O toulání po Tenerife – díl druhý

Den pátý

Ráno jsem musel uznat, že Eva měla zase jednou pravdu. Jedenkrát jsme si postavili stan (resp. vršek stanu, co jsme měli s sebou) a přitom spali z kopce, i když hned vedle byl rovný plácek skrčený pod větvemi. Ve tmě se mi prostě zdály nižší než ve skutečnosti a nechtěl jsem si znepřátelit lesní skřítky, chápete?

Toho dne nás čekal dlouhý výlet, ale díky tomu, že chladné a mlhavé ráno se brzy přelilo do sluncem zalitého dne, nám to ani nepřišlo. Vrchol, a to doslova, nás čekal na velkorysé vyhlídce nad vesničkou El Draguillo, kde nám pobyt zpestřily švitořivé sýkorky a kde jsme zjistili, že veškeré naše zásoby se kromě sušenek a čokolády smrskly na jeden oschlý krajíc chleba a kousek fuetu.

Vzápětí jsme ale seběhli dolů do vesnice na výborný oběd, a tak nás smrt hladem protentokrát minula.

Proběhli jsme se po pláži, nafotili fotky modelů a modelek, postavili hrad a když se nám podařilo setřást písek mezi prsty, mohlo se jít dál.

Přání, že v El Draguillu, kam jsme došli po pobřežní silnici, si dáme ještě kávu, bylo pouhým snem a co hůř, začala nám docházet voda.

Pohanka k večeři byla proto mírně řečeno křupavější.

Den šestý

Třebas nás v noci přišly pozdravit horské kozy, do lahve s vodou nám nenapršelo, a tak jsme se na cestu zpět do civilizace vydali s necelým půllitrem životadárné tekutiny. Ani u majáku, ani u potůčku v rokli jsme nepochodili, zachránil nás až kohoutek u kapličky v Chamorze.

Ten byl ovšem také tím jediným, co jsme tu potkali. Slibovaná hospoda nikde a další autobus měl jet až za čtyři hodiny. Po krátkém občerstvení, které nám zpestřil náš Angličan se skládacím kolem, který se sem zrovna vydal na výlet, jsme proto vyrazili pomalu vpřed, doufajíce ve šťastnou ruku při stopování.

A skutečně, netrvalo dlouho a už nás naložil manželský pár z Drážďan, který jsme o něco dříve míjeli cestou do Chamorgy. Silnice na jižní stranu ostrova se z hřebenové cesty záhy změnila na klikatící se bestii, a tak se nám docela ulevilo, když nás přivítalo Santa Cruz de Tenerife. Stop nás však dovedl až do Candelarie, a tam už nás konečně čekalo vytoužené pivo a tapas.

A pak hurá za sprchou do hotelu! Tedy přesněji do našeho studia, které si však velikostí nezadalo s apartmánem pro čtyřčlennou výpravu. Za 15 € na osobu a noc jsme nemohli čekat žádný zázrak, ale sprcha fungovala a po bohaté večeři v indické restauraci se spalo přesladce.

Den sedmý

Tři dva jedna a konečně je tu potápění! Snad kvůli přetrvávajícímu nachlazení se Eva odhodlala konzultovat, zda je pro ni kurz vhodný vzhledem k problémům se srážlivostí krve, a dozvěděla se, čeho se trochu obávala – že tohle je v každém případě nutné konzultovat s lékařem.

Potápět jsem se tedy vydal sám, ač toho dne jen v bazénu a za bedlivého dozoru tří instruktorů (z nichž jeden učil mě, druhý se učil učit a třetí se dívala, jak mu to jde).

Plán na odpoledne pak zněl jasně: sehnat Evě něco na sebe, aby do Prahy nemusela v letních šatech. Neuvěřitelné se stalo skutečností, podařilo se!

Za vybrané kalhoty a tričko jsme se odměnili kávou v místním bio obchůdku a zatímco se Eva vypravila léčit zpátky domů na pokoj, já jsem si vyšlápnul na nedaleký vrcholek Montana Roja, který narušuje jinak mírné tvary pobřeží Costa del Silencio.

Den osmý

Druhý den potápěčského kurzu už byl o mnoho zajímavější. Čekaly mě totiž dva ponory na otevřeném moři a ani Eva nepřišla docela zkrátka, když se navlečená ve dvou vrstvách neoprénu rozhodla zkusit šnorchlování.

