O cyklostezkách, ježdění na kole i padání z něj

Jako dneska si pamatuju, když jsme v prváku na gymplu skládali s naším zeměpisářem a tělocvikářem Michalem „řidičák“ z jízdy na kole. V kopcích Vysočiny jsme dělali smyky na loukách, škrábali se do rozbahněných svahů, na které byly i ty nejlehčí převody krátké, a učili se i to, jak podjet překážku, která by nám jinak bezpečně sťala hlavu. Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, ale řidičák si nakonec už jen za tu snahu zpátky do Prahy odvezli všichni. Nejdůležitějším poznáním ale bylo to, že jezdit na kole bez helmy je blbost a v provozu je docela dobré dodržovat dopravní předpisy, o čemž se někteří rovnou přesvědčili v praxi.

Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…

A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).

Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.

Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.

P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!

Chvála pohybu

Tak už to na mě taky přišlo! Ne, tentokrát výjimečně necituji klasika, tedy divadelní hru Le Système deux francouzského dramatika a básníka Georgese Neveuxe, nýbrž čistou a pravdivou životní zkušenost. Mí čeští kamarádi mě totiž vytáhli běhat! Kupodivu to nestálo ani tolik námahy. Sám jsem měl totiž chuť zkusit něco nového a při představě, že jdeme bourat místní floridské zvyklosti, že po ulicích se chodí zásadně s puštěnou klimatizací (rozuměj za volantem bezpečného SUV) mé srdce zaplesalo mladickou rebelskou radostí.

Samotné běhání už ale bohužel příliš rebelsky nevypadá. Vždycky jsem ho považoval za ušlechtilý druh pohybu, ke kterému se člověk musí vypracovat, tak nějak vyzrát a dospět. Podobně jako vám napoprvé nezachutnají olivy nebo whisky, i k radosti z běhání je třeba se pořádně proběhat. Znamená to tedy, že už patřím do starého železa? Jistým způsobem asi ano, ale upřímně mi to vůbec nevadí. Objevil jsem totiž, že běhat se dá i jindy než při dohánění ujíždějící tramvaje, cestou z jedné školy do druhé nebo před těžkou zkouškou o půlnoci v parku, kdy ze sebe potřebuju vyklepat ty nejchmurnější představy nastávající katastrofy.

Běhání je zkrátka fajn. Horký floridský vzduch provoněný vlhkostí mořského proudění vám dá sice zatraceně brzy a intenzivně pocítit, že tady nejste na žádné vycházce, ale o to větší radost potom máte z pruhu cesty ve stínu stromů, zavlažovací spršky na předzahrádce domu nebo z lehkého závanu chladivého větříku. O tom, že běhání venku je mnohem větší zábava než sledování pod nohama nemilosrdně ubíhajícího pásu, nemůže být sporu.

A tak když už jsem se dávno zamiloval do ježdění na kole a na jaře znovuobjevil krásu řezání asfaltu na kolečkových bruslích, byl asi nejvyšší čas vrátit se na úplný začátek. Pravda, bosky by mi to zatím asi moc nešlo, a tak se budu muset brzy poohlédnout po nějakých lehkých slušivých joggerkách. A možná i po nějaké milé a sympatické joggerce. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne:-)!

P.S.: Po úspěšném startu si jdeme s Kris v neděli "zazávodit" s Floriďany na školní pětikilometrový běh. Držte palce, ať se včas vzbudíme, protože se vybíhá už o půl osmé ráno!

O záludnosti amerických kohoutků a o tom, proč se tady pořádně nevysprchujete

Američtí kohoutci jsou nevyzpytatelní, o tom není sporu. Jednou Vás nechají napjatě čekat, než se pořádně nažhaví, jindy Vás doslova oněmí svojí rychlostí, ale jsou i chvíle, kdy zcela vysátí ztratí veškerou šťávu. Těžko v tom hledat nějakou logiku - každý kohoutek má zkrátka svoje vrtochy, a tak záleží spíše na momentálním štěstí a sympatiích, jestli Vás ten či onen laskavě vezme na milost. A co teprve když se objeví nějaký nový druh kohoutka, se kterým jste se dosud nesetkali - to je pak velmi radno mít se na pozoru!

Z Floridského žralokénka na Vás doteď vykukovaly a mrkaly příspěvky spíše delší, někdy snad až velmi dlouhé, o jejichž čtivosti sice při vší skromnosti a objektivní sebereflexi nemám sebemenších pochyb, na druhou stranu mě taky nebaví se několikrát v průběhu psaní vracet na začátek textu, abych zjistil, o čem že jsem to chtěl vlastně psát. Dnešní příspěvek proto směřuje na pole neorané, z něhož postupně podle aktuálních povětrnostních podmínek vyroste tu a tam nějaký žhavý postřeh, jindy popis cestovatelských zážitků a občas třeba i stesk nad nespravedlností čehokoli. Nechci však podle americké tradice hledat viníky úplně za vším, a proto se i nadále raději budu držet osvědčeného "blame yourself".

