Lapálie s internetem

Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))

Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.

Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.

Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.

Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...

P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)

O levném nakupování, co s Američany ani nehne

Floridský poloostrov má mnoho podob a možná ještě více přezdívek. Některé z nich jsou oprávněné, jiné založené na často roztomilých předsudcích. Nejznámějším z těchto lidových pojmenování pro Floridu je patrně "Největší domov důchodců v Americe", oficiální zákonná přezdívka (sic!) pak zní zcela překvapivě "The Sunshine State". A aby toho nebylo málo, grafické ztvárnění tohoto jména defaultně (marně hledám český ekvivalent pro toto slovo - nejblíže by bylo asi standardně) zdobí i floridské registrační značky aut. Kdyby Vás nicknames amerických států zajímaly více, vyčerpávající seznam nabízí Wikipedia a historii jejich původu stránky 50states. Žádný černý humor ani sprostá jména však nečekejte…

Já však tentokrát nebudu psát ani o floridských důchodcích (protože jsem jich zatím mnoho nepotkal) ani o nekonečných slunečních paprscích (protože poslední dva týdny tu průměrně tak půl dne proprší), nýbrž o něčem tak povrchním a nudném jako je nakupování. Pro většinu cestovatelů není žádnou novinkou, že v Americe se nakupuje levně, rychle a hodně, nejdůležitější je ale bohatý výběr a dlouhé otevírací hodiny většiny obchodních center. V tomto směru puritánské Německo a Francie se svojí přehnanou ochranou zaměstnaneckých práv se mohou jít rovnou zahrabat. Jediným větším nedostatkem tak zůstává horší dostupnost obchodů, které bývají daleko od civilizace, a člověk nemotorizovaný tak nemá jinou šanci, než si najít lépe situovaného kamaráda. Pro studenty NSU se nabízí alespoň skromná služba v podobě shuttle busu, který jednou denně zajíždí k nejbližšímu supermarketu (cca 2,5 km) a mallu (ještě o něco dále).

Nebyli bychom však zdatní čeští junáci, kdybychom se s mými pražskými spolužáky nevypravili na vlastní pěst a bez auta objevovat další skrytá místa. Já jsem si oblíbil zejména Tower Shops, kam se dá i s batohem na zádech v parném odpoledni dojít za necelou půlhodinku. Hlavním lákadlem je tu pro mě Office Depot, které nabízí kompletní sortiment papírnictví a široký výběr počítačového příslušenství, ale dá se zde sehnat i kancelářský nábytek nebo všelijaké brašny a batohy. Název ostatně hovoří za vše. Druhým atraktivním obchodem je outletový Ross, kde člověk sežene snad jakékoli oblečení a domácí potřeby. Jen výběr se rychle mění a můžete si být jisti, že spoustu věcí, co byste si rádi koupili, nebudou mít ve vaší velikosti. Ale dá se to brát i pozitivně - člověk tak alespoň neutratí celé své úspory (nebo chcete-li stipendium:-).

"Naše holky" Kristýna s Míšou byly ještě o něco odvážnější, když si naplánovaly výlet do dalšího levného obchodu Dollar Tree. Cesta na první pohled nevypadá složitě - nedaleko od dormů na hlavní jezdí jediná autobusová linka, které to k centru výhodných nákupů trvá možná čtvrt hodiny. Holky se ale při hledání spojení přehlédly v čase jízdy, a tak se jim zcela neplánovaně podařilo dojet až na konečnou autobusu do vedlejší county (správního obvodu), která už je součástí Miami. Když mi zavolaly o radu, nejprve jsem měl chuť se od srdce zasmát do sluchátka, ale když jsme se pak hodnou chvíli snažili shodnout na tom, jak se jmenuje obchodní centrum, kam měly namířeno, rozhodly se, že si poradí samy. Nakonec to nebylo tak složité, protože centrum při zpáteční cestě zahlédly, ale půlhodina čekání na autobus na rozpáleném betonu ve společnosti pochybných existencí (na Floridě je MHD na rozdíl od Evropy opravdu považována za "socku" se vším a všemi, co k tomu patří...) prý nebyla zrovna vrcholem dne:-).

