Nakupování a tak vůbec

Jak se v Holandsku nakupuje? Inu, tak jako všude jinde. Vyberete si zboží a než vyjdete z obchodu, musíte zaplatit. Ale nedejte se zmýlit. Nakupování je věda a každý správný marketér i salesman ví, že samotná transakce, kdy dochází ke směně výrobku nebo služby za peníze je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Nemám teď na mysli tanečky v obchodě typu smlouvání o cenu po vzoru arabských zemí nebo ostříží zkoumání kvality provedení, jak to mají ve zvyku Číňané. Nakupování totiž dělá všechno kolem, co mu pomáhá, a z pohledu času předchází i následuje.

Kdo jste aspoň nějaký ten čas pobyli v Česku (což se z faktu, že rozumíte tomuto textu, dá přepokládat o 99 % z vás), nebudete místními specifiky vesměs překvapení. Přesto se pár rozdílů najde. Albert se tu jmenuje Albert Heijn [čti Hajn] a neprodává se v něm holandské kakao, prošlé maso ani zvadlá zelenina. Naopak tu najdete spoustu zajímavých věcí od čerstvých květin až po nepřeberný sortiment holandského pečiva a mořských potvor. Mě možná pro někoho překvapivě zaujala skromná nabídka bioproduktů a litrová balení všech myslitelných mléčných výrobků. Na jogurtu, tvarohu nebo vanilkovém krému se tu zkrátka ujíždí ve velkém.

Není divu, když vám z toho všeho trochu začne přecházet zrak a nevíte, co popadnout dřív. Proto se může hodit, že ačkoli jste s vidinou skromného nákupu minuli vozíky a sáhli po košíku, má i on, světě div se, na spodní straně kolečka a na čele prodlouženou rukojeť, za kterou ho můžete tahat. A opravdu to není myšleno jako hračka pro děti. Nepříjemné překvapení vás však může potkat, když po dlouhém vybírání konečně dorazíte k pokladně. „May I pay with my VISA?,“ zeptáte se při pohledu na částku k uhrazení a pokladní vám mile odpoví „Only with a PIN card.“. No však, vždyť každá VISA už je dneska s čipem a k ověření platby je třeba zadat PIN, tak o co jako jde?

Omyl, Holanďani zřejmě nechtěli zůstat pozadu za svými východními (a našimi západními) sousedy a po vzoru jejich karet s EC čipem si vymysleli PIN karty (možná si vybavíte loňský průšvih, kdy kvůli vadným čipům, které nedokázaly rozpoznat rok 2010, přestalo správně fungovat na 30 milionů těchto německých karet). Většinou jsou to hloupá Maestra, která nemají ani embosování ani unikátní šestnáctimístné číslo, ale to je vám jaksi k ničemu. Nemáš PIN, tak sol cash. Jestli se někdy podaří dotáhnout švédský nápad, že by se mohla úplně zrušit hotovost, tak pánbůh s námi…

A další specifika? V Eindhovenu nepotkáte Billu ani Tesco, zato je zde všudypřítomný Lidl a jeho ještě o něco morbidnější paralela jménem Aldi. Podstatnější může být informace, že kromě supermarketů zavírají všechny obchody ve všední den s výjimkou pátku v šest, takže žádné honění nákupů oblečení před desátou tady nehrozí. A taky se tu ctí neděle. Každé město si ale může určit, že sedm vybraných nedělí v roce bude otevřeno. To je pak logicky nejčastěji kolem Vánoc.

Čím to uzavřít? Bohužel žádná vtipná pointa se nekoná, jen smutný povzdech, že na rozdíl od Česka tu slevy skutečně znamenají slevy. Jinak bych si dneska býval nemohl koupit troje super kalhoty po devíti eurech a luxusní košili za sedm k tomu navrch. Kdy už se konečně přestaneme dát okrádat? Vzhledem k tomu, že Holandsko má šestnáct milionů obyvatel a mnohdy jednotně řízený česko-slovenský trh patnáct, s argumentem o nedostatečné velikosti našeho trhu se řetězce mohou jít vycpat. Pokud ovšem budou mít čím, protože v Česku jsou vycpávky patřičně oceněné. Howgh!

Jak jsem vláčel na hrbu postel přes půl města

Znáte lepší program na páteční večer, než si jet autobusem na druhý konec města koupit postel do IKEY? Já tedy ne! Jak říkám, tak se také stalo, minulý pátek jsem po rozloučení v práci vyrazil na daleký severní okraj Eindhovenu. Ani nechci počítat, kolika jsem se za celý večer dopustil chyb, ale když to vezmu pěkně popořádku, možná to nakonec spočítáte za mě. A nakonec jsem to všechno přežil a to je hlavní věc, ne?