Zážitky z potápění se popisují jen těžko. Oproti pozvolnému tréninku v bazénu to byl najednou pocit, jako když vás hodí do vody a napoprvé se mi vůbec nedařilo vyrovnávat tlak v uších. Vše se ale brzy uklidnilo a nakonec jsem dostal i pochvalu za rozvážné pohyby a sebevědomý výraz. Samotný kurz jsem pak zakončil jednoduchým testem a mohli jsme se rozloučit.

Tým Mary, Neila, Chrise, Moniky a Tonyho nám připravil opravdu moc pěkné zpestření závěrečných dnů na Tenerife. Večer jsme pak úspěšný den oslavili ciderem na pláži při západu slunce a ochutnávkou místních specialit v zaručeně autentické restauraci v Los Abrigos, která podle všeho patří jedné kubánské rodině.

Den devátý

Všechno hezké jednou končí a tak to mělo být i s naší dovolenou. Poslední den jsme po chvíli přemlouvání mohli zůstat na pokoji až do odjezdu, čehož jsme využili ke čtení pohádek a po procházce na oběd i zběsilé závěrečné koupeli v bazénu.

Co na tom, že jsme autobus na letiště, odjíždějící z dva kilometry vzdálené zastávky doslova dobíhali, tohle jsme si přece nemohli nechat ujít.

A jak se pak v letadle krásně spalo. Jen zima, co nás přivítala zpátky v Mnichově, nebyla zrovna nejpříjemnější, ale byl čas se rozloučit a vydat se každý vlastní cestou.

Jediná otázka zůstává nezodpovězená: Co bude příště? A bude ještě nějaké příště? Dobrou noc, děti. J

O toulání po Tenerife – díl první

Co vás napadne jako první, když se řeknou Kanárské ostrovy? Troufnu si hádat, že většinou asi nekonečné bloky hotelů a davy turistů povalujících se na lehátkách. Zkušenější cestovatelé si možná vzpomenou na černé sopečné pláže a ostrý vítr. Ti nejostřílenější pak s lišáckým úsměvem vytáhnou jako trumf černočernou oblohu plnou hvězd a všudypřítomné květy. A samozřejmě psy a kočky, kterých je tu ku cti Psích ostrovů opravdu požehnaně.

Proč jsme se však na Kanáry vypravili my a proč jsme si vybrali zrovna Tenerife? Na počátku bylo slovo. Slovo dalo další slovo a zrodil se plán. A pro ten už stačilo přesvědčit druhého parťáka do nepohody, což se po pár týdnech váhání v případě Evy s lehkou dopomocí dvou spiklenců nakonec podařilo. Lehce ukvapený nákup letenek a stres z balení a přesunu do Mnichova brzy vystřídaly úsměvy a dobrá nálada, a náš výlet tak mohl nerušeně začít.

Den první

Tak jak nás nás už při mezipřistání na Fuerteventuře a následném přeletu Gran Canarie vítaly sluneční paprsky a skvělá viditelnost přinášející nádherné pohledy na Teide, na zemi jsme se dlouho neohřáli. 

Zmeškaný přípoj, první letošní koupání v moři a zmrzlina do kornoutu se brzy rozplynuly v zapadajícím slunci a benzínových výparech z doplněných zásob na vaření a my jsme neomylně zamířili ze Santiaga del Teide do okolních kopců. Čerstvý vítr na hřebeni nám připomněl, že ani na západ od Maroka nepanuje vždy jen ono pověstné jaro, a když jsme už poněkolikrát nevěřícně zírali do mapy, kam že nás to vede místní značení, rozhodli jsme se složit hlavy v závětří s vidinou teplé noci.

Den druhý

Jak se ukázalo, výrazné ochlazení oproti předchozímu týdnu nás zastihlo lehce nepřipravené, a tak jsem měl ráno na talíři kromě výborné vločkové kaše s oříšky a ovocem taky otázku, proč že si Eva nevzala svůj mrazuvzdorný spacák.

