Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!
A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.
Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.
A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.
A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…
Více na 
Žádné komentáře:
Okomentovat