Na úvod si dovolám krátkou poznámku ke zdejšímu systému veřejné dopravy. Eindhovenskou MHD reprezentují tak trochu nudně pouze autobusy. Ale zase ne jen tak ledajaké, a tak se s trochou fantazie dá říct, že tu kromě autobusů jezdí i metrobusy. Jak takový stroj vypadá, si můžete prohlédnout na obrázku v prvním příspěvku, prostě sci-fi. Systém s výjimkou občasných záseků na světelných křižovatek funguje spolehlivě, autobusy jsou vesměs jen pár let staré a velmi čisté, řidiči milí a patřičně jazykově vybavení. Na každé zastávce je navíc displej informující o čase příjezdu podle skutečné polohy spoje na trase, takže se vám nestane, že byste bez informací hodinu čekali v pozici rukojmího dopravního podniku, jak to jistě sami znáte z Prahy.

Ďábel tedy musí být zakonitě skrytý někde jinde: je to výše jízdného. Ne nadarmo se říká, že po Holandsku se má jezdit na kole – všechno ostatní vám totiž udělá pořádnou díru do peněženky. Za parkování auta musíte platit i před vlastním domem, natož v centru města, lístek na autobus vyjde podle vzdálenosti na 2 – 3 eura a levné časové jízdné is but a dream. O cenách vlakových jízdenek raději úplně pomlčím. Jedinou schůdnou variantou je tak cestovat po deváté hodině ráno, odkdy si můžete koupit celodenní síťovou jízdenku pro celé Severní Brabantsko za stejná 3 éčka a na vlak si pořídit za 55 euro slevovou kartu, která vám opět po deváté umožní nakupovat jízdenky se 40 % slevou. A komu se to nelíbí, má smůlu. Respektive si ve vlastním zájmu pořídí OV-chipkaart, což je jakási předplacená peněženka, se kterou se dá cestovat napříč spoji různých dopravců po celé zemi. Jen se vždycky při nástupu musíte čeknout u řidiče a při výstupu odčeknout, jinak přijdete o 4 eura, i kdyby to bylo třeba na konečné a systému muselo být jasné, že už dál jet nemůžete.

Já jsem ten den jel autobusem zbaběle i ráno do práce, abych si ušetřil ostrou půlhodinovou procházku, a tak jsem si říkal, že na cestu do IKEY a zpět se mi tříeurová jízdenka už určitě nevyplatí. Omyl. Jízdné se totiž počítá podle ujetých kilometrů přirážkou k nástupní sazbě, a tak když jedete hodně daleko, jednoduše se to nemůže vyplatit. Přesnou vzdálenost jsem samozřejmě přesně neznal, a tak jsem se nakonec dostal na 2,98 eura. Skutečná úspora, řekli byste. Ale co jí všechno předcházelo!

V IKEE mě totiž hned na úvod čekala dvě překvapení. Lehký laminátový rošt do rámu postele, který jsem si předtím vyhlédl na internetu, byl zrovna vyprodaný, a tak jsem se musel spokojit s deseti kily dřevěných latí. Nu což, to by ještě nebyl takový problém. Horší bylo, že pro samotnou postel jsem musel kvůli přestavbě parkoviště pochodovat kamsi půl kilometru do tmy a když jsem konečně tašku s latěmi nandal na rameno a útlou dvanáctikilovou krabici s postelí na druhé, nemohl jsem najít autobusovou zastávku ve směru zpět. Naproti té, kde jsem vystoupil, prostě nebyla. Tak jsem se i se svým nákladem vydal zpět po trase a než jsem narazil na první zastávku ve svém směru, autobus mi mezitím ujel. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že další pojede až za hodinu, ačkoli do té doby měla linka čtvrthodinový interval!

A tak jsem se v silném větru vydal dál s nadějí, že cestou po trase narazím na nějakou další linku. Zkrátím to – v silném větru jsem nakonec ušel asi čtyři kilometry, aby mi druhá linka nakonec před nosem ujela a já si tak počkal zbylou čtvrthodinku na autobus, kterým jsem mohl pohodlně jet už od krámu. Řidič mě chtěl s postelí nejdřív vyhodit, ale když jsem mu zdvořile anglicky řekl, že jsem exchange student a nemám, jak bych se jinak s postelí dostal domů, vzal mě na palubu. Když jsem však vystoupil na terminálu u vlakového nádraží, který slouží jako centrální přestupní bod, došlo mi, že na své chipkaart už nemám minimální potřebný čtyřeurový kredit pro další cestu a taky se mi nechtělo překecávat dalšího řidiče, tak jsem si dal pro jisototu i zbytek cesty pěšky. Přesněji další tři a půl kilometru. Tři a půl kilometru rozjuchaným pátečněvečerním městem, které je každý jiný večer totálně alibisticky totálně mrtvé. A tak jsem se mohl při proplétání se davy se svým zvláštním nákladem štěstí konejšit snad jen tím, co jsem právě předvedl: takový malý sportovní výkon. Ale ušetřil jsem celé dva centy:-)!

