Lapálie s internetem

Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))

Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.

Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.

Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.

Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...

P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)

Do práce, na úřad, nakoupit, domů a spát

Vstát v sedm, o půl deváté zasednout v kanceláři, s krátkou přestávkou na oběd tam vydržet do půl šesté, pak prošacovat nekonečné regály v supermarketu, pokusit se o rychlou večeři, odpovědět na pár mailů, vyčistit zuby, vyčůrat a spát. Tomu že se říká život? Já teda nevím, kde jste na tom byli, přátelé, ale mě to přestalo bavit hned první den. Tedy abych byl upřímný, hlavně to ranní vstávání. Začátky totiž většinou bývají zábavné, a pokud nejsou v rychlém sledu následovány koncem, dá se říct, že i docela poučné.

Můj první ofiko full time den v práci byl vskutku jako vystřižený ze žurnálu. Tolik nových lidí, tolik záhadných nastavení a registrací na počítači, tolik rozhovorů s technickou podporou a tolik nechápavých výrazů ve své vlastní tváři jsem opravdu ještě nezažil. Ale celkem vzato pozitivní dojem. Naproti mně sympatický Theo s originálním účesem a rozvádějící se manželkou, který se vším ochotně poradí a sarkasmy nešetří - prostě parťák do nepohody. Šéf, který s Theem sdílel až do konce ledna společnou kancelář, mi přenechal svoji židli a čistý stůl, ale taky výhled na betonovou zeď sousední kancelářské budovy. A momentálně mrzne na služební cestě v Moskvě. Je prima, když si můžete dát kdykoli kafe z automatu zadarmo, trochu však zamrzí, když po prvním loku ztratíte chuť na další. Inu, život není černobílý a všechno má své výhody a nevýhody. Stejně tak nakonec i moje práce, která se postupně rozvíjí a komplikuje, a proto o ní raději napíšu až někdy příště, abych ji postihnul v celé její šíři a rozmanitosti.

Život kancelářské krysy se na první pohled může zdát jednoduchý, protože na vás nikde nečíhají žádné kočky, na druhou stranu malých pastí a pastiček je na každém kroku víc než dost. A to nemluvím o pocitu, když se po devíti hodinách konečně zvednete z polstrované židle. Na paragraf se mnou! Tedy teď už vlastně rovnou na kolo a efekty se rázem vyruší. Systém cyklostezek v Eindhovenu (nebo možná spíš cyklosilnic a autostezek) také vydá na samostatný příspěvek. Stejně tak zajímavé body na mé každodenní trase, mezi jejichž vrcholy patří Philips Stadion mistra nejmistrovatějšího PSV Eindhoven. A nakonec i to bloudění mezi regály, čůrání a čištění zubů. Ale abych jen nesliboval, že to či ono bude, vrátím se ke svému nuznému životu pracujícího člověka. I kdybyste sami neměli nic do úst, ten pocit, že na rozdíl od pomíjivých efektů studia vytváříte nějaké hmatatelné hodnoty, je prostě k nezaplacení. Tak se těším, co přijde dál.

Co víc? Inu, vzhledem k tomu, že zítra musím zase do práce a ještě jsem se nedodíval na svůj film za odměnu za další vybojovaný den, vám přeju hezký zbytek večera a dobrou noc!

Den první – náhodné setkání v IKEE

Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…



Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!



A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.



Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.



A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.

A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…

Floridské žralokénko už brzy zpátky online! Tentokrát z Holandska...

A máte se rozhodně na co těšit!