Tak mi ten půlrok na Floridě pěkně začal. Z práv nás sice vybrali čtyři, ale na letišti jsem ve středu 12. srpna o půl sedmé ráno čekal docela sám. Holky vyrazily o pár dnů napřed okouknout New York a Karel, který kupoval letenku už jednou nohou na dovolené na západním pobřeží, dal přednost e-mailové nabídce "first minute" a Oslu s velkým O. Přesto jsem si až do přistání v New Yorku nemohl na nic stěžovat. Slečna u přepážky v Praze se mě jen opatrně zeptala, kde že budu ve Fort Lauderdale bydlet a sešlápnutím pedálu poslala můj kufr do temné díry. Pak už šlo všechno docela rychle. O půl deváté, kdy o prázdninách většina slušných lidí ještě spí, už jsem se po necelých dvou měsících opět pozdravil s Bruselem a po nezbytném vyzbrojení několika plechovkami krieku mě s trochou nadsázky pohltil Boeing 757 Delta Air Lines. Nadsázky proto, že na transatlantický stroj je model 757 co do počtu sedadel velmi střídmý, a tak rozhodně nehrozí, že by člověk musel složitě hledat své místo přeskakujíc z uličky do uličky. Já jsem si to své vybral napravo u okénka těsně za křídlem a jak se ukázalo, byl to správný tip, protože mi zůstaly všechny tři sedačky.
S ubývajícími minutami do konce letu začala pomalu narůstat moje nervozita. Na přestup na JFK jsem měl vyhrazenou pouhou hodinu a půl, což může, i když nutně nemusí, představovat problém. Světe div se, přišel jako na zavolanou. Sotva na baggage claim vyjelo prvních pár zavazadel, porouchal se horní dopravní pás, a tak jsem ještě čtyřicet minut před plánovaným odletem neměl svůj kufr. Mohl jsem se na něj sice vykašlat, ale znamenalo by to i nutnost na místě vypít nebo vyhodit baterii krieku a čekat na zbloudilého taxikáře při dobré vůli za dva dny. Osud to však vymyslel jinak, a tak sotva co jsem půl hodiny před cestou přebalil nepovšimnuté zavazadlo a vydal se na dlouhý běh na druhý konec terminálu, praštila mě do očí obrazovka s informací o předpokládaném tříhodinovém zpoždění. No nic, honil jsem se zbytečně, ale ještě že tak. Tři hodiny se dají přežít a to, že newyorští intelektuálové nedokázali jediný displej pro transferující cestující umístit před celní prohlídku, už mě asi příště trápit nebude.
Klidným krokem jsem tedy došel k přepážce, kde mě přivítala Míša s Kristýnou a promptně mi nabídly, jestli si místo čekání na zpožděné letadlo neuděláme zálet přes Cincinatti. Jindy by mě to asi bavilo, ale ve chvíli, kdy jsme každý z nás měli kufry na jiném místě a letadlo mělo startovat za chvíli, jsem dal raději na doporučení informátora na přepážce. Vzápětí Míša dostala nápad, že s takovým zpožděním už máme nárok na občerstvení zdarma, a tak jsme každý dostali svou první sedmidolarovou poukázku. Nakonec z nich byly tři a ze tří hodin čekání skoro sedm. Za tu dobu jsme stihli prohlédnout všechny fotky, vyměnit tunu zážitků, vypít smoothie a hnusné překapávané kafe ze Starbucks a rozkoukat Simpsons Movie a stejně nám to ještě bylo málo. Ve finále jsme pak ještě hodinu bojovali ve frontě jumbo jetů o své místo na taxiway a povolení ke startu, takže z 15.50 bylo 23.20. Stane se:-).
Někteří cestující to ale tak easy nebrali a mezi nimi i jeden na první pohled sympatický chlápek, který si ještě na letišti namaloval několik cedulek v duchu "I hate Delta". Nic na tom nezměnil ani fakt, že Delta za zpoždění nemohla, protože na celém východním pobřeží řádily bouřky a ATC věž ve Washingtonu byla na čas mimo provoz. Amík tak využil drobné nehody, kdy při vyparkovávání letadla řidič posunovacího auta neopatrně dupnul na brzdu, až to s celým McDonellem pěkně hodilo a náš milý spolucestující si pak ve Fort Lauderdale vyreklamoval odvoz na vozíku a lékařské ošetření. Bůh ví, u čeho to nakonec skončilo...
