dnes asi nikoho nepřekvapí. Z Prahy si ale mnozí jistě vybaví hloučky dýmajících nedomrlů před vchody do škol, kteří vám nejlépe ve chvíli, kdy se potřebujete zhluboka nadechnout k doběhnutí tramvaje, s gustem okoření vaši dávku kyslíku. S tím se tu teď v rámci programu odvykání kouření rozhodli rázně zatočit. Na obrázky se můžete podívat sami. Na závěr si neodpustím ještě jedno povzdechnutí. Proč kuřákům v různých kampaních nabízejí za úspěšné dokončení odvykací terapie atraktivní odměny. Jak k tomu přijdeme my "nikotinově čistí"? Přemýšlím, že bych dal všanc své bezcílné surfování na internetu (kromě psaní blogu, samozřejmě:-). Čeho byste se byli ochotní vzdát vy?



As you may have heard, NSU has adopted a smoking restriction policy to promote healthy lifestyles and ensure clean air around campus buildings while greatly reducing exposure to secondhand smoke. Under the "Healthy Sharks" initiative, NSU faculty, staff and students who want to quit smoking are encouraged to take advantage of the University's multiple smoking cessation programs and resources which are available year-round.



Beginning this month, ashtrays will be removed from outside of buildings and smoking will be prohibited everywhere on main campus except at 12 designated smoking locations.

Zkouška jako z hororu (nebo spíš z Harryho Pottera)

Karel to dneska pojmenoval naprosto přesně: "Víte, že už nám do konce školy zbývá jenom šest týdnů?" Třebaže jsem jich sám napočítal sedm a třebaže "do konce" školy znamená bohužel totéž co "do začátku zkouškového", polovinu přednášek už máme zkrátka a dobře poctivě odsezenou. Důvod k oslavě, zdálo by se. Na tuhle hru s radostí přistoupili i naši profesoři, kteří si nás v minulých dvou týdnech nezávazně prozkoušeli při mid-term practice exams.

Nejvážněji ku všeobecnému překvapení vyzněla zkouška z předmětu Legal Study Skills, který se sám o sobě příliš vážně brát nedá. Už to, že místo „přednášky“ se našim pravidelným každotýdenním seancím říká „workshopy“, o mnohém vypovídá. Ale nepředbíhejme - zkrátka psali jsme interim essay a poprvé jsme si mohli vyzkoušet, jaké je to psát zkoušku na počítači ve speciálním programu a vychutnat si úlevu v podobě dvojnásobného časového limitu, poskytovanou exchange studentům v prvním semestru. A nebylo to úplně špatné...

ExamSoft, ve kterém se zkoušky píší, je zajímavý kus softwaru. Míše po instalaci vyřadil z provozu téměř všechny ostatní aplikace, což jsme ale promptně vyřešili obnovením systému do posledního bodu obnovení. Mě se pak jen zdvořile zeptal, zda mi může počítač restartovat a když jsem si zkusil spustit testovací soubor zkoušky, nenápadně se mi snažil podsunout, že bych ho mohl nechat rozběhnout systém v nouzovém režimu, kde bych se pro své vlastní dobro nedostal k jiné aplikaci. Tomu říkám zákeřnost! Ale samozřejmě jsem se nedal. Počítačový slovník je totiž víc než jen dobrý kamarád:-).

Možná se ptáte, proč byla zkouška jako z hororu, když podle mého dosavadního popisu musela být spíše takovým příjemným posezením s kamarády. Po pravdě řečeno to bylo příjemné posezení s kamarády. Dostali jsme ještě s pár místními studenty s přiznanými úlevami zvláštní pohodlnou zasedačku, na rozdíl od ostatních i vytištěné zadání, ve kterém se dá, jak známo, mnohem lépe čmárat a zvýrazňovat než v textovém editoru a hodina a půl také vypadala jako optimální čas (však ono na nás při osmihodinových finals ještě dojde, nebojte...).

Inu, pokud vás zajímá, jak také může vypadat zadání americké (byť jen interim) zkoušky, nabízím plné znění textu níže. Myslím, že stojí za přečtení;-)!

Denise, an anthropologist, while exploring the mountains of ancient Transylvania, was bitten by a wolf before she was able to kill the animal. Soon after her return to the U.S. and her job as a research anthropologist, Denise began having vivid dreams once a month in which she ran through neighborhoods on all fours and howled to the moon. When awakened, Denise found strange objects like grass, twigs and animal bones on the floor of her bedroom.

Several months later, violent crimes began occurring after midnight every four weeks. Several people were mauled by a “large wild animal” and suffered bites and other injuries. The day after the latest attack, Denise awoke to find herself covered with blood. She also found a man’s wallet lying on the bedroom floor and was shocked when she learned from the newspaper that the wallet belonged to the victim.

Based on her anthropology training and knowledge of folklore, Denise concluded she had become a werewolf (i.e., a human being who has changed into a wolf while retaining human intelligence) and realized she would continue to be transformed at least once every month on the nights of the full moon. On these nights, Denise locked herself in a room with no windows and chained herself to a specially constructed chair. The violent attacks stopped and Denise frantically searched for a cure. During this time, Denise and Victor, a man she had been dating, became serious and contemplated marriage. Victor thought it was strange that every month Denise would mysteriously disappear for one or two evenings.

Denise, having stumbled across an ancient volume about werewolves that detailed a cure, began collecting the unique ingredients. Victor, annoyed by Denise’s strange monthly disappearances, insisted that she accompany him to an important office Halloween costume party and said if she didn’t “perhaps I should find someone else”. Denise reconsidered her initial refusal and promised to go to the party, even though she knew there would be a full moon that evening.

Denise, confident the ancient formula would work, planned to take the cure the night of the party. However, after taking the potion, Denise felt tingling sensations as it got darker and the moon was rising. She excused herself from the people at the party and locked herself in the bathroom. Victor, who planned to surprise Denise by presenting her with an engagement ring, set up a video camera outside the bathroom to record the event.

The potion failed, Denise turned into a werewolf, opened the door and growled. Victor exclaimed, “Darling, what an original costume. Please accept this engagement ring and my love.” As Victor put the ring on the werewolf’s paw, it attacked and seriously injured him. After subduing the werewolf, the party goers called the police who took the werewolf into custody and confiscated the video of the event. After the Halloween party incident, Denise never again became a werewolf (she was missing one ingredient in the potion, a lock of hair from a loved one which she obtained in the attack on Victor).

On the basis of the injuries to Victor, Denise is charged with aggravated assault under Model Penal Code, Section 211.1 (2).

Assuming admission of the evidence that establishes all of the above facts, analyze whether the State met its burden of proving that Denise committed a culpable act with the required culpable state of mind to justify a conviction.