Mlha a déšť se ale naštěstí v průběhu dne zase rozplynuly a odpolední káva v podobě piva za doprovodu místních lidových muzikantů v hospůdce na skalním ostrohu v malebné vísce Masca nám vrátila energii do žil, abychom sestoupili stejnojmennou soutěskou až na pobřeží.

Na jinak frekventovaném turistickém přístavišti nám dělala společnost jen mourovatá kočka a výhled na sousední La Gomeru.

Den třetí

Cíl na pondělí zněl neskromně a při vstávání za rozbřesku se nám zdál čím dál víc nereálný: vyšplhat soutěskou zpět do vesnice, najít rychlý spoj do Santiaga a dopravit se libovolným způsobem pod Teide, abychom večer spočinuli v horské chatě Altavista. Celkové převýšení 3250 metrů.

Ale přálo nám štěstí. Když jsme se po třech hodinách konečně vyškrábali do Mascy, zatáčkami na protilehlém kopci už si razil cestu náš autobus. Bravurní řidičské schopnosti kapitána midibusu nás třičtvrtěhodinovou trasou provedly bratru za 25 minut a zanedlouho jsme se vypravili zkusit štěstí na náš první stop.

Nemá smysl tu rozebírat detaily, zkrátka a dobře nějakým zázrakem jsme se na tři stopy za dvě hodiny dostali až na vytoužené parkoviště a mávali skupině horalů, vyrážející před námi.

Po ranních 600 metrech nás čekalo dalších 900 až na cílovou kótu. V pomalu zapadajícím slunci jsme ještě pomaleji stoupali vpřed, ale i přes sílící vítr, únavu a těžké batohy jsme trasu zvládli rychleji, než slibovaly ukazatele.

Na Altavistě nás přivítala pestrá mezinárodní společnost, tekoucí voda a nakonec i čtrnáctilůžkový pokoj, v němž jsme jako poslední příchozí nakonec zůstali sami a vůbec nám to nevadilo.

Den čtvrtý

Veliké Teide nám nedovolilo dospat, jinak řečeno z vyhřátých postelí se nám v pět ráno ani trochu nechtělo. Snídani jsme ale naštěstí měli připravenou už od večera a když se postupně ostatní dobrodruzi začali vytrácet, odhodlali jsme se také.

Chudák Eva mě asi v duchu musela pořádně proklínat, protože ji nebylo tak docela dobře, ale i díky její pevné vůli jsme nakonec východ slunce na vrcholu přece jen stihli.

A že to stálo za to, se můžete nejlépe přesvědčit sami. Monumentální stín hory společně se sirnými výpary a mrazivým větrem připravily skutečně neopakovatelnou atmosféru, a tak nám ani moc nevadilo, že viditelnost toho dne byla prachmizerná.

Na sestup po lávových pláních a ujíždějícím písku jsme ostatně potřebovali více než před sebe vidět pod nohy a byla to cesta dlouhá, předlouhá – nahoru je to ze zkušenosti vždycky snazší.

A opět nás čekal nelehký cíl. Ze silnice na západním svahu Teide se přesunout na samý východ ostrova do pohoří Anaga. Náš stopařský rekord v čekání tentokrát trval déle než půl hodiny, zato následující padesátikilometrový přelet nám dal doslova křídla a před šestou už jsme vesele vyskočili z autobusu na opačném konci světa.

Jenže co k jídlu, když už nám skoro žádné nezbylo? V jediném hostelu široko daleko jsme dostali chutnou zeleninovou pánev s trochou masa a milou společnost britského cestovatele, který se po Tenerife přesunoval na skládacím kole a vzezřením připomínal Richarda Bransona. Ale my už jsme opět museli vyrazit dál do tmy, protože jsme poprvé za naši výpravu chtěli spát v kempu. A téměř se to podařilo.

