Volunteering po Německu

Když se řekne korporátní volunteering (chcete-li podnikové dobrovolničení), mnoho lidí si nejspíš představí zmatené kancelářské krysy pobíhající po lese ve snaze posbírat co nejvíc odhozených obalů od sušenek a pokroucených PET lahví, případně jinou bohulibou činnost, jejímž jediným cílem je dát těm chudákům pocit, že přispěli dobré věci. Realita je však často taková, že dav tak zvaných dobrovolníků vůbec netuší, co se od něj očekává, a při zabíjení nudy nakonec napáchá víc škody než užitku. V německé Telefónice na to ale šli od lesa a nikoli do lesa: ve spolupráci s neziskovými organizacemi a sociálními pracovišti, dotovanými z veřejných prostředků, nabízejí každoročně zaměstnancům příležitost strávit jeden den pomocí postiženým či opuštěným dětem, uprchlíkům nebo seniorům – politickou terminologií řečeno těm nejpotřebnějším.

Moje motivace pro to zapojit se do tohoto podniku nebyla tak docela altruistická. Jistě, rád pomáhám ve svém okolí, ale pokud cílená aktivita neslibuje alespoň částečný prvek zajímavosti nebo dobrodružství, můj zájem prchá jak pára nad hrncem. Abyste rozuměli – třeba takové darování krve provází vzrušení a zvědavost, jak zareaguje oslabený organismus, a dárce navíc za každý odběr může uplatnit slevu na dani. Při mentorování studentských projektů člověk zase zažívá napětí, zda se všechno stihne včas, zda na připravovaný program přijdou hosté a zda se v konečném vyúčtování nenajdou chyby. A tak bych mohl pokračovat dále. Od dobrovolničení v Mnichově jsem předem mohl čekat přinejmenším den strávený mimo kancelář, další pěkné modré tričko do sbírky a také možnost srovnání s offsitem v Česku, který byl sice fajn, ale prospěl spíše zúčastněným dobrovolníkům než jejich okolí.

Výběr projektu pro mě nebyl složitý. Společnost mladých dívek v kouzelném prostředí bavorského podhůří se zdála být sázkou na jistotu. Ne, nešlo o žádný escort service – motivem dobrovolnického dne bylo umožnit skupině dívek z azylového centra prožít jeden docela obyčejný den s docela obyčejnými lidmi. Už během krátkého brífinku (kde jsem pochopil, že na celé akci budu jediný muž mezi samými ženami) nám asistentky – vychovatelky vysvětily, že jde o děvčata mezi 14 a 17 lety, z nichž část se do Německa dostala jako uprchlíci (dvě slečny z Afghánistánu a dvě z Afriky) a část se ne vlastním přičiněním dostala mimo rodinu a současně pro ně nepřicházela v úvahu žádná jiná varianta péče.

V den D jsme se v poklidu sešli v přízemí rozlehlé vily v poklidném prostředí mnichovského Pasingu a po rychlém pozdravení se společně s našimi svěřenkyněmi a dvěma asistentkami vypravili na vlak do Füssenu. Na okamžik to vypadalo, že dvě německé dívky si postavily hlavu a nikam nepojedou, ale vychovatelky asi použily nějaké zaklínadlo, a tak už za chvíli všechny seděly usazené ve vlaku s kelímkem kávy v ruce, aby jim cesta lépe ubíhala. Dívky se pochopitelně nejprve ostýchaly, ale když jsme po dvou hodinách vystupovaly na úbočí hor, bariéra mlčení už byla napůl prolomená a začalo se povídat o všem možném. Předchozí varování, že se na mě holky vrhnou, se naštěstí nenaplnilo, tak jsem se pokorně ujal gentlemanské role nosiče a pobaven funěním větší části výpravy s úsměvem vyběhl na kopec, kde nás čekal malý piknik. Přesněji řečeno čekat měl, protože již před branami pohádkového Neuschwansteinu, jenž byl toho dne naším cílem, prořízly potemnělou oblohu první kapky deště a zanedlouho už všichni hodovali schoulení pod deštníky.