Na nudu v Čechách (ani v Brně) patent nemáme

Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale ani v procesu amerického právnického vzdělávání nejsou všechny úkoly čirou radostí a zábavou. Přesto se na první pohled a zejména pak v kontrastu se "starou evropskou školou" law school na Floridě jeví světaneznalému cizinci jako ostrov svobodného myšlení, vtahujících diskusí a ničím nesvazované kreativity. O to více pak ovšem překvapí okamžiky, které studenta vznášejícího se na obláčcích stáhnou zpátky na zem a nemilosrdně mu zahvízdají v uších dobře známými tóny uspávající kakofonie (autora netřeba jmenovat).

Dobře vím, že je to užitečné, dobře vím, že se bez toho žádný americký právník neobejde, dobře vím, že jinak než opakováním se to člověk nenaučí. Nebudu Vás déle napínat, co je tou tajemnou nudou, kterou všichni dobře znáte. Jsou to citace. Dokázal bych vyjmenovat tisíc a jeden důvod, proč je jejich dokonalé zvládnutí nezbytné, počínaje prostou skutečností, že "hloupé" vyhledávací databáze statutes a cases si s chybným formátem nevědí rady, pokračuje nedotknutelným hájemstvím zvaným autorské právo (chcete-li copyright) a konče puntičkářstvím nejmenovaných profesorů opačné orientace (údajný desetiprocentní podíl homosexuálních profesorů ve škole se zkrátka musí nějak projevit - zdejší liberální prostředí navíc únikové cestičky typu "don't ask, don't tell policy" rozhodně nepodporuje;-).

Proč se tedy nepokusit učinit nutné zlo o něco zábavnějším, když už ho stejně dávno všichni vzali na milost a nikdo s ním opravdu nebojuje? Nemusíme přece trávit dlouhé hodiny v knihovně plazíce se v úzkých uličkách mezi regály za neustálého vyhýbání se s ostatními studenty, kteří hledají totéž, v ideálním případě alespoň v sousedním státě, v tomto případě o pár polic dál. Opravdu to totiž ani zdaleka nepřipomíná bojovku - místo dobrodružného putování k další zprávě po úspěšném splnění úkolu Vás čeká další martyrium v podobě přepisování výsledků vyhledávání do počítače, kdy si musíte hlídat správné formátování a bez přestání listovat editorskou biblí jménem Bluebook.

Na pár stech listů v kroužkové vazbě se skrývají tisíce vzorových citací, jen tak vědět, kterou kdy použít. Mně osobně přijde nejzajímavější část vysvětlující citování právních předpisů a soudních rozhodnutí ze všech zemí světa. Tvrdý oříšek jménem Česká republika však touze po dokonalosti přece jen se ctí odolal, když se americká lokomotiva po rozcvičce na čárkách a přátelském souboji s háčky zastavila u řeky plné udatných kroužků. Pro znalce jistě nebude překvapením, že zaskóroval Ústavní soud se svojí Sbírkou nálezů a usnesení. Držme mu proto palce i na domácí, potažmo evropské půdě - je vidět, že na to má;-).

Na závěr pro pobavení přidám ukázku z dnešního vyhledávacího a citačního "testu inteligence". Která americká jurisdikce řeší soudní spory ve Wisconsinu? Ano, správně, je to "State of Wisconsin"! Můžete si připsat bod za správnou odpověď a já Vám společně s floridskými žraloky přeji hezký den.

Evropa kontinentem svobody

Nepamatuji se, že bych si kdy Ameriku vysníval jako zemi svobody. Jsem sice v mnoha ohledech naivní, ale věřit laciným (a s populismem hraničícím) heslům se zkrátka nevyplácí. Je sice pravda, že v poslední divadelní novince Oldstars coby věrný sluha Rudolf toužím na stará kolena poznat svět a cestovat kontinentem nových možností (i.e. Severní Amerikou:-), ale jistě si vybavíte, jak němečtí muži pera dokážou báječně fabulovat o divokém západě. Možná že byl Wolfgang Kohlhaase v skrytu duše jedním z nich. Ale neodbíhejme od tématu.

Zkrátka naivní jsem nebyl! Přesto jsem však v sobě nosil jakousi utkvělou představu, že tu lidé nejsou svazováni tolika nesmyslnými pravidly jako v Evropě a že se tu, jak bych to tak řekl, žije o něco jednodušeji. Good for me! Vystřízlivěl jsem totiž rychleji, než opilý student college při policejní kontrole cestou z party. Ve skutečnosti jsem se ani opít nemohl, ale k tomu se ještě dostanu:-).

V právu, jak možná někteří tušíte, se rozlišují čtyři možné způsoby plnění: hezky po latinsku "dare, facere, omittere a pati" (tedy něco dát, vykonat, zdržet se konání či konání jiného strpět). Netřeba vysvětlovat, že podstatou prvních dvou je činnost aktivní, v případě druhé dvojice je pak lepší doma sedět a louskat buráky. Chce-li však člověk trochu žít, shodou okolností se nachází na Floridě a ty buráky upřímně zas tak moc nemusí, nezbude mu než se začít prát, třebaže se tu s tím moc nepočítá. Proč taky - všechno funguje, tak co bychom něco měnili?

Vlastní hrdost však velí sveřepě vyrazit vpřed a občas chvíli narážet hlavou do zdi, dokud nepovolí. Na Nova Southeastern University je bohužel zbytečných zdí velmi mnoho a často mívám podezření, že byly postaveny tak dávno, že už si nikdo nepamatuje jejich prvotní smysl (univerzita byla založena v roce 1964 a campus je ještě o něco mladší). A proto je mi všech, s nimiž kvůli své tvrdohlavé povaze musím chtě nechtě polemizovat o přínosu pro Evropana nepochopitelných pravidel, tak trochu líto.

Pravidlo jedna tak trochu překvapivě zní "sám si nepomůžeš". Pokud jste měli Ameriku za ráj individualismu, rychle odhoďte růžové brýle (tedy pokud máte podobně zabarvené vidění světa jako já:-), nebo zemřete! Smrt to bude rychlá a bezbolestná, v bezpečí campusu, kde studentům nic nechybí, a dost možná za bílého dne a v přímém přenosu (bezpečnostních kamer). Usvědčit vraha však bude téměř nadlidský úkol, protože veškerý důkazní materiál je přehlídkou banalit, které sice člověk může vnímat jako osobní křivdu a těžké ponížení, ale (ruku na srdce) samy o sobě ještě nikoho nezabily. Kauzální řetězec z nich složený by byl navíc tak dlouhý a zpřetrhaný, že by z něj nebožtík ještě před svou smrtí musel sestavit dramaticky vyznívající dokument, který by zapůsobil na porotu silněji než plamenná řeč obhájce (tady bych si možná dovolil připomenout známý film Vyvolávač deště).