Když jsem pak postel hbitě sestavil a jako zaslouženou odměnu si chtěl k filmu dát cider z IKEY, čekal mě poslední podraz pátečního večera. Švédský cider je totiž bez alkoholu, a tak jsem si stejně tak dobře mohl koupit obyčejný džus a smíchat ho s minerálkou. No jo, když se nedaří, tak se prostě nedaří, co naplat. Ale první z velkých tří popříjezdových úkolů – totiž sehnat postel, internet a kolo – tím byl konečně splněn!

Den první – náhodné setkání v IKEE

Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…



Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!



A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.



Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.



A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.

A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…

Jak koupit v Americe dobrou čokoládu

Ne, Hershey's to opravdu není. Ani Cadbury. A už vůbec ne Milka...

Nezastírám, že při výběru čokolád jsem náročný. Hledám totiž, jak se říká hezky česky, "value for money". Jednoduchým a většinou vcelku spolehlivým měřítkem hodnoty je pro mě podíl kakaa. Někteří mi budou oprávněně oponovat, že 99 % čokoláda se nedá jíst, ale o to tady nejde. Šedesátka je solidní základ. Podobně, jako by některá auta nejela na Natural 91, pro mě není bílá čokoláda čokoládou, protože bych na ni nikam nedojel. Je sice pravdou, že tady můžu energii z kakaového másla transformovat jenom do vyšších otáček na rotopedu a na něm se kilometry počítají tak nějak divně, ale věřte mi, že při šlapání na českou krajinu ubíhající pod koly často se zavřenýma očima vzpomínám a hudební podkres klasiků, který díky dobře těsnícím špuntům snadno přehluší i špatný americký hip-hop dunící tělocvičnou, činí iluzi téměř dokonalou.

Ale zpátky k čokoládě. Dříve u mě vítězila čokoláda na vaření, která za drobný peníz nabízela "plnou hubu" kakaa. Časy se ale mění, a tak jsem i já přišel na chuť fair trade a bio čokoládě, která se u nás v Albertu (předtím než ho v červnu zavřeli) dala sehnat v sedmdesáti- a někdy i v osmdesátistupňové "kvalitě" za stejně fair třicet korun. Na značku si nevzpomenu, vyráběli ji snad někde v Belgii, ale byla proklatě dobrá a pro pocit blaha často stačil jeden čtverec (říkat jejím poctivým dílkům čtverečky by bylo poněkud eufemistické). Nejlepší důkaz kvality samozřejmě byl, když jsem po dvaceti kilometrech na kole ještě pořád plival černé sliny (pro rejpaly, kteří nechápou moji občasnou zálibu v jízdě po víceproudých komunikacích, dodávám, že to nebyl prach cest).

V Americe však jako by se po solidní čokoládě za rozumnou cenu slehla zem. Nejčastěji tady najdete zástupce výše zmíněných značek, které jsou svým obsahem cukru podle mého dobré tak možná pro rychlé zažehnání hypoglykemie, ale jinak? Škoda slov. Párkrát jsem se proto uchýlil k Lindtu, u kterého nelze udělat chybu, ale tři dolary za čokoládu jsou přece jen trochu moc. Když vezmu v potaz, že jiné potraviny jsou tu zpravidla levnější než v Čechách a u čokolády se ještě navíc platí spotřební daň, o jejíž existenci až do zhlédnutí pokladního bloku člověk nemá ani tušení (snad aby Američané mohli hrdě zvolat: "Přispěl jsem na blaho Floridy!"), je to opravdu příliš.

Mým posledním objevem se tak po dlouhém experimentování a prohledávání regálů (víte, jak to bývá s muži, když se snaží rozpoznat či najít malé předměty na ještě menším prostoru...) stala značka Ghirardelli, které zřejmě zůstanu věrný až do konce. Začalo to nevinně balíčkem malých čokoládek, pokračovalo to dvěma klasickými tabulkami čokolády a největší překvapení mi dnes připravil sáček drobných chocolate chips (čokoládové perličky, kapičky, flíčky nebo prostě chipsy) na vánoční pečení o váze 326 g za, bratru, luxusní "dvě pade". Inu, nekup to! Jako někoho, kdo zaboha nemohl pochopit, proč se v Česku pár let zpátky platila u "čokoládových tyčinek" základní sazba DPH zatímco u naprosto stejných "cukrovinek" sazba snížená už mě pak vůbec nepřekvapilo, že vánoční pečení se tady se stejně nepochopitelnou logikou nedaní. Čokoládě zdar!