Ostatně když jsem se tu po střetu s výše jmenovanými kohoutky několikrát opařil, byla to také jen a jen moje blbost. Jen kdyby tak američtí konstruktéři a instalatéři občas přemýšleli trošku praktičtěji... Ale ne, nebudu obviňovat:-)! Raději napíšu, z čeho by se pro příště mohli poučit.

Aspoň na úvod však musím Američany pochválit. Na včerejší přednášce z Torts pronesl profesor Richmond jedno moudro na adresu britského zákonodárství: "Jasně že kopírujeme britské zákony. Jenom je pak vylepšíme." Díky bohu, že v kohoutkodárství šli místní svojí vlastní cestou a neokopírovali samostatný vývod pro teplou a studenou vodu (to jsem zažil na vlastní kůži předloni a na dlouhou dobu mi to stačilo). Leč, o moc dál se také nedostali.

První a základní zrada totiž podtrhuje kritizovanou americkou nestřídmost. S používáním pákových baterií je většina Evropanů dobře srozuměna a bylo by zbytečné vysvětlovat, že stačí páčku nadzvednout a pro dosažení žádané teploty pootočit doleva nebo doprava (někdy také naopak, pokud nějaký šikula prohodil přívodní hadičky, ale to se dá jednoduše napravit). Když už tekoucí vody více netřeba, celý proces je uzavřen zatlačením na páčku zpět směrem dolů. Nikoli však v Americe! Každý den se zas a znovu divím, proč voda kape dál, i když jsem páku zodpovědně spustil. Vysvětlení je nasnadě. Američané mají zřejmě nepřekonatelný smysl pro estetično, a proto pokud páku nezaparkujete přesně doprostřed, voda poteče zlomyslně dál.

Zrada číslo dvě na Vás čeká ve sprše ve sportovním centru. Vstoupíte dovnitř, zatáhnete závěs, pak však zatáhnete za páčku a nic. Po chvíli se dovtípíte, že je nutné pootočit páčkou doprava a začne téct studená voda. O něco dále po směru hodinových ručiček se o slovo přihlásí i teplá, ale na plynulou regulaci průtoku zapomeňte. Voda si zkrátka teče, jak chce. A nemusíte mít ani diplom z Ivy League, aby Vám došlo, že pokud chcete vodu vypnout, nevyhnete se cestou zpátky studenému proudu. Že by návrat k přírodě?

Jen o pár kroků dál už číhá zrada třetí. Sprcha u bazénu. Ta pro jistotu žádný kohoutek nemá a aktivuje se stisknutím rozpláclého čudlíku. Když jsem k ní přišel poprvé, udělil jsem čudlíku náležitou dávku kinetické energie a čekal slastné objetí vodních kapek. Dlouho jsem se však neradoval, protože voda se zastavila ještě dříve, než mi stihla stéct po vlasech na čelo. Pochopil jsem, že nastává boj a jal se tlačítko intenzivně tisknout. Trochu jako znamení nouze v tramvaji, dalo by se říct. Jsou však okamžiky, přesněji řečeno místa na těle, na které když přijde řada, nemůžete držet ruce vzhůru. Stejně jako v té tramvaji:-). A tak raději skočíte do bazénu rovnou, nebo sprchování necháte až na dorm.

Pomyslný kruh se tedy uzavírá, a aby nebylo všem tragédiím konec, ani sprcha na pokoji Vám nedopřeje vytoužený relax. Chybí totiž sprchová hadice! Titerná hlavice daleko u stropu pak nápadně připomíná rozprašovače venkovních sprch, které všechny slušné české děti znají ze školky. Možná je pohodlné na sebe nechat téct vodu a nemuset nic dělat, ale troufám si tvrdit, že to jde u baterie s hadicí také. Zkuste si však ze sebe smýt šampón a mýdlovou pěnu, která ulpěla na dolních partiích těla. Jedním možným řešením je napustit si plnou vanu a důkladně se vymáchat. Můžete se také prosmýkat kolem hlavice jako akrobat a postupně omýt jednotlivé končetiny. Anebo se vrátit zpátky do bazénu a smířit se s tím, že chlór je nejlepší dezinfekce. Já to zatím dělám tak, že se postavím na hranu vany a silnějšímu proudu vody se alespoň přiblížím. Kdybyste však měli zlepšovací návrh, dejte mi, prosím, vědět!