VV aneb víkendové výlety

Přemýšleli jste někdy, jak vzniklo slovo výlet? S přesvědčením hraničícím s jistotou si troufám tvrdit, že jeho původ je možné hledat u slovesa vyletět (vylétnout), případně jeho nedokonavé formy vylétat (vylétávat, vyletovat). Pro rýpaly bych ještě rád dodal, že diskuse o tom, co bylo dříve (ve stylu slepice nebo vejce) je v tomto případě lehce mimo mísu, neboť je zcela zjevné, že každému výletu nutně předchází vylétnutí. J

Podobně i já jsem se během uplynulého víkendu rozhodl vylétnout ze svého mnichovského hnízda. A to hned dvakrát, ačkoli mi ještě před prvním leteckým dnem byla přistřižena křídla. Oproti původnímu plánu totiž byla první mnichovská legionářská letecká peruť oslabena o svého nejlepšího ostrostřelce, a tak jsem byl nucen vyrazit sám. Plánování mi nedalo mnoho práce – stačilo vygooglovat výlety okolo Mnichova a hned se objevila stránka s tipy na jednodenní výšlapy po blízkých i vzdálenějších kopcích. Neomylně jsem prozkoumal čtyři navržená místa s vyšší obtížností a rozhodl se pro začátek zůstat na dostřel bavorské metropoli. A tak jsem v sobotu po hodině jízdy už před jedenáctou vyrážel z lázeňského městačka Kreuth u Tegernského jezera vstřív prvnímu vrcholu.

Nemá smysl popisovat malebnost (před)alpských údolí a majestátnost horských štítů, které se táhnou v pásu několika set kilometrů napříč několika zeměmi. Sluší se však poznamenat, že Wallberg (1722 m.n.m.), který je díky lanovkovému napaječi v hezkých dnech doslova obsypaný turisty, je nejen bránou do Alp skýtající dechberoucí výhledy na všechny strany (zasněžené vrcholky Tyrolských Alp, jezero v údolí i masiv Zugspitze), ale také oblíbeným startovacím bodem pro křídla a rogala. Ve „špičce“ to tu vypadalo doslova jako na nástupním můstku tobogánu a i v úvodu zmíněnému létání tedy bylo učiněno zadost. Oproti tomu protilehlý Rissekogel (1825 m.n.m.) nabízí mnohem klidnější atmosféru, která v pomalu zapadajícím slunci doslova velí ulehnout mezi krávy pasoucí se na vpravdě golfovém trávníku pod vrcholkem a počkat na první hvězdy.

Princezna Večernice mě však překvapila o den později a o dobrých 200 km dále na severovýchod na bavorsko-českém pomezí. Německá část Šumavy, správně Bavorský les, nenabízí úchvatné výhledy na bavorské štíty, zato však zahřeje u srdce, když vytrvalým výletníkům po dosažení vrcholu dovolí shlédnout na druhou stranu hranice a pozorovat poklidně plynoucí čas v české vlasti. Z Velkého Roklanu (1453 m.n.m) je krásně vidět na komunistickým režimem zneužitý Poledník ale i středověký hrad Kašperk. Kamenitý poklop Lužného (1373 m.n.m.) zase nabídne nádherný sešup do údolí podél říčky Kleine Ohe s jedinečnou lesní naučnou stezkou. Mám jen takový pocit, že našemu panu prezidentovi (brzy už bývalému) by tabule velebící přirozenou obnovu lesa po zásahu kůrovcovou kalamitou nebyla příliš po chuti. A panu předsedovi KČT jakbysmet, třebaže „jeho“ organizace na rozdíl od německých turistických spolků umí vyznačit stezky tak, aby se na nich člověk skutečně zorientoval a nemusel pak v opojení údajů o času potřebném ke zdolání vrcholů (jež praxe velí pro rychlonožky dělit dvěma) docházet za tmy.

Co dodat? Německo je krásná zem, zvlášť tam, kde se zvedá nad hladiny řek a jezer a  dovolí poutníkům pohlédnout za hranice všedních dnů. A tak na Vás, kamarádi, znovu apeluji: nebuďte líní, zvedněte svá něžná pozadí a pojďte ho objevovat společně se mnou!

Úspěšné dobytí

Novodobí hrdinové? Asimilovaní přistěhovalci? Nebo snad nezdární turisté, kteří neudělají krok bez svého plechového miláčka? To že jsme my? Dojmy se mísí a pro člověka odkojeného dlouhými výpravami do panenských koutů naší krásné země, kde ona příslovečná voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, je něco podobného tvrdý náraz. Jen si zkuste bez auta za den udělat osmisetkilometrový výlet s převýšením několika Mount Everestů a on vás přejde smích. Vyměknul, zestárnul nebo ho snad ta Amerika dočista zkazila? Ale kdeže! Pořád rád strčí hlavu do ledového horského jezera nebo udělá pár kotrmelců na písečné duně (jestli vás překvapilo, kde se v Coloradu vzaly písečné duny, čtěte dál;-)!