P.S.: Možná jste v médiích zaznamenali již několikátou kampaň za zdražení "nezdravých potravin" (viz článek na iDNES z 3. 11.). Něco takového nemůžeme v civilizovaném světě dopustit!!! Již mnohokrát jsem volal po dodatečném zdanění "nezdravých lidí", kterým "nezdravé potraviny" jistě nesvědčí (kdy mě konečně na letišti začnou vážit společně s kufrem?), ale odpírat zodpovědné části populace každodenní radosti či dokonce nezbytnosti jen proto, že jiní neznají Míru, mi připadá zhruba stejně moudré jako zakazovat internet se zdůvodněním, že odvádí pozornost od práce či učení. Ach, ach...

Drive-In, Drive-Thru, Drive Me Crazy, I'm not lazy!

Kde jsou ty časy, kdy v pražském metru neposlušné cestující na eskalátorech umravňovaly cedulky s nápisem "Stůjte vpravo, choďte vlevo". Morálka se rozvolnila a nebohý pospíchající student si musí cestu davem razit hlava nehlava. O levou polovinu je zkrátka třeba bojovat, ale nebojte, já se nedám! Proč ale uvádím tak trošku netradiční fotopříspěvek vzpomínkou na pražskou realitu? Na Floridě se přece pěšky nechodí a u řidičů se snad rozumí samo sebou, že se budou držet pravého kraje silnice.


Myslet si však něco takového by byl velký omyl! Pravá se na floridských silnicích bůhvíproč nenosí a není žádnou výjimkou, že na jinak prázdné dvouproudovce musíte předjet řidiče před vámi zprava, protože je přece totálně "lame" pořád přejíždět z pruhu do pruhu (možná na tom něco je, protože na Floridě i blinkry používají pouze řidiči autobusů a cizinci). Přesto je značka s nápisem "Keep left" většinou vyhrazena pro docela jiné účely...


K dnešnímu postu mě inspiroval právě onen mýtický americký kult automobilismu, který s rostoucí teplotou a klesající zeměpisnou šířkou (rozuměj dále na jih) dosahuje často až obludných rozměrů. Na Floridě na neznalé poměrů čeká ještě další překvapení - bonus v podobě hispánského kulturního prvku, který přináší do provozu notnou dávku dobrodružství (i když by asi bylo přesnější říci chaosu a nerespektování pravidel:-). Ať je to však jak chce, o řidiče je tu opravdu vzorně postaráno, a to doslova tak, že vůbec nemusejí vystupovat z auta, pokud nechtějí.


Doprovodné záběry dokumentují mé postřehy z nejbližšího okolí campusu a je dost možné, že by člověk snadno objevil i mnohé další typy tzv. "drive-ins". Moje skromná sbírka zatím zahrnuje drive-in bankomat, poštovní schránku, box pro vracení knih, fastfood a lékárnu. Napadá mě ještě letní kino a boxy formule 1, ale věřím, že pit-stopů pro lenochy by se našlo ještě mnohem více. Máte nějaký tip:-)?




Na závěr přidávám několik vtipných obrázků z internetu. Svět se zbláznil, držte se;-)!!!

O levném nakupování, co s Američany ani nehne

Floridský poloostrov má mnoho podob a možná ještě více přezdívek. Některé z nich jsou oprávněné, jiné založené na často roztomilých předsudcích. Nejznámějším z těchto lidových pojmenování pro Floridu je patrně "Největší domov důchodců v Americe", oficiální zákonná přezdívka (sic!) pak zní zcela překvapivě "The Sunshine State". A aby toho nebylo málo, grafické ztvárnění tohoto jména defaultně (marně hledám český ekvivalent pro toto slovo - nejblíže by bylo asi standardně) zdobí i floridské registrační značky aut. Kdyby Vás nicknames amerických států zajímaly více, vyčerpávající seznam nabízí Wikipedia a historii jejich původu stránky 50states. Žádný černý humor ani sprostá jména však nečekejte…

Já však tentokrát nebudu psát ani o floridských důchodcích (protože jsem jich zatím mnoho nepotkal) ani o nekonečných slunečních paprscích (protože poslední dva týdny tu průměrně tak půl dne proprší), nýbrž o něčem tak povrchním a nudném jako je nakupování. Pro většinu cestovatelů není žádnou novinkou, že v Americe se nakupuje levně, rychle a hodně, nejdůležitější je ale bohatý výběr a dlouhé otevírací hodiny většiny obchodních center. V tomto směru puritánské Německo a Francie se svojí přehnanou ochranou zaměstnaneckých práv se mohou jít rovnou zahrabat. Jediným větším nedostatkem tak zůstává horší dostupnost obchodů, které bývají daleko od civilizace, a člověk nemotorizovaný tak nemá jinou šanci, než si najít lépe situovaného kamaráda. Pro studenty NSU se nabízí alespoň skromná služba v podobě shuttle busu, který jednou denně zajíždí k nejbližšímu supermarketu (cca 2,5 km) a mallu (ještě o něco dále).