Výsledek naší nekonečné poutě byl ten, že Karel, který letěl z Prahy o dvě hodiny později a přestupoval ve Philadelphii, byl nakonec i s vlastním zpožděním v cíli o dvě hodiny dřív. Ve dvě ráno už ovšem nebylo moc času na rozjímání, tak jsme skočili do prvního taxíku, který nás s hispánskou dobrosrdečností a trochou naší dopomoci dopravil k dormům. Holky neměly sebemenší problém, mně však nebylo přáno ještě víc než hodinu ulehnout. Moje kolej "Cultural Living Center" je jednou ze starších, i když zachovalých budov dormů a nemá vlastní recepci. Klíče se proto předávají v sousedních Commons, kde je přes celou noc bezpečnostní služba. Inu, vysvětlil jsem svůj problém, byl jsem vyslyšen a s nevelkým nadšením za pár minut přiběhla čerstvě probuzená asistentka Jess. Nejdřív na mě sice zkoušela různé fígle jako jestli tu nemám auto nebo nějaké kamarády nebo zda aspoň neznám číslo pokoje, ale poté, co jsem jí popravdě řekl, že už jsem pětadvacet hodin na cestě, už byla very helpful a v pohodě.
Po telefonátu s dalšími dvěma lidmi nějakým zázrakem sehnala rezervní klíč od mého přiděleného pokoje, jelikož normální byl zavřený ve schránce na přístupovou kartu denní služby, ale stále ještě neměl být mému trápení konec. Když jsme totiž otevřeli dveře do předsíně, která je tu současně kuchyní a obývacím pokojem, zůstali jsme zírat na obří plastový kontejner, desatero párů bot, několik dresů a krabic s instantními jídly a proteiny všude po místnosti. Jessica se nejdřív podivila, co ty věci dělají v apartmánu, kde podle počítače nikdo nebydlí, ale pak prostě konstatovala, že v takovém bordelu mě nemůže nechat, a tak následovalo další stěhování, tentokrát do pohodlného single apartmánu pro residential assistenty na Commons. V pět jsem si díky duchapřítomně přibalenému spacáku mohl pogratulovat a zavřít oči.
Story s ubytováním se tak protáhla až do odpoledne dalšího dne, ale abych Vás o ni nepřipravil, dopadlo to tak, že jsem nakonec na stejné koleji dostal úplně jiný pokoj bez bordelu a vlastně až do dnešního dne bez spolubydlícího. Docela mě pobavilo, když jsem si v systému našel jeho jméno - Sanjay Gupta - které podle Wikipedie přes svůj exotický původ patří americkému neurochirurgovi profláklému z několika médií. Ale asi to bude jen vtipná shoda jmen, protože jen na Wiki jsou zmínění další dva Sanjayové, z nichž jeden je komiksový kreslíř a druhý bollywoodský režisér. Kdoví, co mě ještě čeká za překvapení:-).
S ubývajícími minutami do konce letu začala pomalu narůstat moje nervozita. Na přestup na JFK jsem měl vyhrazenou pouhou hodinu a půl, což může, i když nutně nemusí, představovat problém. Světe div se, přišel jako na zavolanou. Sotva na baggage claim vyjelo prvních pár zavazadel, porouchal se horní dopravní pás, a tak jsem ještě čtyřicet minut před plánovaným odletem neměl svůj kufr. Mohl jsem se na něj sice vykašlat, ale znamenalo by to i nutnost na místě vypít nebo vyhodit baterii krieku a čekat na zbloudilého taxikáře při dobré vůli za dva dny. Osud to však vymyslel jinak, a tak sotva co jsem půl hodiny před cestou přebalil nepovšimnuté zavazadlo a vydal se na dlouhý běh na druhý konec terminálu, praštila mě do očí obrazovka s informací o předpokládaném tříhodinovém zpoždění. No nic, honil jsem se zbytečně, ale ještě že tak. Tři hodiny se dají přežít a to, že newyorští intelektuálové nedokázali jediný displej pro transferující cestující umístit před celní prohlídku, už mě asi příště trápit nebude.
Klidným krokem jsem tedy došel k přepážce, kde mě přivítala Míša s Kristýnou a promptně mi nabídly, jestli si místo čekání na zpožděné letadlo neuděláme zálet přes Cincinatti. Jindy by mě to asi bavilo, ale ve chvíli, kdy jsme každý z nás měli kufry na jiném místě a letadlo mělo startovat za chvíli, jsem dal raději na doporučení informátora na přepážce. Vzápětí Míša dostala nápad, že s takovým zpožděním už máme nárok na občerstvení zdarma, a tak jsme každý dostali svou první sedmidolarovou poukázku. Nakonec z nich byly tři a ze tří hodin čekání skoro sedm. Za tu dobu jsme stihli prohlédnout všechny fotky, vyměnit tunu zážitků, vypít smoothie a hnusné překapávané kafe ze Starbucks a rozkoukat Simpsons Movie a stejně nám to ještě bylo málo. Ve finále jsme pak ještě hodinu bojovali ve frontě jumbo jetů o své místo na taxiway a povolení ke startu, takže z 15.50 bylo 23.20. Stane se:-).