O prohlídku zámku, která nám kvůli chybné informaci o čase málem utekla, nakonec ani tak nešlo – větší zážitek z ní podle mého měly spíš kolegyně z Telefóniky než samy dívky, ale když nic jiného, pomohla aspoň zahnat chmury ze studeného dne a umožnila odnést si kromě zážitku na památku i nějakou drobnost z obchodu se suvenýry. Zbytek výletu už se pak odehrál ve velmi přátelském duchu. Starší kolegyně si zahrály na maminky a dívky se jim mohly svěřit se svými starostmi a problémy, my ostatní jsme děvčatům povídali o práci, vlastních osudech, přáních i snech. Nakonec to byl paradoxně právě déšť, který nás všechny přivedl blíže k sobě, když jsme se společně schovávali pod deštníky. Žádné srdceryvné loučení se ale pochopitelně nekonalo. Dívky se po návratu do svého domova zase rozprchly rychlostí blesku a my jsme si aspoň s asistentkami slíbili společné posezení nad fotkami. Až se sejdeme, napíšu víc, pro teď se ale loučím a se zapadajícím sluncem ukrytým kdesi za mraky přeji pohodový víkend a také lidi ochotné pomoci, pokud se k Vám někdy v životě štěstí otočí zády.

VV aneb víkendové výlety

Přemýšleli jste někdy, jak vzniklo slovo výlet? S přesvědčením hraničícím s jistotou si troufám tvrdit, že jeho původ je možné hledat u slovesa vyletět (vylétnout), případně jeho nedokonavé formy vylétat (vylétávat, vyletovat). Pro rýpaly bych ještě rád dodal, že diskuse o tom, co bylo dříve (ve stylu slepice nebo vejce) je v tomto případě lehce mimo mísu, neboť je zcela zjevné, že každému výletu nutně předchází vylétnutí. J

Podobně i já jsem se během uplynulého víkendu rozhodl vylétnout ze svého mnichovského hnízda. A to hned dvakrát, ačkoli mi ještě před prvním leteckým dnem byla přistřižena křídla. Oproti původnímu plánu totiž byla první mnichovská legionářská letecká peruť oslabena o svého nejlepšího ostrostřelce, a tak jsem byl nucen vyrazit sám. Plánování mi nedalo mnoho práce – stačilo vygooglovat výlety okolo Mnichova a hned se objevila stránka s tipy na jednodenní výšlapy po blízkých i vzdálenějších kopcích. Neomylně jsem prozkoumal čtyři navržená místa s vyšší obtížností a rozhodl se pro začátek zůstat na dostřel bavorské metropoli. A tak jsem v sobotu po hodině jízdy už před jedenáctou vyrážel z lázeňského městačka Kreuth u Tegernského jezera vstřív prvnímu vrcholu.

Nemá smysl popisovat malebnost (před)alpských údolí a majestátnost horských štítů, které se táhnou v pásu několika set kilometrů napříč několika zeměmi. Sluší se však poznamenat, že Wallberg (1722 m.n.m.), který je díky lanovkovému napaječi v hezkých dnech doslova obsypaný turisty, je nejen bránou do Alp skýtající dechberoucí výhledy na všechny strany (zasněžené vrcholky Tyrolských Alp, jezero v údolí i masiv Zugspitze), ale také oblíbeným startovacím bodem pro křídla a rogala. Ve „špičce“ to tu vypadalo doslova jako na nástupním můstku tobogánu a i v úvodu zmíněnému létání tedy bylo učiněno zadost. Oproti tomu protilehlý Rissekogel (1825 m.n.m.) nabízí mnohem klidnější atmosféru, která v pomalu zapadajícím slunci doslova velí ulehnout mezi krávy pasoucí se na vpravdě golfovém trávníku pod vrcholkem a počkat na první hvězdy.

Princezna Večernice mě však překvapila o den později a o dobrých 200 km dále na severovýchod na bavorsko-českém pomezí. Německá část Šumavy, správně Bavorský les, nenabízí úchvatné výhledy na bavorské štíty, zato však zahřeje u srdce, když vytrvalým výletníkům po dosažení vrcholu dovolí shlédnout na druhou stranu hranice a pozorovat poklidně plynoucí čas v české vlasti. Z Velkého Roklanu (1453 m.n.m) je krásně vidět na komunistickým režimem zneužitý Poledník ale i středověký hrad Kašperk. Kamenitý poklop Lužného (1373 m.n.m.) zase nabídne nádherný sešup do údolí podél říčky Kleine Ohe s jedinečnou lesní naučnou stezkou. Mám jen takový pocit, že našemu panu prezidentovi (brzy už bývalému) by tabule velebící přirozenou obnovu lesa po zásahu kůrovcovou kalamitou nebyla příliš po chuti. A panu předsedovi KČT jakbysmet, třebaže „jeho“ organizace na rozdíl od německých turistických spolků umí vyznačit stezky tak, aby se na nich člověk skutečně zorientoval a nemusel pak v opojení údajů o času potřebném ke zdolání vrcholů (jež praxe velí pro rychlonožky dělit dvěma) docházet za tmy.