Nebyli bychom však zdatní čeští junáci, kdybychom se s mými pražskými spolužáky nevypravili na vlastní pěst a bez auta objevovat další skrytá místa. Já jsem si oblíbil zejména Tower Shops, kam se dá i s batohem na zádech v parném odpoledni dojít za necelou půlhodinku. Hlavním lákadlem je tu pro mě Office Depot, které nabízí kompletní sortiment papírnictví a široký výběr počítačového příslušenství, ale dá se zde sehnat i kancelářský nábytek nebo všelijaké brašny a batohy. Název ostatně hovoří za vše. Druhým atraktivním obchodem je outletový Ross, kde člověk sežene snad jakékoli oblečení a domácí potřeby. Jen výběr se rychle mění a můžete si být jisti, že spoustu věcí, co byste si rádi koupili, nebudou mít ve vaší velikosti. Ale dá se to brát i pozitivně - člověk tak alespoň neutratí celé své úspory (nebo chcete-li stipendium:-).

"Naše holky" Kristýna s Míšou byly ještě o něco odvážnější, když si naplánovaly výlet do dalšího levného obchodu Dollar Tree. Cesta na první pohled nevypadá složitě - nedaleko od dormů na hlavní jezdí jediná autobusová linka, které to k centru výhodných nákupů trvá možná čtvrt hodiny. Holky se ale při hledání spojení přehlédly v čase jízdy, a tak se jim zcela neplánovaně podařilo dojet až na konečnou autobusu do vedlejší county (správního obvodu), která už je součástí Miami. Když mi zavolaly o radu, nejprve jsem měl chuť se od srdce zasmát do sluchátka, ale když jsme se pak hodnou chvíli snažili shodnout na tom, jak se jmenuje obchodní centrum, kam měly namířeno, rozhodly se, že si poradí samy. Nakonec to nebylo tak složité, protože centrum při zpáteční cestě zahlédly, ale půlhodina čekání na autobus na rozpáleném betonu ve společnosti pochybných existencí (na Floridě je MHD na rozdíl od Evropy opravdu považována za "socku" se vším a všemi, co k tomu patří...) prý nebyla zrovna vrcholem dne:-).

Jiným, ale zato nebezpečně návykovým způsobem nakupování, jsou nákupy po internetu. Nemyslím tím ani tolik klasické internetové obchody, kde si vyberete zboží, zaplatíte kartou a za pár dnů dostanete poštou za pakatel vysněný balíček. Moje objednávka na Amazonu tedy rozhodně ničím vysněným nebyla (legal research, uniform system of citation a podobně). Mluvím o fenoménu eBay a Craigslist, kde člověk snadno ztratí sebekontrolu a klidně se po hodině brouzdání přistihne, že od původně hledaného kusu sportovního vybavení se dostal třeba až k nákupu výletní plavby po Karibiku (to se mi stalo například včera). Velmi nebezpečné jsou rovněž agregátory, které srovnávají aktuální ceny zboží v různých obchodech a nabízejí vychytané funkce typu upozornění na pokles ceny nebo historii jejího vývoje v čase. Sám neznám horší pocit, než když týden po nákupu drahého zboží cena třeba o dvacet procent klesne, a tak, pokud je to možné, nakupuji pouze tehdy, když je aktuální cena nejnižší v historii výrobku a nějaký ten den už se výrazně nepohnula.

Proč to však všechno píšu? Protože mám také dva odvážné nákupní cíle, na jejichž splnění si ale klidně pár měsíců počkám. Rád bych si tu pořídil novou digitální zrcadlovku od Canonu a po šesti letech snad už také vlastní saxofon (nejspíše od Yamahy), pokud bankovní účet dovolí. S tím účtem to totiž také vůbec není jednoduché. Studenti se většinou proti kursovému riziku nepojišťují a futures ani forwards nejsou právě mojí nejoblíbenější kapitolou z corporate finance (ale co také je, že;-), a tak nezbývá než dolary za koruny vyměnit rovnou a netrápit se sledováním volatility, anebo počkat s nákupem na okamžik nejvýhodnějšího kursu. Sám jsem se pod vlivem okolností rozhodl pro smíšenou variantu. Raději nakupuji za dolary, protože potom mám jistotu, že z mého účtu bude odečtena předem známá částka a nikoli suma odpovídající nepředvídatelnému kursu za dva či tři dny jako v případě platby českou kartou. No jo, ale jak koruny převést z českého účtu na americký a nezaplatit při tom lichvářská procenta za přeshraniční převod?

