Jak jsem vláčel na hrbu postel přes půl města

Znáte lepší program na páteční večer, než si jet autobusem na druhý konec města koupit postel do IKEY? Já tedy ne! Jak říkám, tak se také stalo, minulý pátek jsem po rozloučení v práci vyrazil na daleký severní okraj Eindhovenu. Ani nechci počítat, kolika jsem se za celý večer dopustil chyb, ale když to vezmu pěkně popořádku, možná to nakonec spočítáte za mě. A nakonec jsem to všechno přežil a to je hlavní věc, ne?

Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.

Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.

Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!

V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!

A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!

Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!