Co dodat? Německo je krásná zem, zvlášť tam, kde se zvedá nad hladiny řek a jezer a  dovolí poutníkům pohlédnout za hranice všedních dnů. A tak na Vás, kamarádi, znovu apeluji: nebuďte líní, zvedněte svá něžná pozadí a pojďte ho objevovat společně se mnou!

Úspěšné dobytí

Novodobí hrdinové? Asimilovaní přistěhovalci? Nebo snad nezdární turisté, kteří neudělají krok bez svého plechového miláčka? To že jsme my? Dojmy se mísí a pro člověka odkojeného dlouhými výpravami do panenských koutů naší krásné země, kde ona příslovečná voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, je něco podobného tvrdý náraz. Jen si zkuste bez auta za den udělat osmisetkilometrový výlet s převýšením několika Mount Everestů a on vás přejde smích. Vyměknul, zestárnul nebo ho snad ta Amerika dočista zkazila? Ale kdeže! Pořád rád strčí hlavu do ledového horského jezera nebo udělá pár kotrmelců na písečné duně (jestli vás překvapilo, kde se v Coloradu vzaly písečné duny, čtěte dál;-)!

Den jak vymalovaný s jasnou oblohou a pozdními slunečními paprsky, které jako by se nechtěly vzdát babího léta, začal stylově nad vaflemi s poctivou jahodovou omáčkou. Možná toho posilnění na cestu bylo až příliš, ale jistě uznáte, že když se člověk vydá dobývat vrcholy čtyřtisícovek, chce mít posichrované všechny fondy, a tak jsme se osvědčených zásad podrželi i my.

Za krátkou chvíli (na americké cestovatelské poměry, přirozeně) už jsme si zavzpomínali na Sallyho v Colorado Springs a vyrazili příkrou silnicí vzhůru do oblak. U jezera, v jehož hladině se zrcadlily mocné štíty, jsme si na oblém kameni zahráli na Malou mořskou vílu a o chvíli později složili poklonu sympatickému páru věcně mladých důchodců na Harleji, kteří si to spolu s námi šinuli po bahnité cestě vpřed. Inu, pokud bych měl jednou zestárnout, tak jedině takhle. Na samotný vrchol nás sice nakonec ostrý vítr a ještě ostřejší rangerka nepustily, ale krásného výhledu a fotošílenství jsme si užili i tak. Hlavně nás však čekala ještě dlouhá cesta na horký jih.

Věřte nebo ne, sklesat během několika minut z výšky Großglockneru na Sněžku není žádná legrace. Zvlášť když se snažíte na mobilu naladit dostatečně silný signál GPS, abyste si aktuální nadmořskou výšku nemuseli cucat z nasliněného prstu proti větru. Výšková nemoc tady naštěstí nehrozí, ale i tak se člověk rychleji zadýchá, což vysvětluje nesmyslnost konspiračních teorií o neodhalitelném dopingu hokejistů Colorada Avalanche. Zhluboka dýchejte ve dvou kilometrech a úspěch přijde sám. Guaranteed! Aneb také "Down with Florida"...

Karel byl z nás čtyř zasažen nejtvrdším úderem, protože se při obědě zpronevěřil své pečlivě hýčkané stravovací kultuře Buffalo Wings a objednal si steak. Naštěstí byl ale do večera zase v pořádku. Dálnice 25 se směrem na jih pomalu svažuje až do Nového Mexika. My jsme ale raději vyrazili najít svoji poušť do hor. A úspěch to byl plný, až jsme radostí zrobili (rozhodně víc než) dvě mexické vlny! Uznejte sami - písečné duny pod zasněženými vrcholky hor v nadmořské výšce 2500 metrů. Neodporuje to tak trochu zdravému rozumu. Snad, možná, ale při vší kýčovitosti se nám na horách z písku zmítaných poryvy větru za nádherného západu slunce naskytl neopakovalený zážitek. A proto také ty kotrmelce:o). Měsíc se však o slovo přihlásil o slovo rychleji, než jsme stačili nastartovat náš skromný dvoulitr a s tím, jak přebral vládu nad Coloradem, učinil i definitivní tečku za dalším krásným dnem ve Skalistých horách. Tedy skoro definitivní. Neboť to, co se dělo poté, už na blog nepatří. Dobrou noc...