Na řešení jsem docela náhodou přišel sám a ex-post mi dala zapravdu i internetová fóra českých finančních serverů. Jmenuje se PayPal a většina z Vás si jej asi spojí se zprostředkováním karetních plateb za nákupy na eBay. PayPal však může fungovat stejně dobře i jako virtuální účet, kde můžete mít paralelně uloženy peníze v několika měnách a s rozumným kursem je mezi sebou převádět (Jen příliš nedoporučuji váhat, kolik že to vlastně chcete vyměnit, protože zpětná výměna je samozřejmě také spojena s prémií pro zprostředkovatele, a tak byste mohli za chvíli skončit jako ten chlapec z pohádky, který vyměňoval a vyměňoval, až nakonec neměl nic. I když to možná v tom příběhu bylo naopak:-). Velkou výhodou je, že z českého i amerického studentského účtu je možné na PayPal peníze převést bez poplatku za dva dny a stejně tak je zadarmo stáhnout na bankovní účet zpět, ať už konvertované nebo ne. Jen mi vrtá hlavou, proč něco podobného nenabídne žádná banka. Pod hlavičkou dceřinky - zprostředkovatele by žádnou speciální licenci nepotřebovala a jistě by byla schopná nabídnout větší uživatelské pohodlí a rychlejší převod ze zdrojového konta. Sounds like a good business model!

Konečně jsem si vzpomněl, že jsem Vám chtěl vyprávět ještě jeden mikropříběh. Totiž jak jsem se zatoulal do amerického Cash&Carry jménem Costco, které je obdobou našeho Makra. Podobně jako v Makru se musíte zaregistrovat, zaplatíte registrační poplatek 50 dolarů a v typicky americkém stylu pak vesele skládáte do vozíků stokusová balení čokoládových tyčinek nebo desetikilové krabice cereálií. Tím jsem se samozřejmě nedal zmást – vybral jsem si krásnou nástěnnou mapu USA za sedm dolarů a balení sportovních ponožek a vesele vyrazil k pokladně. V tu chvíli jsem však o exkluzivitě tohoto nákupního klubu ještě neměl tušení a až když jsem si všimnul velké cedule s nápisem registration u vchodu, kde na rozdíl od Makra nikdo nelustruje zákazníky, došlo mi, že budu muset zase vrátit svůj úlovek do regálů. Chlápkovi za mnou se mě však zželelo, když jsem se chtěl ujistit, že tu opravdu nenakoupím, a nechal mě zaplatit účet na svoji registraci. Nakonec, jeho to nic nestálo, tak o co jde... Ostatně jak jsem naznačil v názvu postu, levné nakupování s Američany nehne:-).

Jestli bude mít můj příběh o nakupování foťáku a saxofonu podobně šťastný konec nebo aspoň nějakou pointu, která se penězi neměří, na to si budu muset ještě počkat. Jen vím, že kursu čtrnáct korun za dolar už se letos určitě nedočkám. I když - kdoví:-)...

O Benátkách Ameriky, (ne)plánované procházce po pláži a nakupování v Apple Store

Že jste ještě nikdy neměli za děkana černocha, který má profil na Facebooku a zve své studenty na vyjížďku luxusní jachtou? Inu, já až do dneška také ne. Nebo jsem o tom alespoň nevěděl. Jako bych pořád zapomínal, že za velkou louží prostě některé věci fungují jinak. Vítejte v zemi neomezených možností, vítejte v Americe!

Od začátku Orientation nás všichni profesoři lákali k účasti na závěrečném zlatém hřebu programu, vyjížďce na lodi s děkanem law school. Dlouho to vypadalo, že se místa a času vyplutí budeme muset dopátrat sami, ale nakonec jsme se přece jen dočkali mailu s instrukcemi, kdo a kam se máme dostavit a co vzít na sebe. V dlouhých kalhotách a košilích jsme se poslušni rozkazu shromáždili v atriu školy a když už jsme si začali říkat, jestli z toho nakonec přece jen nebude bojovka a hledání pokladu, přiřítil se stařičký autobus univerzálního designu "Greyhound" s řidičem ne nepodobným balzamované mumii. Rozvrzanými čelistmi otevírajícími úzkou škvírku mezi zpuchřelými rty se snažil sdělit něco o tom, proč nefunguje klimatizace, zatímco ze všech lil pot proudem a proklínali vteřinu, kdy vlezli dovnitř. I když jsme pak ještě málem sejmuli jednu značku před výjezdem z campusu a ve Fort Lauderdale museli potupně couvat ze slepé ulice, s předstihem jsme dorazili do přístavu a vděčně zapluli na vychlazenou první palubu.