Den jak vymalovaný s jasnou oblohou a pozdními slunečními paprsky, které jako by se nechtěly vzdát babího léta, začal stylově nad vaflemi s poctivou jahodovou omáčkou. Možná toho posilnění na cestu bylo až příliš, ale jistě uznáte, že když se člověk vydá dobývat vrcholy čtyřtisícovek, chce mít posichrované všechny fondy, a tak jsme se osvědčených zásad podrželi i my.

Za krátkou chvíli (na americké cestovatelské poměry, přirozeně) už jsme si zavzpomínali na Sallyho v Colorado Springs a vyrazili příkrou silnicí vzhůru do oblak. U jezera, v jehož hladině se zrcadlily mocné štíty, jsme si na oblém kameni zahráli na Malou mořskou vílu a o chvíli později složili poklonu sympatickému páru věcně mladých důchodců na Harleji, kteří si to spolu s námi šinuli po bahnité cestě vpřed. Inu, pokud bych měl jednou zestárnout, tak jedině takhle. Na samotný vrchol nás sice nakonec ostrý vítr a ještě ostřejší rangerka nepustily, ale krásného výhledu a fotošílenství jsme si užili i tak. Hlavně nás však čekala ještě dlouhá cesta na horký jih.

Věřte nebo ne, sklesat během několika minut z výšky Großglockneru na Sněžku není žádná legrace. Zvlášť když se snažíte na mobilu naladit dostatečně silný signál GPS, abyste si aktuální nadmořskou výšku nemuseli cucat z nasliněného prstu proti větru. Výšková nemoc tady naštěstí nehrozí, ale i tak se člověk rychleji zadýchá, což vysvětluje nesmyslnost konspiračních teorií o neodhalitelném dopingu hokejistů Colorada Avalanche. Zhluboka dýchejte ve dvou kilometrech a úspěch přijde sám. Guaranteed! Aneb také "Down with Florida"...

Karel byl z nás čtyř zasažen nejtvrdším úderem, protože se při obědě zpronevěřil své pečlivě hýčkané stravovací kultuře Buffalo Wings a objednal si steak. Naštěstí byl ale do večera zase v pořádku. Dálnice 25 se směrem na jih pomalu svažuje až do Nového Mexika. My jsme ale raději vyrazili najít svoji poušť do hor. A úspěch to byl plný, až jsme radostí zrobili (rozhodně víc než) dvě mexické vlny! Uznejte sami - písečné duny pod zasněženými vrcholky hor v nadmořské výšce 2500 metrů. Neodporuje to tak trochu zdravému rozumu. Snad, možná, ale při vší kýčovitosti se nám na horách z písku zmítaných poryvy větru za nádherného západu slunce naskytl neopakovalený zážitek. A proto také ty kotrmelce:o). Měsíc se však o slovo přihlásil o slovo rychleji, než jsme stačili nastartovat náš skromný dvoulitr a s tím, jak přebral vládu nad Coloradem, učinil i definitivní tečku za dalším krásným dnem ve Skalistých horách. Tedy skoro definitivní. Neboť to, co se dělo poté, už na blog nepatří. Dobrou noc...

P.S.: Jen tak mimochodem - zkoušeli jste někdy dojit krávu? Kdybyste k tomu náhodou měli co říct, mám na pokoji vanu. A z komínka už se taky kouří... Tak přijďte pobejt;-)!

Dobývání Colorada

Rád se těšívám na různé věci jako malé dítě. Tu je to divadelní premiéra, tu konec semestru, jindy třeba výprava do přírody. Téměř vždy mě ale s jistotou odzbrojí příslib "dobývání" nepoznaných míst. A když cesta do neznáma ještě navíc začíná na letišti - no jéje!