Jiným, ale zato nebezpečně návykovým způsobem nakupování, jsou nákupy po internetu. Nemyslím tím ani tolik klasické internetové obchody, kde si vyberete zboží, zaplatíte kartou a za pár dnů dostanete poštou za pakatel vysněný balíček. Moje objednávka na Amazonu tedy rozhodně ničím vysněným nebyla (legal research, uniform system of citation a podobně). Mluvím o fenoménu eBay a Craigslist, kde člověk snadno ztratí sebekontrolu a klidně se po hodině brouzdání přistihne, že od původně hledaného kusu sportovního vybavení se dostal třeba až k nákupu výletní plavby po Karibiku (to se mi stalo například včera). Velmi nebezpečné jsou rovněž agregátory, které srovnávají aktuální ceny zboží v různých obchodech a nabízejí vychytané funkce typu upozornění na pokles ceny nebo historii jejího vývoje v čase. Sám neznám horší pocit, než když týden po nákupu drahého zboží cena třeba o dvacet procent klesne, a tak, pokud je to možné, nakupuji pouze tehdy, když je aktuální cena nejnižší v historii výrobku a nějaký ten den už se výrazně nepohnula.

Proč to však všechno píšu? Protože mám také dva odvážné nákupní cíle, na jejichž splnění si ale klidně pár měsíců počkám. Rád bych si tu pořídil novou digitální zrcadlovku od Canonu a po šesti letech snad už také vlastní saxofon (nejspíše od Yamahy), pokud bankovní účet dovolí. S tím účtem to totiž také vůbec není jednoduché. Studenti se většinou proti kursovému riziku nepojišťují a futures ani forwards nejsou právě mojí nejoblíbenější kapitolou z corporate finance (ale co také je, že;-), a tak nezbývá než dolary za koruny vyměnit rovnou a netrápit se sledováním volatility, anebo počkat s nákupem na okamžik nejvýhodnějšího kursu. Sám jsem se pod vlivem okolností rozhodl pro smíšenou variantu. Raději nakupuji za dolary, protože potom mám jistotu, že z mého účtu bude odečtena předem známá částka a nikoli suma odpovídající nepředvídatelnému kursu za dva či tři dny jako v případě platby českou kartou. No jo, ale jak koruny převést z českého účtu na americký a nezaplatit při tom lichvářská procenta za přeshraniční převod?

Na řešení jsem docela náhodou přišel sám a ex-post mi dala zapravdu i internetová fóra českých finančních serverů. Jmenuje se PayPal a většina z Vás si jej asi spojí se zprostředkováním karetních plateb za nákupy na eBay. PayPal však může fungovat stejně dobře i jako virtuální účet, kde můžete mít paralelně uloženy peníze v několika měnách a s rozumným kursem je mezi sebou převádět (Jen příliš nedoporučuji váhat, kolik že to vlastně chcete vyměnit, protože zpětná výměna je samozřejmě také spojena s prémií pro zprostředkovatele, a tak byste mohli za chvíli skončit jako ten chlapec z pohádky, který vyměňoval a vyměňoval, až nakonec neměl nic. I když to možná v tom příběhu bylo naopak:-). Velkou výhodou je, že z českého i amerického studentského účtu je možné na PayPal peníze převést bez poplatku za dva dny a stejně tak je zadarmo stáhnout na bankovní účet zpět, ať už konvertované nebo ne. Jen mi vrtá hlavou, proč něco podobného nenabídne žádná banka. Pod hlavičkou dceřinky - zprostředkovatele by žádnou speciální licenci nepotřebovala a jistě by byla schopná nabídnout větší uživatelské pohodlí a rychlejší převod ze zdrojového konta. Sounds like a good business model!

Konečně jsem si vzpomněl, že jsem Vám chtěl vyprávět ještě jeden mikropříběh. Totiž jak jsem se zatoulal do amerického Cash&Carry jménem Costco, které je obdobou našeho Makra. Podobně jako v Makru se musíte zaregistrovat, zaplatíte registrační poplatek 50 dolarů a v typicky americkém stylu pak vesele skládáte do vozíků stokusová balení čokoládových tyčinek nebo desetikilové krabice cereálií. Tím jsem se samozřejmě nedal zmást – vybral jsem si krásnou nástěnnou mapu USA za sedm dolarů a balení sportovních ponožek a vesele vyrazil k pokladně. V tu chvíli jsem však o exkluzivitě tohoto nákupního klubu ještě neměl tušení a až když jsem si všimnul velké cedule s nápisem registration u vchodu, kde na rozdíl od Makra nikdo nelustruje zákazníky, došlo mi, že budu muset zase vrátit svůj úlovek do regálů. Chlápkovi za mnou se mě však zželelo, když jsem se chtěl ujistit, že tu opravdu nenakoupím, a nechal mě zaplatit účet na svoji registraci. Nakonec, jeho to nic nestálo, tak o co jde... Ostatně jak jsem naznačil v názvu postu, levné nakupování s Američany nehne:-).

Jestli bude mít můj příběh o nakupování foťáku a saxofonu podobně šťastný konec nebo aspoň nějakou pointu, která se penězi neměří, na to si budu muset ještě počkat. Jen vím, že kursu čtrnáct korun za dolar už se letos určitě nedočkám. I když - kdoví:-)...