Přesně se třetí jsme se odlepili od břehu a fascinovaně sledovali domečky podél zvýšené hráze širokého říčního kanálu, míjejíce zvedací mosty a rychlé motorové čluny. U většiny domů byla krásná zahrada s bazénem, krásného dne si ale venku užíval málokdo. Tak jsme aspoň na chvíli vyšplhali na otevřenou horní palubu a vzali to na sebe. Kromě sympatického děkana se s námi na palubě zdravila i část profesorů, které jsme měli možnost poznat během uplynulého týdne, a mezi všemi nenápadně korzovali zdvořilí číšníci střihu anglických džentlmenů, nabízejíce koktejly a drobné občerstvení. Houbové paštičky, párečky v listovém těstě i masové kuličky v pálivém dipu byly příjemným zpestřením vyhlídkové plavby, ale o jídlo jde vždycky přece až na posledním místě, že:-).

Když jsme se rozloučili s kapitánem a děkanem a vystoupili zpátky na pevnou zem, v povzdálí už náš známý mumizovaný řidič vytáčel zatáčku u jacht-klubu. Nevím, jestli mají americké autobusy menší rejd nebo jen zoufale pomalé řidiče, ale opět došlo na couvání. V následujícím okamžiku se ozvala rána jako z děla a železný sloupek u vstupu se zapotácel jako kuželka na bowlingové dráze, vychýlen minimálně o 45° od svislé osy. Řidič to jako by nic odpíchnul a ostře zabrzdil před čekající skupinou studentů a sloupek si k velkému údivu všech přihlížejících našel cestu zpět do původní polohy. V tu chvíli jsem byl Karlovi vděčný za nápad, že si prodloužíme odpoledne na pobřeží a vrátíme se společně s následující skupinou.

A šli jsme. Po pár minutách nás přivítala nekonečná písečná pláž s občasnými skupinkami koupajících se rodinek s dětmi a za zády se nám uzavřela neprostupná hradba vysokých budov, jeden skoro jako druhý. Těžko říct, jestli jsou všechna ta betonová monstra jenom hotely, nebo některá slouží i jako prázdninové byty, nicméně přes své vyleštěné skleněné fasády a moderní vzhled vypadají dost smutně a opuštěně. Stoupající příliv mě po chvíli přiměl sundat si boty a vyhrnout nohavice u proklatě černých kalhot, a tak jsem si už v předepsaném business casual nepřipadal jako takový exot.

Šli jsme dál. Pořád dál a dál, až jsme si nakonec začali říkat, že už přece každou chvíli musíme výt v "downtown", kde byl náš cíl. Chyba lávky! Tedy spíše mola, které, jak jsme byli skálopevně přesvědčeni, mělo oddělovat pláž od dlážděné promenády. Věřte tomu nebo ne, hodinu jsme šli opačným směrem a ničeho si nevšimli. Díky tomuto drobnému zaváhání jsme ale vzápětí dostali možnost vyzkoušet cestování místním - údajně těžce sociálním - autobusem. Za dolar a čtvrt, což je mimochodem méně než v Praze, nás řidič po chvilce dovezl na správné místo a oblaženi fungující klimatizací jsme mohli začít pátrat po nákupní galerii.

Jestli je něco opravdu typického pro americké vysokoškoláky, je to nepochybně laptop od Apple. Macy tady zkrátka frčí stejně jako u nás teď EEEčka a jejich majitelé si na ně dobrovolně nechávají nainstalovat školní Windows, jen aby zůstali freecoolin. Karel se už před odjezdem z Čech rozhodl dát sbohem svému stárnoucímu Aceru a teď měla konečně nastat ta slavnostní chvíle, jenže... Všechno fungovalo krásně, dokud agilní prodavačka ve víru veršů o výhodách prodloužené záruky za pouhých 180 dolarů nepožádala o číslo amerického řidičáku. Jasně, že jsme si ho na těch pár měsíců nezařizovali, když se tu většinou dá bez problému jezdit s českým a navíc se sami pravděpodobně nikam ani nedostaneme. Nic naplat, bez řidičáku není MacBook. Nebo aspoň v Apple Store. Když jsme vzápětí zjistili, že stejně nebezpečným zbožím je tu zřejmě i SIM karta v předplacené sadě, kterou je možné koupit jen ve značkové prodejně T-Mobile, raději jsme si šli koupit něco k pití a vydali se na cestu zpátky k autobusu...