Někteří cestující to ale tak easy nebrali a mezi nimi i jeden na první pohled sympatický chlápek, který si ještě na letišti namaloval několik cedulek v duchu "I hate Delta". Nic na tom nezměnil ani fakt, že Delta za zpoždění nemohla, protože na celém východním pobřeží řádily bouřky a ATC věž ve Washingtonu byla na čas mimo provoz. Amík tak využil drobné nehody, kdy při vyparkovávání letadla řidič posunovacího auta neopatrně dupnul na brzdu, až to s celým McDonellem pěkně hodilo a náš milý spolucestující si pak ve Fort Lauderdale vyreklamoval odvoz na vozíku a lékařské ošetření. Bůh ví, u čeho to nakonec skončilo...
Výsledek naší nekonečné poutě byl ten, že Karel, který letěl z Prahy o dvě hodiny později a přestupoval ve Philadelphii, byl nakonec i s vlastním zpožděním v cíli o dvě hodiny dřív. Ve dvě ráno už ovšem nebylo moc času na rozjímání, tak jsme skočili do prvního taxíku, který nás s hispánskou dobrosrdečností a trochou naší dopomoci dopravil k dormům. Holky neměly sebemenší problém, mně však nebylo přáno ještě víc než hodinu ulehnout. Moje kolej "Cultural Living Center" je jednou ze starších, i když zachovalých budov dormů a nemá vlastní recepci. Klíče se proto předávají v sousedních Commons, kde je přes celou noc bezpečnostní služba. Inu, vysvětlil jsem svůj problém, byl jsem vyslyšen a s nevelkým nadšením za pár minut přiběhla čerstvě probuzená asistentka Jess. Nejdřív na mě sice zkoušela různé fígle jako jestli tu nemám auto nebo nějaké kamarády nebo zda aspoň neznám číslo pokoje, ale poté, co jsem jí popravdě řekl, že už jsem pětadvacet hodin na cestě, už byla very helpful a v pohodě.
Po telefonátu s dalšími dvěma lidmi nějakým zázrakem sehnala rezervní klíč od mého přiděleného pokoje, jelikož normální byl zavřený ve schránce na přístupovou kartu denní služby, ale stále ještě neměl být mému trápení konec. Když jsme totiž otevřeli dveře do předsíně, která je tu současně kuchyní a obývacím pokojem, zůstali jsme zírat na obří plastový kontejner, desatero párů bot, několik dresů a krabic s instantními jídly a proteiny všude po místnosti. Jessica se nejdřív podivila, co ty věci dělají v apartmánu, kde podle počítače nikdo nebydlí, ale pak prostě konstatovala, že v takovém bordelu mě nemůže nechat, a tak následovalo další stěhování, tentokrát do pohodlného single apartmánu pro residential assistenty na Commons. V pět jsem si díky duchapřítomně přibalenému spacáku mohl pogratulovat a zavřít oči.
Story s ubytováním se tak protáhla až do odpoledne dalšího dne, ale abych Vás o ni nepřipravil, dopadlo to tak, že jsem nakonec na stejné koleji dostal úplně jiný pokoj bez bordelu a vlastně až do dnešního dne bez spolubydlícího. Docela mě pobavilo, když jsem si v systému našel jeho jméno - Sanjay Gupta - které podle Wikipedie přes svůj exotický původ patří americkému neurochirurgovi profláklému z několika médií. Ale asi to bude jen vtipná shoda jmen, protože jen na Wiki jsou zmínění další dva Sanjayové, z nichž jeden je komiksový kreslíř a druhý bollywoodský režisér. Kdoví, co mě ještě čeká za překvapení:-).
Více na 
Míro, gratuluji k tvým novinařským a editorským úspěchům (neb název článku dělají editoři).. Přistihla jsem se, jak čtu jako první tenhle článek právě kvůli správně políčeného názvu, který nemá s obsahem moc společného (tak jak tomu bývá v novinách..) Zas mě pěkně napálil :)
OdpovědětVymazat