Jsem zvědavý, zda i vám by následující banality začaly po čase lézt na nervy. Kde začít? Třeba u toho, že si sám bez cizí pomoci nemůžu vybrat poštovní schránku. Bydlím v dormu, který nemá recepci a asi proto, že je sám paradoxně nehlídaným ostrůvkem svobody v moři plném žraloků, vystavuje své obyvatele nebezpečím na cestě k pobřeží. Schránky jsou dobře střežené v mail room ve freshmanském dormu o pár desítek kroků dál. Moje krásná čipová karta mě však dovnitř nepustí, a tak pokaždé musím zvonit a čekat, až mi recepční cinkne. Ať dělám, co dělám, připomíná mi to mé rané dětství, kdy jsem ještě chodil po světě neozbrojen vlastními klíči a při návratech domů vždycky musel prosit o otevření štamgasty "tam u nás v přízemí". "Teď už jsem starší a vím, co vím", ale vzhledem k tomu, že od mého příjezdu se pošta všelijak zpožďuje a zašmodrchává, chodím ji kontrolovat poctivě každý den, abych se vyhnul nebezpečí šoku z doručení veškeré zatoulané korespondence najednou.

Karta je nemilosrdná i v případě, že se rozhodnu navštívit své kamarády na dalším dormu na Rolling Hills. Vzhledem k tomu, že často děláme do školy něco společně, chceme si užít zdejšího čerstvě zrekonstruovaného bazénu (investice 3,5 mil. USD) nebo jen máme zkrátka chuť se vidět, není to úplně příjemné. Navíc zde na nebohého návštěvníka číhá ještě mnoho dalších nebezpečí... A tak i když už se úspěšně dostanu přes vstupní dveře, nesmím na sobě nechat znát, že tu nebydlím, protože jinak se nevyhnu povinné registraci. Stejně tak se nesmím zapomenout u bazénu, protože ačkoli do vody se dostanu i bez karty, není již cesty zpět. Nebohá plavčice už mě musela dvakrát vysvobodit kartou vlastní. A prý že je bazén otevřený všem grad students. Jistě, ale jen když Tě sem pustí kamarád! Konečně nebezpečná je i neznalost prostředí. Když dá člověk přednost schodišti před výtahem, dostane se do pasti zakončené evakuačním východem. Těžké dveře se otevírají za krásného hudebního doprovodu alarmu, který si však již pro příště raději nechám ujít:-)!

Ve svém vyprávění bych mohl pokračovat o chodnících, které samy nikam nepokračují, a zlomyslně tak vrhají ty, kteří nepochopili, že tady se nechodí ani napravo ani nalevo, nýbrž autem, do spárů nebohých řidičů. Pokud už nějaký chodník existuje, klidně vsaďte boty, že se bude klikatit jako had, protože při optimalizaci trajektorie po trávě je nebudete potřebovat. A opět jsme u oblíbené kamarádské pomoci - nevadí že nemáš auto, všichni Tě přece rádi odvezou. Těžko se vysvětluje, že o takovou pomoc nestojím, když to přece v pohodě zvládnu sám. Život je boj! Malým paradoxem nechť je zaběhnuté pravidlo, že vyjma pomoci příbuzných a profesionálů se tu oběti dopravních a jiných nehod na veřejnosti mohou spolehnout jen a jen na sebe. Tady, zdá se, kamarádské svezení nefunguje. Ale aby náhodou nebyli potenciální záchranáři až příliš odrazováni, vymysleli si zdejší zákonodárci "Good Samaritan Act", který zbavuje odpovědnosti za pomoc, která by tak úplně nepomohla. Kam jen ten svět spěje, ptá se uvědomělý Evropan...

Nejparadoxnější za všech paradoxních příběhů o pomoci kamarádů jsem však zažil na slavnostní recepci k zahájení semestru tuto středu. Škola pro nás připravila milé pohoštění, profesoři se postarali o zábavnou společnost a pro uvolnění se rozlévalo kalifornské víno a nebudějovický Budweiser. Rád jsem ochutnal bílé víno, které skvěle sedlo ke smaženým krevetám v kokosovém obalu a čerstvým jahodám. Když jsem si však chtěl nechat malý kelímek dolít, nastal problém. U pultu stála jiná slečna a marně jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem právě jedno víno měl, že jednadvacet už mi bylo docela dávno a že tady na té akci s jistotou žádný alkoholový nezletilec být nemůže. Nepovolila, ani když jsem jí opakoval, že jako cizinec s sebou řidičák americký nenosím a pas se mi do kapsy nevejde. Zato mi však dala nabídku, která se odmítá. Prý ať si pošlu kamaráda s řidičákem, který mi kelímek následně předá. Tohle že je respekt k zákonům. Dovolím si proto tvrdit, že při svém smyslu pro obcházení pravidel jsou Češi naprostí loseři. Obcházejí totiž jenom ty zákony, u kterých to má nějaký smysl. Ale stejně mi zůstává záhadou, proč datum narození není na školním ID, když po něm ve škole tak touží...


Příkladů bych jistě našel víc, už se mi však začínají zavírat oči a před ranním vstáváním na výlet na Key West bych ještě rád stihnul jednu epozidu seriálu The Big Bang Theory. Co tedy dodat závěrem? Těžko říct, zda všechno jen přehnaně prožívám, snažím se zaplašit nepříjemné zážitky z dětství, anebo na mé kritice "praktického rozumu" přece jen něco je. Jedno vím však jistě: ve svém boji se nevzdám!

O levném pivu na posvátné školní půdě

Ne, opravdu se ze mě nestal milovník amerického piva. Ostatně není problém přemluvit jednoho z kamarádů, aby mě zavezl do místního hypermarketu Target, kde je nepřeberný výběr evropských pivních klasik, a to prosím za ceny nižší než v Čechách. Je libo Hoegaarden, Stellu Artois, Heineken, či dáváte přece jen přednost klasice jménem Pilsner Urquell?

Američané pivo milují. Víno ze studentů NSU při společných akcích pije málokdo, aspoň jedno pivo si naopak dají všichni (oblíbené české "zajdem' na jedno" by si tu tak mnohem snáze uhájilo původní význam slov). Tomu také zpravidla odpovídá široká nabídka draughts, tedy točených piv. Zaručeně dostanete Bud Light, Coors a Miller, často také Coronu nebo Guiness. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Naopak naprosto nevyzpytatelná bývá cena. Pokud už je někde uvedená, je to téměř svátek. Vyhráno však ještě zdaleka nemáte, protože se mění téměř stejně rychle jako počasí. V systému všemožných happy hours se dá jen stěží vyznat, zvláště když cena stoupá úměrně počtu piv, která jste vypili. A tak jsem jednou v oblíbené hospodě Geronimos na kraji campusu platil za pivo dolary 2, jindy 5,50. Mým suverénně nejdražším pivem byl Samuel Adams wheat na JFK za neuvěřitelných 11 dolarů. Chytrému napověz, hloupého kopni...