Zařizování domácnosti

Mluvit o zařizování domácnosti u čtyřměsíčního pobytu na dormu je asi nadnesené. Když si ale vzpomenu na začátek loňského září, kdy mě stejné dobrodružství potkalo v Kolíně nad Rýnem, je to nebe a dudy. Přitom kdybych měl jen tak od boku vypálit asociace k Porýní a k Floridě, nepochybně by to Florida dotáhla na nebe a zlato Rýna by zůstalo utopené na dně řeky v koženém vaku (a nemyslím to zle). V tomto ohledu to ale bylo jiné. Z vónhajmu jsem prostě došel s batohem do supermarketu a s trochou snahy do něj najednou nasoukal dva talíře, misku a skleničky, prací prášek, hadry a houbičky na nádobí, pár balení trvanlivých potravin a do ruky se mi právě tak akorát vešel odpadkový koš s několika pytlíčky Haribáků. Za hodinu a půl jsem byl hotový a nebylo víc co řešit.

Florida ovšem hned napoprvé překvapila a asi mě ani Vás nepřekvapí, když bude překvapovat i nadále. Když to vezmu od začátku, na nákup je tu určitě také možné vyrazit s batohem, tím ale veškerá podobnost končí. I samotný batoh navíc před závěrečnou scénou ztrácí smysl v záplavě igelitových tašek, do nichž pokladní každý kousek ochotně zabalí. Ale nepředbíhejme. Nejdřív je nutné se do obchodu probojovat, ať už to je "mól", "sjuprmárkit" nebo "dventy-fór-seven fármesi", což ve skutečnosti nemá s lékárnou mnoho společného. Možnosti jsou v podstatě tři. Nejjednodušší je dojet autem na parkoviště, které má zpravidla větší rozlohu, než je prodejní plocha obchodů. Bez vlastního auta se tato alternativa trochu komplikuje, ale univerzita myslí na všechno, a tak každý den vypravuje jeden shuttle bus po okružní trase do mallu i supermarketu. Je to celkem vychytané, protože zpátky řidič studenty sváží zvlášť, a tak příznivci úsporného nakupování mohou být zpátky za německou hodinu a půl. Mallisti si naopak mohou vychutnat skoro dvě a půl hodiny korzování a okukování výloh; pro milovníky pěší chůze to může být aspoň napoprvé i pěkná vycházka.

Konec srandy, teď přichází tvrdá realita. Talíře a skleničky totiž není možné sehnat za hodinu a půl, ale bohužel ani za dvojnásobek času a to z toho jediného prostého důvodu, že je v supermarketu ani v mallu nemají. Tedy aspoň v podobě, jak je známe z Evropy. Nemýlíte se, sklo je to, oč tu běží. A tak přicházejí ústupky, kdy jediné porcelánové talíře mají v sadě i s příbory a skleněné skleničky jsou k mání jen pro milovníky vína a tedy na stopce. Nákupčí, co náhodně bloumá mezi regály, na své roztrpčení rychle zapomene u importovaného Pilsner Urquellu a Hoegaardenu nebo u čokolády Lindt o kus dál. Když jsem si spočítal, o kolik je tu belgické pivo a německá čokoláda levnější než v Evropě, napadlo mě, že by nebylo marné obojí vozit zpátky a prodávat na domácím trhu se stále solidní marží, ale znáte Američany. Na něco takového by určitě uvalili ochranné dovozní i vývozní clo současně.

Poslední kapitolou, kterou jsem chtěl u nákupů zmínit, je naprosto odlišný způsob balení a relativní vnímání rozměrů. O Češích se říká, že milují rodinná balení a prací prášky nakupují nejraději v pytlích po deseti nebo více kilogramech. Američani nás ale dokázali trumfnout. Stačí se podívat na galonové kanystry s mlékem (u něhož se mi stále nepodařilo odhalit původ zvláštní pachuti), pětilibrová balení mouky a cukru a vany se zmrzlinou připomínající nafukovací člun pro děti. Já jsem nakonec také neodolal a zabrousil po nadstandardních velikostech zapátrat do oddělení textilu a domácích potřeb. Výsledným úlovkem, který už jste možná někteří viděli na fotkách, je kompletní sada přikrývky a povlečení "king size". Proč by ne, když byla za stejnou cenu. Moje peřina tak nyní funguje skoro jako spacák, protože mě pohltí ze všech stran (což se mimochodem při běžící klimatizaci docela hodí), prostěradlo se mi kolem matrace podařilo také obtočit z obou stran a ze zbytků mám ještě závěs přes celou stěnu, který důmyslně kryje výklenek na nepořádek, a potah na židli. Co udělám s dvěma přebytečnými povlaky na polštář, jsem se ještě nerozhodl, ale kdyby snad na Halloween někdo chtěl jít za Davida Duka, milerád posloužím.

Den se změnil v noc a noc se nachýlila k ránu, tak se jdu propadnout do své nekonečné peřiny a načerpat sílu na další den. Snad už konečně seženu odpadkový koš a hrnec na těstoviny, když se můj spolubydlící stále ještě neuráčil přijet a nabídnout mi kuchyňské vybavení k zapůjčení. A já přitom myju nádobí docela rád:-)!