Mnichovské bilancování

Je to vždycky zvláštní pocit, když něco končí a člověk by se měl rozloučit. Možná namítnete, že s každým koncem vždy přece něco nového začíná a namísto smutnění je lepší se na to nové připravit nebo ještě lépe rovnou těšit. Jenže co s tím, když vás osud zavane na opuštěný břeh obrostlý trnovými keři a vy chtě nechtě musíte podruhé vstoupit do téže řeky? Opět budete mít pravdu, když řeknete, že ani táž řeka nikdy není stejná; i v mém případě v ní za půl roku uplynulo mnoho vody a teď v zimě má docela jinou barvu. Nebyl by to ale můj styl, abych do ní jen tak pokorně sestoupil na způsob Virginie Woolfové. Vlastní hrdost mi velí skočit po hlavě a zkusit plavat proti proudu, kde břeh nesvírá houští a kde i na sněhu každý den aspoň na chvíli zasvítí slunce. Se štěstím ale tahle moje řeka do jarního tání ještě naposledy zamrzne a já z toho zase nějak vybruslím.

Ne, nemám v úmyslu vás zmást, jen se snažím zachytit svoje pocity z toho, co mě v nejbližší době čeká. I když si to nerad přiznávám, vrátit se do pulzující Prahy z pohodlí Mnichova, kde mám vše na dosah ruky a mimo práci po mně nikdo nic nechce, bude představovat lehký kulturní šok. Najednou tu zase nebudu jen na návštěvě a rodině i kamarádům tak nějak zevšedním (abyste rozuměli, nebudu už zase nikoho přemlouvat, aby se mnou během mých krátkých víkendových návštěv zašel na jedno, ale naopak se budu muset bránit tomu, abych po večerech nezapíjel s kamarády žal nad těžkým údělem pracujícího člověka, smílaného mezinárodními korporacemi). A proto mě napadlo, že by bylo fajn vykročit do staronového života v Praze s novou energií, nápady a skromným, ale o to neodbytnějším předsevzetím zkusit ve svém životě něco změnit. Vyhlašuji proto výběrové řízení na takové kroky, které by mi pomohly objevit nové cesty a hlasitě provolávám, že nevítězí nejlevnější nabídka, ale naopak ty z nejneotřelejších a nejneprobádanějších. Tak co, jdete do toho se mnou? :-)