Nejlepší deal nás však čekal v pátek večer v malém billiardovém baru Flight Deck v multifunkční sportovně-kulturně-stravovací budově Don Taft University Center. Nepochybuji o tom, že její stavba spolykala několik miliard, neboť ukrývá dva divadelní sály, celou Faculty of Arts, sportovní halu, dvoupatrovou tělocvičnu, food court a kdoví co ještě. A proto tak trochu podezřívám sponsors, že si něco z rozpočtu ulili i na dotované pivo. No řekněte sami - kde jinde dostanete Bud do čtyřky za dolar a Guiness za dva? V Praze tedy rozhodně ne... Tak ať slouží:-)!

O záludnosti amerických kohoutků a o tom, proč se tady pořádně nevysprchujete

Američtí kohoutci jsou nevyzpytatelní, o tom není sporu. Jednou Vás nechají napjatě čekat, než se pořádně nažhaví, jindy Vás doslova oněmí svojí rychlostí, ale jsou i chvíle, kdy zcela vysátí ztratí veškerou šťávu. Těžko v tom hledat nějakou logiku - každý kohoutek má zkrátka svoje vrtochy, a tak záleží spíše na momentálním štěstí a sympatiích, jestli Vás ten či onen laskavě vezme na milost. A co teprve když se objeví nějaký nový druh kohoutka, se kterým jste se dosud nesetkali - to je pak velmi radno mít se na pozoru!

Z Floridského žralokénka na Vás doteď vykukovaly a mrkaly příspěvky spíše delší, někdy snad až velmi dlouhé, o jejichž čtivosti sice při vší skromnosti a objektivní sebereflexi nemám sebemenších pochyb, na druhou stranu mě taky nebaví se několikrát v průběhu psaní vracet na začátek textu, abych zjistil, o čem že jsem to chtěl vlastně psát. Dnešní příspěvek proto směřuje na pole neorané, z něhož postupně podle aktuálních povětrnostních podmínek vyroste tu a tam nějaký žhavý postřeh, jindy popis cestovatelských zážitků a občas třeba i stesk nad nespravedlností čehokoli. Nechci však podle americké tradice hledat viníky úplně za vším, a proto se i nadále raději budu držet osvědčeného "blame yourself".

Ostatně když jsem se tu po střetu s výše jmenovanými kohoutky několikrát opařil, byla to také jen a jen moje blbost. Jen kdyby tak američtí konstruktéři a instalatéři občas přemýšleli trošku praktičtěji... Ale ne, nebudu obviňovat:-)! Raději napíšu, z čeho by se pro příště mohli poučit.

Aspoň na úvod však musím Američany pochválit. Na včerejší přednášce z Torts pronesl profesor Richmond jedno moudro na adresu britského zákonodárství: "Jasně že kopírujeme britské zákony. Jenom je pak vylepšíme." Díky bohu, že v kohoutkodárství šli místní svojí vlastní cestou a neokopírovali samostatný vývod pro teplou a studenou vodu (to jsem zažil na vlastní kůži předloni a na dlouhou dobu mi to stačilo). Leč, o moc dál se také nedostali.

První a základní zrada totiž podtrhuje kritizovanou americkou nestřídmost. S používáním pákových baterií je většina Evropanů dobře srozuměna a bylo by zbytečné vysvětlovat, že stačí páčku nadzvednout a pro dosažení žádané teploty pootočit doleva nebo doprava (někdy také naopak, pokud nějaký šikula prohodil přívodní hadičky, ale to se dá jednoduše napravit). Když už tekoucí vody více netřeba, celý proces je uzavřen zatlačením na páčku zpět směrem dolů. Nikoli však v Americe! Každý den se zas a znovu divím, proč voda kape dál, i když jsem páku zodpovědně spustil. Vysvětlení je nasnadě. Američané mají zřejmě nepřekonatelný smysl pro estetično, a proto pokud páku nezaparkujete přesně doprostřed, voda poteče zlomyslně dál.

Zrada číslo dvě na Vás čeká ve sprše ve sportovním centru. Vstoupíte dovnitř, zatáhnete závěs, pak však zatáhnete za páčku a nic. Po chvíli se dovtípíte, že je nutné pootočit páčkou doprava a začne téct studená voda. O něco dále po směru hodinových ručiček se o slovo přihlásí i teplá, ale na plynulou regulaci průtoku zapomeňte. Voda si zkrátka teče, jak chce. A nemusíte mít ani diplom z Ivy League, aby Vám došlo, že pokud chcete vodu vypnout, nevyhnete se cestou zpátky studenému proudu. Že by návrat k přírodě?

Jen o pár kroků dál už číhá zrada třetí. Sprcha u bazénu. Ta pro jistotu žádný kohoutek nemá a aktivuje se stisknutím rozpláclého čudlíku. Když jsem k ní přišel poprvé, udělil jsem čudlíku náležitou dávku kinetické energie a čekal slastné objetí vodních kapek. Dlouho jsem se však neradoval, protože voda se zastavila ještě dříve, než mi stihla stéct po vlasech na čelo. Pochopil jsem, že nastává boj a jal se tlačítko intenzivně tisknout. Trochu jako znamení nouze v tramvaji, dalo by se říct. Jsou však okamžiky, přesněji řečeno místa na těle, na které když přijde řada, nemůžete držet ruce vzhůru. Stejně jako v té tramvaji:-). A tak raději skočíte do bazénu rovnou, nebo sprchování necháte až na dorm.

Pomyslný kruh se tedy uzavírá, a aby nebylo všem tragédiím konec, ani sprcha na pokoji Vám nedopřeje vytoužený relax. Chybí totiž sprchová hadice! Titerná hlavice daleko u stropu pak nápadně připomíná rozprašovače venkovních sprch, které všechny slušné české děti znají ze školky. Možná je pohodlné na sebe nechat téct vodu a nemuset nic dělat, ale troufám si tvrdit, že to jde u baterie s hadicí také. Zkuste si však ze sebe smýt šampón a mýdlovou pěnu, která ulpěla na dolních partiích těla. Jedním možným řešením je napustit si plnou vanu a důkladně se vymáchat. Můžete se také prosmýkat kolem hlavice jako akrobat a postupně omýt jednotlivé končetiny. Anebo se vrátit zpátky do bazénu a smířit se s tím, že chlór je nejlepší dezinfekce. Já to zatím dělám tak, že se postavím na hranu vany a silnějšímu proudu vody se alespoň přiblížím. Kdybyste však měli zlepšovací návrh, dejte mi, prosím, vědět!

