O Benátkách Ameriky, (ne)plánované procházce po pláži a nakupování v Apple Store

Že jste ještě nikdy neměli za děkana černocha, který má profil na Facebooku a zve své studenty na vyjížďku luxusní jachtou? Inu, já až do dneška také ne. Nebo jsem o tom alespoň nevěděl. Jako bych pořád zapomínal, že za velkou louží prostě některé věci fungují jinak. Vítejte v zemi neomezených možností, vítejte v Americe!

Od začátku Orientation nás všichni profesoři lákali k účasti na závěrečném zlatém hřebu programu, vyjížďce na lodi s děkanem law school. Dlouho to vypadalo, že se místa a času vyplutí budeme muset dopátrat sami, ale nakonec jsme se přece jen dočkali mailu s instrukcemi, kdo a kam se máme dostavit a co vzít na sebe. V dlouhých kalhotách a košilích jsme se poslušni rozkazu shromáždili v atriu školy a když už jsme si začali říkat, jestli z toho nakonec přece jen nebude bojovka a hledání pokladu, přiřítil se stařičký autobus univerzálního designu "Greyhound" s řidičem ne nepodobným balzamované mumii. Rozvrzanými čelistmi otevírajícími úzkou škvírku mezi zpuchřelými rty se snažil sdělit něco o tom, proč nefunguje klimatizace, zatímco ze všech lil pot proudem a proklínali vteřinu, kdy vlezli dovnitř. I když jsme pak ještě málem sejmuli jednu značku před výjezdem z campusu a ve Fort Lauderdale museli potupně couvat ze slepé ulice, s předstihem jsme dorazili do přístavu a vděčně zapluli na vychlazenou první palubu.

Přesně se třetí jsme se odlepili od břehu a fascinovaně sledovali domečky podél zvýšené hráze širokého říčního kanálu, míjejíce zvedací mosty a rychlé motorové čluny. U většiny domů byla krásná zahrada s bazénem, krásného dne si ale venku užíval málokdo. Tak jsme aspoň na chvíli vyšplhali na otevřenou horní palubu a vzali to na sebe. Kromě sympatického děkana se s námi na palubě zdravila i část profesorů, které jsme měli možnost poznat během uplynulého týdne, a mezi všemi nenápadně korzovali zdvořilí číšníci střihu anglických džentlmenů, nabízejíce koktejly a drobné občerstvení. Houbové paštičky, párečky v listovém těstě i masové kuličky v pálivém dipu byly příjemným zpestřením vyhlídkové plavby, ale o jídlo jde vždycky přece až na posledním místě, že:-).

Když jsme se rozloučili s kapitánem a děkanem a vystoupili zpátky na pevnou zem, v povzdálí už náš známý mumizovaný řidič vytáčel zatáčku u jacht-klubu. Nevím, jestli mají americké autobusy menší rejd nebo jen zoufale pomalé řidiče, ale opět došlo na couvání. V následujícím okamžiku se ozvala rána jako z děla a železný sloupek u vstupu se zapotácel jako kuželka na bowlingové dráze, vychýlen minimálně o 45° od svislé osy. Řidič to jako by nic odpíchnul a ostře zabrzdil před čekající skupinou studentů a sloupek si k velkému údivu všech přihlížejících našel cestu zpět do původní polohy. V tu chvíli jsem byl Karlovi vděčný za nápad, že si prodloužíme odpoledne na pobřeží a vrátíme se společně s následující skupinou.

A šli jsme. Po pár minutách nás přivítala nekonečná písečná pláž s občasnými skupinkami koupajících se rodinek s dětmi a za zády se nám uzavřela neprostupná hradba vysokých budov, jeden skoro jako druhý. Těžko říct, jestli jsou všechna ta betonová monstra jenom hotely, nebo některá slouží i jako prázdninové byty, nicméně přes své vyleštěné skleněné fasády a moderní vzhled vypadají dost smutně a opuštěně. Stoupající příliv mě po chvíli přiměl sundat si boty a vyhrnout nohavice u proklatě černých kalhot, a tak jsem si už v předepsaném business casual nepřipadal jako takový exot.

Šli jsme dál. Pořád dál a dál, až jsme si nakonec začali říkat, že už přece každou chvíli musíme výt v "downtown", kde byl náš cíl. Chyba lávky! Tedy spíše mola, které, jak jsme byli skálopevně přesvědčeni, mělo oddělovat pláž od dlážděné promenády. Věřte tomu nebo ne, hodinu jsme šli opačným směrem a ničeho si nevšimli. Díky tomuto drobnému zaváhání jsme ale vzápětí dostali možnost vyzkoušet cestování místním - údajně těžce sociálním - autobusem. Za dolar a čtvrt, což je mimochodem méně než v Praze, nás řidič po chvilce dovezl na správné místo a oblaženi fungující klimatizací jsme mohli začít pátrat po nákupní galerii.

Jestli je něco opravdu typického pro americké vysokoškoláky, je to nepochybně laptop od Apple. Macy tady zkrátka frčí stejně jako u nás teď EEEčka a jejich majitelé si na ně dobrovolně nechávají nainstalovat školní Windows, jen aby zůstali freecoolin. Karel se už před odjezdem z Čech rozhodl dát sbohem svému stárnoucímu Aceru a teď měla konečně nastat ta slavnostní chvíle, jenže... Všechno fungovalo krásně, dokud agilní prodavačka ve víru veršů o výhodách prodloužené záruky za pouhých 180 dolarů nepožádala o číslo amerického řidičáku. Jasně, že jsme si ho na těch pár měsíců nezařizovali, když se tu většinou dá bez problému jezdit s českým a navíc se sami pravděpodobně nikam ani nedostaneme. Nic naplat, bez řidičáku není MacBook. Nebo aspoň v Apple Store. Když jsme vzápětí zjistili, že stejně nebezpečným zbožím je tu zřejmě i SIM karta v předplacené sadě, kterou je možné koupit jen ve značkové prodejně T-Mobile, raději jsme si šli koupit něco k pití a vydali se na cestu zpátky k autobusu...