O toulání po Tenerife – díl druhý

Den pátý

Ráno jsem musel uznat, že Eva měla zase jednou pravdu. Jedenkrát jsme si postavili stan (resp. vršek stanu, co jsme měli s sebou) a přitom spali z kopce, i když hned vedle byl rovný plácek skrčený pod větvemi. Ve tmě se mi prostě zdály nižší než ve skutečnosti a nechtěl jsem si znepřátelit lesní skřítky, chápete?

Toho dne nás čekal dlouhý výlet, ale díky tomu, že chladné a mlhavé ráno se brzy přelilo do sluncem zalitého dne, nám to ani nepřišlo. Vrchol, a to doslova, nás čekal na velkorysé vyhlídce nad vesničkou El Draguillo, kde nám pobyt zpestřily švitořivé sýkorky a kde jsme zjistili, že veškeré naše zásoby se kromě sušenek a čokolády smrskly na jeden oschlý krajíc chleba a kousek fuetu.

Vzápětí jsme ale seběhli dolů do vesnice na výborný oběd, a tak nás smrt hladem protentokrát minula.

Proběhli jsme se po pláži, nafotili fotky modelů a modelek, postavili hrad a když se nám podařilo setřást písek mezi prsty, mohlo se jít dál.

Přání, že v El Draguillu, kam jsme došli po pobřežní silnici, si dáme ještě kávu, bylo pouhým snem a co hůř, začala nám docházet voda.

Pohanka k večeři byla proto mírně řečeno křupavější.

Den šestý

Třebas nás v noci přišly pozdravit horské kozy, do lahve s vodou nám nenapršelo, a tak jsme se na cestu zpět do civilizace vydali s necelým půllitrem životadárné tekutiny. Ani u majáku, ani u potůčku v rokli jsme nepochodili, zachránil nás až kohoutek u kapličky v Chamorze.

Ten byl ovšem také tím jediným, co jsme tu potkali. Slibovaná hospoda nikde a další autobus měl jet až za čtyři hodiny. Po krátkém občerstvení, které nám zpestřil náš Angličan se skládacím kolem, který se sem zrovna vydal na výlet, jsme proto vyrazili pomalu vpřed, doufajíce ve šťastnou ruku při stopování.

A skutečně, netrvalo dlouho a už nás naložil manželský pár z Drážďan, který jsme o něco dříve míjeli cestou do Chamorgy. Silnice na jižní stranu ostrova se z hřebenové cesty záhy změnila na klikatící se bestii, a tak se nám docela ulevilo, když nás přivítalo Santa Cruz de Tenerife. Stop nás však dovedl až do Candelarie, a tam už nás konečně čekalo vytoužené pivo a tapas.

A pak hurá za sprchou do hotelu! Tedy přesněji do našeho studia, které si však velikostí nezadalo s apartmánem pro čtyřčlennou výpravu. Za 15 € na osobu a noc jsme nemohli čekat žádný zázrak, ale sprcha fungovala a po bohaté večeři v indické restauraci se spalo přesladce.

Den sedmý

Tři dva jedna a konečně je tu potápění! Snad kvůli přetrvávajícímu nachlazení se Eva odhodlala konzultovat, zda je pro ni kurz vhodný vzhledem k problémům se srážlivostí krve, a dozvěděla se, čeho se trochu obávala – že tohle je v každém případě nutné konzultovat s lékařem.

Potápět jsem se tedy vydal sám, ač toho dne jen v bazénu a za bedlivého dozoru tří instruktorů (z nichž jeden učil mě, druhý se učil učit a třetí se dívala, jak mu to jde).

Plán na odpoledne pak zněl jasně: sehnat Evě něco na sebe, aby do Prahy nemusela v letních šatech. Neuvěřitelné se stalo skutečností, podařilo se!

Za vybrané kalhoty a tričko jsme se odměnili kávou v místním bio obchůdku a zatímco se Eva vypravila léčit zpátky domů na pokoj, já jsem si vyšlápnul na nedaleký vrcholek Montana Roja, který narušuje jinak mírné tvary pobřeží Costa del Silencio.

Den osmý

Druhý den potápěčského kurzu už byl o mnoho zajímavější. Čekaly mě totiž dva ponory na otevřeném moři a ani Eva nepřišla docela zkrátka, když se navlečená ve dvou vrstvách neoprénu rozhodla zkusit šnorchlování.

Zážitky z potápění se popisují jen těžko. Oproti pozvolnému tréninku v bazénu to byl najednou pocit, jako když vás hodí do vody a napoprvé se mi vůbec nedařilo vyrovnávat tlak v uších. Vše se ale brzy uklidnilo a nakonec jsem dostal i pochvalu za rozvážné pohyby a sebevědomý výraz. Samotný kurz jsem pak zakončil jednoduchým testem a mohli jsme se rozloučit.

Tým Mary, Neila, Chrise, Moniky a Tonyho nám připravil opravdu moc pěkné zpestření závěrečných dnů na Tenerife. Večer jsme pak úspěšný den oslavili ciderem na pláži při západu slunce a ochutnávkou místních specialit v zaručeně autentické restauraci v Los Abrigos, která podle všeho patří jedné kubánské rodině.

Den devátý

Všechno hezké jednou končí a tak to mělo být i s naší dovolenou. Poslední den jsme po chvíli přemlouvání mohli zůstat na pokoji až do odjezdu, čehož jsme využili ke čtení pohádek a po procházce na oběd i zběsilé závěrečné koupeli v bazénu.

Co na tom, že jsme autobus na letiště, odjíždějící z dva kilometry vzdálené zastávky doslova dobíhali, tohle jsme si přece nemohli nechat ujít.

A jak se pak v letadle krásně spalo. Jen zima, co nás přivítala zpátky v Mnichově, nebyla zrovna nejpříjemnější, ale byl čas se rozloučit a vydat se každý vlastní cestou.

Jediná otázka zůstává nezodpovězená: Co bude příště? A bude ještě nějaké příště? Dobrou noc, děti. J