Jak jsem se nestal hvězdou showbyznysu

Minulý týden jsem dostal další ze svých mnoha ztřeštěných nápadů. Na nástěnkách nenápadně rozmístěných po campusu se objevily inzeráty oznamující zahájení činnosti univerzitního divadelního souboru v nové sezóně. Vypadaly docela přívětivě a stálo na nich něco v duchu "přijďte předvést, co umíte, zveme všechny studenty i učitele." Tanečníci si měli připravit nějakou pohybovou kreaci, zpěváci píseň a adepti na herecké pozice monolog. Nabídka mě okamžitě zaujala a řekl jsem si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí - však to znáte...

A tak jsem udělal pravý opak. Našel jsem si monolog z Shakespearova Othella, který už jsem se dříve učil česky, a byl opravdu hodně překvapen jeho originálním zněním. Tedy pokud po těch čtyřech stech letech přece jen nedoznalo nějakých tajných změn. Vzal jsem si text na lehátko k bazénu a za zvuků motorů přistávajících letadel kousek nad hlavou (pozorování ocelových strojů ve finální fázi přibližovacího manévru je podle mého v případě tohoto swimming poolu ještě o něco zajímavější než samotné plavání, protože teplá voda odrazuje od rychlejších pohybů:-) jsem maně lovil z paměti českou verzi v naději, že se tak dopátrám pravého smyslu Mistrových slov. Nakonec jsem zvítězil nad hmotou a s výjimkou jednoho verše dal celý výstup dohromady. Do konce týdne však chtě nechtě celý Othello musel k ledu, protože jsem měl jiné věci na práci a na koukání.

Vzpomněl jsem si na něj znovu až v pondělí večer, když jsem se chystal k zaslouženému odpočinku po dlouhé přípravě, ale nemilosrdně zavírající se oči nepustily umění na světlo světa. A tak přišlo úterý, kdy se měly konat i zkoušky všech divadelních adeptů. Takticky jsem zvolil vyčkávací strategii a šel se nejprve mrknout, co je to vlastně za lidi a jak se na mě budou koukat. Inu, samotné inscenátory jsem nespatřil, ale slečna, co měla na starosti registraci uchazečů, mi řekla, ať určitě přijdu, a tak jsem se utvrdil v tom, že zkusím přednést svůj monolog.

Za prudkého deště jsem přeběhl pár kroků na dorm a s pomocí Youtube se dopátral správné výslovnosti u několika slov. Po hodině a půl jsem konečně uznal, že si dvouminutový text pamatuju a jsem schopný aspoň přibližně interpretovat verše i to, co se skrývá mezi nimi a vyrazil se podívat zpět. Společnost před divadelním sálem se mezitím rozrostla a já se během pár minut poznal s několika sympatickými freshmany, tedy mladšími studenty těsně po střední. Co mě ale překvapilo, všichni byli studenty divadla, a to byla velká rána pod pás, neboť jsem čekal, že ti zde budou mít svůj vlastní soubor. A taky že mají, jenže až ve vyšších ročnících. Bavilo mě je pozorovat, jak se připravovali na své pěvecké výstupy a na první pohled všichni překypovali nevybitou energií. Já jsem se nepříliš úspěšně snažil zakrýt vlastní nervozitu, ale nakonec mě dostala jedna slečna, která, když jsem jí pověděl, odkud jsem a co studuju, řekla jen, že musím mít hodně velkou odvahu, když jsem tu, ale že mi prý drží palce.

Ještě jsem ale ani nestihl zpracovat, co tím přesně chtěla říct, a už mě zavolali dovnitř. V sympatickém sále pro nějakých osmdesát diváků seděla v prvních dvou řadách skupina šesti učitelů - herců, režisérů, či co já vím a vypadali jako kritici vystřižení ze všech českých studentských divadelních festivalů, kam jsem se kdy podíval. Korunovaly to brýle ve stylu Arnošta Goldflama na nose jednoho profesora. V tu chvíli jsem byl stále ještě v pohodě, nebo jsem si to aspoň myslel. To, co však přišlo v příští chvíli, byla směs nevědomí a hrůzy. Těžko se to popisuje, ale zkusím to.

Udělal jsem dva kroky dozadu, ujistil se, že můžu začít, pregnantně vyslovil první verš a v ten okamžik se mi všechno slilo ve změť barev, tvarů a zvuků a začalo obrovskou rychlostí kroužit kolem mě. Text, který jsem ještě pár minut předtím bezpečně znal, jsem najednou nedokázal sestavit ani po smyslu, byť by mi to u veršů a navíc v angličtině bylo platné asi jako mrtvému zimník. Totální potupa! Zmateně jsem vytáhnul přeložený text z kapsy u kalhot a jako zraněný překážkář se ctí doklopýtal do cíle, kde se delirium pomalu proměnilo zpátky v realitu. Vždycky jsem si myslel, že z podobných situací dokážu vybruslit, ale tohle byl zkrátka absolutní zářez. Pusto, prázdno, nic...

Ještě ne zcela ovládaje své pohyby a řeč jsem ze sebe dostal pár zdvořilostních frází a pozdrav na rozloučenou a vyrazil rychle pryč. Téměř jsem dosprintoval do posilovny a následující půl hodinu se na rotopedu snažil vyhnat všechny otravné myšlenky ven z hlavy. Asi se mi to zčásti podařilo, protože prokletý Shakespearův text jsem dal bezpečně dohromady znovu až ráno cestou do školy. Když jsem si pak přečetl mail od výběrové komise, už jsem byl jen vděčný za to, že mě nepozvali zpátky na čtenou zkoušku připravovaného představení. Ještě bych jim to musel vysvětlovat…

A tak jsem došel k závěru, že ona slečna před divadelním sálem měla pravdu. Sice se říká, že doma není nikdo prorokem, ale já jsem se jím nestal ani tady. A jsem za to nakonec rád:-).

První týden na Law School

Uplynul přesně týden a den od mého posledního příspěvku, což je pekelně dlouhá doba a nejvyšší čas, abych s tím něco udělal. I když ten opravdový, nikoli virtuální týden mi na vlastní kůži připadal mnooohem delší, ba chvílemi skoro až nekonečný, laskavý čtenář promine a s úsměvem prohodí, že to bude jistě nějaká mýlka a že je tu pořád něco nového k přečtení:-).

Sám jsem se do toho teď tak zamotal, že mi utekla nit a nevím, o čem jsem chtěl začít psát. Nu, tak řekněte sami. Chtěli byste se něco dozvědět o amerických profesorech práva, jejich úchylkách a (zpravidla téměř hereckých) charakterech? Zajímá vás, jak se stravují studenti, kteří nemají na nic tak nepodstatného jako jídlo čas a raději věnují ušetřené minuty nahrávání fotek na internet? Nebo byste se snad rádi dozvěděli něco víc o romantických nocích v poloprázdné knihovně?

