O cyklostezkách, ježdění na kole i padání z něj

Jako dneska si pamatuju, když jsme v prváku na gymplu skládali s naším zeměpisářem a tělocvikářem Michalem „řidičák“ z jízdy na kole. V kopcích Vysočiny jsme dělali smyky na loukách, škrábali se do rozbahněných svahů, na které byly i ty nejlehčí převody krátké, a učili se i to, jak podjet překážku, která by nám jinak bezpečně sťala hlavu. Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, ale řidičák si nakonec už jen za tu snahu zpátky do Prahy odvezli všichni. Nejdůležitějším poznáním ale bylo to, že jezdit na kole bez helmy je blbost a v provozu je docela dobré dodržovat dopravní předpisy, o čemž se někteří rovnou přesvědčili v praxi.

Když se teď přenesu časem o necelých dvanáct let dopředu a vzduchem o několik set kilometrů na západ, říkám si, že Michal by se tu jistě dobře uživil. V Eindhovenu s helmou nejezdí nikdo, červená je pouze informativní signál a do kopce místní taky jezdit neumí, protože tady žádné nejsou (empiricky ověřeno). Často Holanďany obdivuju za to, že jsou ochotní a hlavně schopní jezdit na těch svých tunových vykopávkách s několika málo převody a neprakticky tvarovaným rámem. Ba co víc – oni si je ještě dobrovolně kupují i v roce 2011. Nejlevnější model značky Gazela (která svými proporcemi spíš připomíná toho lva, co by ji rád k večeři) přitom stojí kolem 500 eur, za což si můžete v Česku pořídit solidní krosové kolo, zmíněnou helmu a ještě vám zbude na kofolu v hospodě na výletě. Kdyby to snad někomu pořád nešlo do hlavy, nejlepší důkaz, že fakt nekecám, je nehasnoucí zájem o tato kola mezi zloději. Což mi připomíná, jak mi Ondra, který mi pomáhal s převozem věcí při první návštěvě IKEY, radil, ať večer na ulici dám nějakému černochovi deset éček a kolo můžu mít hned…

A jak to tedy na silnicích vypadá? Předně, drtivá většina Holanďanů kolo považuje za dopravní prostředek, a veškerý emocionální náboj tak jde rázem stranou. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jezdí tak ukrutně pomalu a nezdráhají si nad sebou při dešti otevřít deštník. Já věren svým zvyklostem však kolo považuju za sportovní vybavení a podle toho se také snažím jezdit. Kecal bych, kdybych tvrdil, že čekám na každém semaforu na zelenou – tohle mírné porušování pravidel v rámci předpisů jsem od místních odkoukal hned první den. Ono to totiž na cestách po městě neskutečně zdržuje a v mých očích je docela zásadní rozdíl, jestli mi cesta do práce zabere minut deset nebo třináct. Snažím se ale poctivě jezdit se zapnutými blikačkami a s očima na stopkách, abych se vyvaroval nevyžádaných kontaktů (pořád si říkám, jaký asi přehled o dění kolem sebe můžou mít jezdci na zde docela oblíbených lehokolech).

Když jsem v předchozím odstavci naznačil, že se tu jezdí na silnicích, dopustil jsem se vědomě malé nepřesnosti. V devadesáti pěti procentech případů to totiž na kole pojedete po oddělených stezkách, v úzkých ulicích pak nejhůř po zřetelnými pruhy oddělené krajnici. Snahou je pochopitelně předcházet nehodám, kterých se tu však přesto stává velmi mnoho. Aby také ne, když cyklostezky často fungují jako tramvajový pás, což si při odbočování (na rozdíl od přejíždění tramvajového pásu, který je uprostřed, jde v tomto případě pochopitelně o odbočování vpravo) spousta řidičů neuvědomí. Cyklisti se někdy řídí panáčky pro chodce, na části křižovatek pak mají svůj vlastní semafor, který ovšem vůbec nemusí korespondovat se signály bezprostředně sousedícího přechodu, a tak i z pohledu jezdce samotného chvíli trvá, než si na všechno zvykne. Jízda na červenou je někdy kvůli špatnému nastavení signálů doslova nutnou obranou, holandským eltoďákům však slouží ke cti, že u poptávkově ovládaných semaforů klidně zelená naskočí hned a ne až v dalším cyklu. V Praze byste v podobném případě měli smůlu.

Konečně bych měl pochválit i kvalitu povrchů. V centru města je pochopitelně spousta dlážděných ulic a zpomalovacích prahů s vystřelovacím efektem, ale na to se dá zvyknout. Oddělené cyklostezky však oproti tomu zpravidla zdobí hladký červený asfalt s minimem kanálů a jiných rušivých prvků a nenarazíte tady ani na pražskými lenochy neuklízený posypový štěrk, který je velkým nepřítelem všech brzdících a zatáčejících cyklistů. Už se těším, až si tu vyzkouším kolečkové brusle, které budou na červené dráze taky klouzat jako po másle! A o dálkových cyklotrasách propojujících jednotlivá města a vedoucích malebnou stálezelenou krajinou si po dnešním prvním malém výletě určitě nechám zdát.

P.S.: Kdybyste náhodou měli pocit, že v dosavadních příspěvcích chybějí obrázky, je to realita. Příští týden si ale z Prahy přivezu foťák, tak se opět můžete těšit na oblíbené fotoreportáže:-)!