A tak jsem se čistou a nezkalenou radostí těšil i na náš výlet do Colorada - tedy výlet můj, Karlův, Luďkův a Kristýnin. Těšil jsem se celých čtrnáct dnů, kdy jsme si řekli definitivní ano a své odhodlání stvrdili - no, mailem (když to tedy chcete slyšet;-). Po týdnu se však najednou začalo zdát něco v nepořádku. Teploměr v Davie se po dvou měsících neúnavných špičkových výkonů s bídou doplazil k 70 fárnhajtům (zkrátka po předchozích třicítkách bylo 20 nedosažitelnou metou) a s tím se začal vytrácet i hlavní motiv naší cesty - utéct z veder a vidět něco jiného než rovinu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Hory z Colorada nikam neutekly a v Davie se teploty vrátily k "normálu", a tak jsme v pátek před svítáním mohli odvážně vyrazit vpřed s palubní vstupenkou v kapse a cílem Denver na jazyku. Poprvé v životě jsem na letišti procházel speciálním detektorem výbušnin, který člověka asi na třicet vteřin uvězní a na závěr procedury jemně ofoukne (pozor na krátké sukně, dámy!). Poprvé v životě jsem také letěl s Continentalem a měl to štěstí okusit "komfort" zřejmě posledních amerických full-service aerolinií, které na vnitrostátních linkách "proudly serve you with" - no hádejte - a muffin! Přirozeně, tím, že nás čekal ranní přestup v Houstonu, mohli jsme si za odměnu dát muffiny dva. A na druhém letu navíc v rámci speciálního "debug" videa on demand téměř čtvrt hodiny sledovat veselého Red Hat tučňáka, jak sype z rukávu nesourodé kódy - vážně bezva legrace;-)! I když pár dílů HIMYM o chvíli později také nebylo k zahození...

Konečně jsme v 10.30 zaparkovali u cílového gatu architektonicky velmi originálního letiště v Denveru a krátce po poledni osedlali našeho nového oře v hávu Nissanu Quashquai a hurá do hor. Ten pravý cíl byl totiž ještě daleko před námi a vysoko nad námi, naštěstí však na sebe nedal dlouho čekat. A zřejmě tušil proč. První sněhovou nadílku v hornickém Georgetownu jsme nadšeně využili jako legální munici pro zastrašení přátel, po dobrém obědě nás vzápětí závistí zatlačil do sedadel pohled na lyžaře, kteří se před námi nijak nerozpakovali vesele brázdit "první sjezdovku u dálnice nad městem". Ono by se asi ještě patřilo dodat, že ona první sjezdovka byla hezkých pár desítek kilometrů daleko a tři kilometry nad mořem, ale koho to v tu chvíli zajímá, když si ti sprosťáci jen tak lyžují na konci října, jako by se nechumelilo. A tak jsme jeli dál a nakonec po spoustě překrásných výhledů a zběsilého cvakání spouští objevili svůj vlastní vrchol.

Něco málo přes dvanáct tisíc stop, bratru zhruba kolem vrcholu Großglockneru nás čekalo úžasné přírodní překvapení. Prudký vítr na vrcholu placaté hory a silničního průsmyku vál v hustých závěsech proudy sněhu přes asfaltovou cestu, halil do té chvíle jasné a hřejivé sluneční paprsky a nevymyslel nic lepšího, než že nás vylákal všechny ven z auta na nedalekou vyhlídku. Nebudu popisovat, co přesně jsme během necelé čtvrthodiny venku všechno dělali, máme to ostatně vše pečlivě zdokumentované (zejména pro pozdější potřeby vznešeného Florida Bar), když ale řeknu, že v tomhle vichru byl malém nadlidský úkol natáhnout si tričko zpátky přes hlavu a že mě pak ještě pořádný kus cesty ve vyhřátém autě svírala bolest od prokřehlých prstů, bystrému čtenáři asi neujde, co že nás to mohlo napadnout;-).

Ale stálo to za to. Ostatně jako všechno tenhle den, který vydal minimálně za dva. Pravda, u večeře už jsme všichni usínali a těšili se zpátky do hotelu v Denveru, ale na to se snadno zapomene. Hlavně když máme proč se vrátit - vyhlédli jsme si totiž prázdninový byteček v Aspenu za jeden a půl milionu. Jasně že dolarů, ale uznejte - nekupte to! A kdybyste přece byli na pochybách, rozhodně je to lepší investice, než si koupit titul. Nebo Kočku. Nebo si nafouknout psa místo píchlé pneumatiky. Ale o tom až zase někdy příště...