Jestli jste se začali těšit na nějaké drby, tak vás asi dneska zklamu. Všechno tohle si totiž nepochybně zaslouží samostatný vyčerpávající blogpost a nerad bych něco podstatného minul. Pojďte se tedy se mnou alespoň krátce den po dni prolétnout nazpět mými vzpomínkami a zkuste si představit, jaké by ty chvíle byly pro vás!

Den nultý, neděle: Po vyčerpávající páteční party a nakupování a výletě na South Beach o den později konečně nezbývá nic jiného, než se vrhnout na přípravy do školy. Ani to moc nebolí, jen dlouhé stránky případů čím dál víc přibývají a s blížící se půlnocí naopak ubývají studenti z knihovny. Nevzdávám se a ve tři dopisuju poslední slova. Aspoň na ten První den mít všechno připravené...

Den první, pondělí: Vstávat v devět ráno má svoje neoddiskutovatelné výhody. Stejně tak jsem poprvé vděčný za svoje osamocené robinsonské ubytování, neboť z dormu do posluchárny dojdu pěšky a nemusím se spoléhat na žádné dopravní prostředky mimo svých nohou. I když zkuste si to v místním "osvěžujícím" vzduchu pochodovat ostrou chůzí s notebookem deset minut po sluníčku. Jestli jste někdy slyšeli reklamní slogan "vaše záda vám budou vděčná" (ano, je to kosmodisk!), vzpomeňte si na mě. Je to úplně stejný pocit, jako kdyby vám někdo pod tričko přilepil kus neprodyšného plastu... Díky klimatizaci se pak dostaví efekt šokového zchlazení, což je během první hodiny naprosto super, protože dokážete myslet a cítíte se i po probdělé noci v příčetném stavu, ale pak aby se člověk schoval pod deku. Brr! A jak myslíte, že to ve škole dopadlo? Profesorka na Contracts se po mně snažila zopakovat moje jméno a když jsem jí na to řekl "that's fine", všichni vybuchli smíchy. Naštěstí jsem nebyl poslední:-). Konečně ani má příprava nebyla dokonalá, protože jsem přehlédl drobnou poznámku ve fajlíku Lawyering Skills and Values a zapomněl vygooglovat jméno vládní agentury dohlížející na dodržování lidských práv. Jak jsem se ale dozvěděl ve středu, předepsaný úkol nesplnil nikdo a bodová penalizace se výjimečně nekonala. Ono to je občas těžké vyznat se v úkolech z přednášek, když jsou normálně všechny assignments na internetu a člověk si z praktických důvodů dělá poznámky na počítači. Když už ho musí tahat s sebou, tak aby to aspoň stálo za to, že...

Úterý: Po další krátké noci se dostavují první příznaky únavy. Hodina Criminal Law se zdá být nekonečná, ale během přestávky na oběd se mi daří zaktivovat záložní zdroj a dokončit přípravu na odpolední Torts Law. Z plánované posilovny večer opět nic není a přednost dostává slaboduchý podvodník u LSATs. Zkuste si teď schválně za úkol zjistit vy, k čemu tyhle testy slouží:-).

Středa: Příprava se vyplatila a všechno mi připadá nad slunce jasné. Ony totiž Contracts nejsou pro evropské studenty nejoblíbenějším předmětem tak docela nadarmo. Máme k nim zkrátka nejblíž, i když mě každou chvíli napadá, že to nebo ono by v českém právu bylo přesně naopak. Jen od sebe různá pravidla jasně oddělit, aby nevzniknul zmatek. Odpoledne vyrážím s Italy na nákup a pětiminutová cesta shuttle busem se div nepromění ve frontovou bitvu. Zuřivá gestikulace a hlasitá výměna názorů dvou mladých mužů o tom, kterak správně vařit špenát a co se do něj nesmí zapomenout přidat, se zkrátka jen tak nevidí. Napadne mě, že hodinu na nakupování, než pojede autobus zpátky, asi sotva využiju, a tak se v mezičase nechám ostříhat. Kadeřnice tu zřejmě nosí nůžky proklatě nízko u pasu, protože mi toho na hlavě moc nezbude. Ale rozhodně se po půlhodině obskakování necítím ošizený. Žádné české šmik, šmik a je to! Konečně jsem si taky vybojoval balíčky s učebnicemi z eBay a Amazonu. Škola mi je několik dnů nepředala jen proto, že nás skoro dva týdny po našem příjezdu nebyli schopni přidat do databáze ubytovaných studentů. IT sucks...

Čtvrtek: Po ranní přednášce si vděčně uvědomuju, že na Torts máme připraveno několik případů dopředu, a tak pauza na oběd probíhá v pohodové atmosféře. Večer se jdu doslova zničit na rotoped a pak ležím nehnutě několik minut opřený o stěnu vyhřátého bazénu. Nejvíc mě baví z vody pozorovat přistávající letadla a závodit, kdo bude na druhé straně dřív!

Pátek: Ranní hodina uteče jako voda a pak přichází čas na všechno, co se během týdne prostě nedalo stihnout. Odpolední experiment s učením u bazénu vychází jen z poloviny, protože se nám na lehátku nemilosrdně zavírají oči. Ale na uvítací party v gym a po večeři ve městě si to vynahrazujeme. Jen kdybychom se vrátili zpátky trochu dřív… Disko smažka už ze mě zkrátka asi nebude:-).

O Benátkách Ameriky, (ne)plánované procházce po pláži a nakupování v Apple Store

Že jste ještě nikdy neměli za děkana černocha, který má profil na Facebooku a zve své studenty na vyjížďku luxusní jachtou? Inu, já až do dneška také ne. Nebo jsem o tom alespoň nevěděl. Jako bych pořád zapomínal, že za velkou louží prostě některé věci fungují jinak. Vítejte v zemi neomezených možností, vítejte v Americe!

Od začátku Orientation nás všichni profesoři lákali k účasti na závěrečném zlatém hřebu programu, vyjížďce na lodi s děkanem law school. Dlouho to vypadalo, že se místa a času vyplutí budeme muset dopátrat sami, ale nakonec jsme se přece jen dočkali mailu s instrukcemi, kdo a kam se máme dostavit a co vzít na sebe. V dlouhých kalhotách a košilích jsme se poslušni rozkazu shromáždili v atriu školy a když už jsme si začali říkat, jestli z toho nakonec přece jen nebude bojovka a hledání pokladu, přiřítil se stařičký autobus univerzálního designu "Greyhound" s řidičem ne nepodobným balzamované mumii. Rozvrzanými čelistmi otevírajícími úzkou škvírku mezi zpuchřelými rty se snažil sdělit něco o tom, proč nefunguje klimatizace, zatímco ze všech lil pot proudem a proklínali vteřinu, kdy vlezli dovnitř. I když jsme pak ještě málem sejmuli jednu značku před výjezdem z campusu a ve Fort Lauderdale museli potupně couvat ze slepé ulice, s předstihem jsme dorazili do přístavu a vděčně zapluli na vychlazenou první palubu.

