První setkání s Erasmáky

Při vymýšlení originálního názvu pro tento příspěvek jsem se v první chvíli bránil pokušení pojmenovat jej „První setkání s Eskymáky“, ale vzápětí mi došlo, že by to v tomto případě bylo příslovečné „kdo to říká, ten to je“. Ano, sám si tu zatím připadám trochu chladný a ke svému okolí netečný, a tak byl nejvyšší čas podniknout první aktivní krok a něco s tím udělat. A taky bych křivdil Eskymákům (nebo chcete-li Inuitům), kteří jsou podle všeho velmi přátelskými a pohostinnými lidmi. Tak tedy, ve čtvrtek jsem přijal pozvání Petra Kosnara, který mi ze všech kontaktů na facebooku do té doby věnoval nejvíc pozornosti, a zvědavě se vypravil na Game Night do jednoho z útočišť místních četných studentských organizací, do Common Roomu. Už jen probojovat se dovnitř se nezdálo snadné, protože studentské kluby se scházejí převážně pod jednou střechou tzv. Bunkeru, od kterého má každý člen či pravidelný návštěvník vstupní kartu. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo tam měl ten večer namířeno, a tak stačilo jen počkat, až někdo půjde kolem.

Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!

O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...