Přesně se třetí jsme se odlepili od břehu a fascinovaně sledovali domečky podél zvýšené hráze širokého říčního kanálu, míjejíce zvedací mosty a rychlé motorové čluny. U většiny domů byla krásná zahrada s bazénem, krásného dne si ale venku užíval málokdo. Tak jsme aspoň na chvíli vyšplhali na otevřenou horní palubu a vzali to na sebe. Kromě sympatického děkana se s námi na palubě zdravila i část profesorů, které jsme měli možnost poznat během uplynulého týdne, a mezi všemi nenápadně korzovali zdvořilí číšníci střihu anglických džentlmenů, nabízejíce koktejly a drobné občerstvení. Houbové paštičky, párečky v listovém těstě i masové kuličky v pálivém dipu byly příjemným zpestřením vyhlídkové plavby, ale o jídlo jde vždycky přece až na posledním místě, že:-).

Když jsme se rozloučili s kapitánem a děkanem a vystoupili zpátky na pevnou zem, v povzdálí už náš známý mumizovaný řidič vytáčel zatáčku u jacht-klubu. Nevím, jestli mají americké autobusy menší rejd nebo jen zoufale pomalé řidiče, ale opět došlo na couvání. V následujícím okamžiku se ozvala rána jako z děla a železný sloupek u vstupu se zapotácel jako kuželka na bowlingové dráze, vychýlen minimálně o 45° od svislé osy. Řidič to jako by nic odpíchnul a ostře zabrzdil před čekající skupinou studentů a sloupek si k velkému údivu všech přihlížejících našel cestu zpět do původní polohy. V tu chvíli jsem byl Karlovi vděčný za nápad, že si prodloužíme odpoledne na pobřeží a vrátíme se společně s následující skupinou.

A šli jsme. Po pár minutách nás přivítala nekonečná písečná pláž s občasnými skupinkami koupajících se rodinek s dětmi a za zády se nám uzavřela neprostupná hradba vysokých budov, jeden skoro jako druhý. Těžko říct, jestli jsou všechna ta betonová monstra jenom hotely, nebo některá slouží i jako prázdninové byty, nicméně přes své vyleštěné skleněné fasády a moderní vzhled vypadají dost smutně a opuštěně. Stoupající příliv mě po chvíli přiměl sundat si boty a vyhrnout nohavice u proklatě černých kalhot, a tak jsem si už v předepsaném business casual nepřipadal jako takový exot.

Šli jsme dál. Pořád dál a dál, až jsme si nakonec začali říkat, že už přece každou chvíli musíme výt v "downtown", kde byl náš cíl. Chyba lávky! Tedy spíše mola, které, jak jsme byli skálopevně přesvědčeni, mělo oddělovat pláž od dlážděné promenády. Věřte tomu nebo ne, hodinu jsme šli opačným směrem a ničeho si nevšimli. Díky tomuto drobnému zaváhání jsme ale vzápětí dostali možnost vyzkoušet cestování místním - údajně těžce sociálním - autobusem. Za dolar a čtvrt, což je mimochodem méně než v Praze, nás řidič po chvilce dovezl na správné místo a oblaženi fungující klimatizací jsme mohli začít pátrat po nákupní galerii.

Jestli je něco opravdu typického pro americké vysokoškoláky, je to nepochybně laptop od Apple. Macy tady zkrátka frčí stejně jako u nás teď EEEčka a jejich majitelé si na ně dobrovolně nechávají nainstalovat školní Windows, jen aby zůstali freecoolin. Karel se už před odjezdem z Čech rozhodl dát sbohem svému stárnoucímu Aceru a teď měla konečně nastat ta slavnostní chvíle, jenže... Všechno fungovalo krásně, dokud agilní prodavačka ve víru veršů o výhodách prodloužené záruky za pouhých 180 dolarů nepožádala o číslo amerického řidičáku. Jasně, že jsme si ho na těch pár měsíců nezařizovali, když se tu většinou dá bez problému jezdit s českým a navíc se sami pravděpodobně nikam ani nedostaneme. Nic naplat, bez řidičáku není MacBook. Nebo aspoň v Apple Store. Když jsme vzápětí zjistili, že stejně nebezpečným zbožím je tu zřejmě i SIM karta v předplacené sadě, kterou je možné koupit jen ve značkové prodejně T-Mobile, raději jsme si šli koupit něco k pití a vydali se na cestu zpátky k autobusu...

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha? Všechna tři města jsou nepochybně moderními a pulzujícími metropolemi, které zaslouženě poutají zájem turistů svou unikátní architekturou a atmosférou, zkrátka geniem loci, jež jsem zatím na Floridě nenašel (i když po pravdě vlastně ani nevím, jak se takový genius loci hledá:-). Na první hodině kurzu Lawyering Skills and Values jsme od profesora Niedwieckiho (nechává si říkat "Nedviki" a přiznal se mi, že ze své "téměř mateřské" polštiny zná asi 4 slova) dostali za úkol zjistit pár informací a následně před ostatními prezentovat libovolného neznámého spolustudenta. Jako bonus jsme měli najít jednu zajímavou věc, která nás spojuje. V uličce jsem málem vrazil do Wesleyho, který se naštěstí od jeho filmového jmenovce tvářil docela přátelsky a mírumilovně. Přidala se k nám ještě Míša, na kterou už žádný nezadaný student nezbyl, a po chvíli tlachání jsme přišli na to, že všichni tři jsme navštívili Paříž. Úkol byl tedy splněn a vy už možná znáte odpověď na moji otázku, i když tato nápověda funguje v opačném gardu.

Barcelonu, Řím a Prahu tedy spojuje Fort Lauderdale, chcete-li studenti, kteří z těchto měst pocházejí a přijeli studovat sem. Dvanáct individualit, dvanáct čerstvých hlav, dvanáct rozhněvaných mužů a žen, kteří by rádi na domácí právní scéně udělali trochu pořádek (tedy aspoň já:-). Poznali jsme se už druhý den po našem příjezdu, kdy nás náš koordinátor David pozval na setkání s dvěma profesorkami. Na úvod jsme se dozvěděli spoustu praktických informací a tipů do života na campusu, nejdéle jsme se však nakonec zabývali otázkou, jak se v rozhovoru s místními studenty vyhnout tématu školného, které na rozdíl od nich neplatíme, a pokud by přece jen došlo na lámání chleba, jak si zkusit vymyslet, že domácí univerzitě platíme také. Nevím, nevzpomínám si, za co jsem naposledy na právech platil kromě obědů v menze a kávy v automatu. Asi to byla koruna za uložení saxofonu v šatně nebo koruna za formulář žádosti o rozložení ročníku. Opravdu great value for money - no řekněte, kdo z vás to má?

Opravdové seznamování a seznámení nás čekalo o den později, kdy David pro všechny žijící a přítomné, nové i starší studenty výměnného dual-degree programu připravil grilování v parku. Co čert nechtěl, od samého rána hustě pršelo a oproti místním zvyklostem pršet nepřestalo ani za pět minut, ani za hodinu, ba ani do odpoledne, a tak jsme nakonec přivítali azyl v Davidově obýváku. Společnost nám po chvilce přiběhli dělat dva raťafáci, kteří si ode všech dosyta užili drbání a s holčičkou v náručí nás pozdravila i Davidova brazilská žena Rufi. Tím chci říci, že pochází z Brazílie, nikoli, že má ještě manželku americkou, i když jako univerzální model by to nemuselo být tak docela špatné.

Nebudu to protahovat, kolumbijské párečky i americké burgery byly moc dobré, menší rozpaky vyvolal key lime cake se svou charakteristickou třískající se chutí. Sám jsem se s ním vypořádal tak, že jsem hořkokyselou citronovou náplň smíchal se sladkým krémem na povrchu a najednou se to i dalo sníst. Ale i když to možná nebyla od Davida nejšťastnější volba, všichni jsme si řekli, že s americkými chutěmi budeme experimentovat i nadále. O tom a o stolování ale až někdy příště.

Zařizování domácnosti

Mluvit o zařizování domácnosti u čtyřměsíčního pobytu na dormu je asi nadnesené. Když si ale vzpomenu na začátek loňského září, kdy mě stejné dobrodružství potkalo v Kolíně nad Rýnem, je to nebe a dudy. Přitom kdybych měl jen tak od boku vypálit asociace k Porýní a k Floridě, nepochybně by to Florida dotáhla na nebe a zlato Rýna by zůstalo utopené na dně řeky v koženém vaku (a nemyslím to zle). V tomto ohledu to ale bylo jiné. Z vónhajmu jsem prostě došel s batohem do supermarketu a s trochou snahy do něj najednou nasoukal dva talíře, misku a skleničky, prací prášek, hadry a houbičky na nádobí, pár balení trvanlivých potravin a do ruky se mi právě tak akorát vešel odpadkový koš s několika pytlíčky Haribáků. Za hodinu a půl jsem byl hotový a nebylo víc co řešit.

Florida ovšem hned napoprvé překvapila a asi mě ani Vás nepřekvapí, když bude překvapovat i nadále. Když to vezmu od začátku, na nákup je tu určitě také možné vyrazit s batohem, tím ale veškerá podobnost končí. I samotný batoh navíc před závěrečnou scénou ztrácí smysl v záplavě igelitových tašek, do nichž pokladní každý kousek ochotně zabalí. Ale nepředbíhejme. Nejdřív je nutné se do obchodu probojovat, ať už to je "mól", "sjuprmárkit" nebo "dventy-fór-seven fármesi", což ve skutečnosti nemá s lékárnou mnoho společného. Možnosti jsou v podstatě tři. Nejjednodušší je dojet autem na parkoviště, které má zpravidla větší rozlohu, než je prodejní plocha obchodů. Bez vlastního auta se tato alternativa trochu komplikuje, ale univerzita myslí na všechno, a tak každý den vypravuje jeden shuttle bus po okružní trase do mallu i supermarketu. Je to celkem vychytané, protože zpátky řidič studenty sváží zvlášť, a tak příznivci úsporného nakupování mohou být zpátky za německou hodinu a půl. Mallisti si naopak mohou vychutnat skoro dvě a půl hodiny korzování a okukování výloh; pro milovníky pěší chůze to může být aspoň napoprvé i pěkná vycházka.

Konec srandy, teď přichází tvrdá realita. Talíře a skleničky totiž není možné sehnat za hodinu a půl, ale bohužel ani za dvojnásobek času a to z toho jediného prostého důvodu, že je v supermarketu ani v mallu nemají. Tedy aspoň v podobě, jak je známe z Evropy. Nemýlíte se, sklo je to, oč tu běží. A tak přicházejí ústupky, kdy jediné porcelánové talíře mají v sadě i s příbory a skleněné skleničky jsou k mání jen pro milovníky vína a tedy na stopce. Nákupčí, co náhodně bloumá mezi regály, na své roztrpčení rychle zapomene u importovaného Pilsner Urquellu a Hoegaardenu nebo u čokolády Lindt o kus dál. Když jsem si spočítal, o kolik je tu belgické pivo a německá čokoláda levnější než v Evropě, napadlo mě, že by nebylo marné obojí vozit zpátky a prodávat na domácím trhu se stále solidní marží, ale znáte Američany. Na něco takového by určitě uvalili ochranné dovozní i vývozní clo současně.

Poslední kapitolou, kterou jsem chtěl u nákupů zmínit, je naprosto odlišný způsob balení a relativní vnímání rozměrů. O Češích se říká, že milují rodinná balení a prací prášky nakupují nejraději v pytlích po deseti nebo více kilogramech. Američani nás ale dokázali trumfnout. Stačí se podívat na galonové kanystry s mlékem (u něhož se mi stále nepodařilo odhalit původ zvláštní pachuti), pětilibrová balení mouky a cukru a vany se zmrzlinou připomínající nafukovací člun pro děti. Já jsem nakonec také neodolal a zabrousil po nadstandardních velikostech zapátrat do oddělení textilu a domácích potřeb. Výsledným úlovkem, který už jste možná někteří viděli na fotkách, je kompletní sada přikrývky a povlečení "king size". Proč by ne, když byla za stejnou cenu. Moje peřina tak nyní funguje skoro jako spacák, protože mě pohltí ze všech stran (což se mimochodem při běžící klimatizaci docela hodí), prostěradlo se mi kolem matrace podařilo také obtočit z obou stran a ze zbytků mám ještě závěs přes celou stěnu, který důmyslně kryje výklenek na nepořádek, a potah na židli. Co udělám s dvěma přebytečnými povlaky na polštář, jsem se ještě nerozhodl, ale kdyby snad na Halloween někdo chtěl jít za Davida Duka, milerád posloužím.

Den se změnil v noc a noc se nachýlila k ránu, tak se jdu propadnout do své nekonečné peřiny a načerpat sílu na další den. Snad už konečně seženu odpadkový koš a hrnec na těstoviny, když se můj spolubydlící stále ještě neuráčil přijet a nabídnout mi kuchyňské vybavení k zapůjčení. A já přitom myju nádobí docela rád:-)!