P.S.: Jen tak mimochodem - zkoušeli jste někdy dojit krávu? Kdybyste k tomu náhodou měli co říct, mám na pokoji vanu. A z komínka už se taky kouří... Tak přijďte pobejt;-)!

Dobývání Colorada

Rád se těšívám na různé věci jako malé dítě. Tu je to divadelní premiéra, tu konec semestru, jindy třeba výprava do přírody. Téměř vždy mě ale s jistotou odzbrojí příslib "dobývání" nepoznaných míst. A když cesta do neznáma ještě navíc začíná na letišti - no jéje!

A tak jsem se čistou a nezkalenou radostí těšil i na náš výlet do Colorada - tedy výlet můj, Karlův, Luďkův a Kristýnin. Těšil jsem se celých čtrnáct dnů, kdy jsme si řekli definitivní ano a své odhodlání stvrdili - no, mailem (když to tedy chcete slyšet;-). Po týdnu se však najednou začalo zdát něco v nepořádku. Teploměr v Davie se po dvou měsících neúnavných špičkových výkonů s bídou doplazil k 70 fárnhajtům (zkrátka po předchozích třicítkách bylo 20 nedosažitelnou metou) a s tím se začal vytrácet i hlavní motiv naší cesty - utéct z veder a vidět něco jiného než rovinu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Hory z Colorada nikam neutekly a v Davie se teploty vrátily k "normálu", a tak jsme v pátek před svítáním mohli odvážně vyrazit vpřed s palubní vstupenkou v kapse a cílem Denver na jazyku. Poprvé v životě jsem na letišti procházel speciálním detektorem výbušnin, který člověka asi na třicet vteřin uvězní a na závěr procedury jemně ofoukne (pozor na krátké sukně, dámy!). Poprvé v životě jsem také letěl s Continentalem a měl to štěstí okusit "komfort" zřejmě posledních amerických full-service aerolinií, které na vnitrostátních linkách "proudly serve you with" - no hádejte - a muffin! Přirozeně, tím, že nás čekal ranní přestup v Houstonu, mohli jsme si za odměnu dát muffiny dva. A na druhém letu navíc v rámci speciálního "debug" videa on demand téměř čtvrt hodiny sledovat veselého Red Hat tučňáka, jak sype z rukávu nesourodé kódy - vážně bezva legrace;-)! I když pár dílů HIMYM o chvíli později také nebylo k zahození...

Konečně jsme v 10.30 zaparkovali u cílového gatu architektonicky velmi originálního letiště v Denveru a krátce po poledni osedlali našeho nového oře v hávu Nissanu Quashquai a hurá do hor. Ten pravý cíl byl totiž ještě daleko před námi a vysoko nad námi, naštěstí však na sebe nedal dlouho čekat. A zřejmě tušil proč. První sněhovou nadílku v hornickém Georgetownu jsme nadšeně využili jako legální munici pro zastrašení přátel, po dobrém obědě nás vzápětí závistí zatlačil do sedadel pohled na lyžaře, kteří se před námi nijak nerozpakovali vesele brázdit "první sjezdovku u dálnice nad městem". Ono by se asi ještě patřilo dodat, že ona první sjezdovka byla hezkých pár desítek kilometrů daleko a tři kilometry nad mořem, ale koho to v tu chvíli zajímá, když si ti sprosťáci jen tak lyžují na konci října, jako by se nechumelilo. A tak jsme jeli dál a nakonec po spoustě překrásných výhledů a zběsilého cvakání spouští objevili svůj vlastní vrchol.

Něco málo přes dvanáct tisíc stop, bratru zhruba kolem vrcholu Großglockneru nás čekalo úžasné přírodní překvapení. Prudký vítr na vrcholu placaté hory a silničního průsmyku vál v hustých závěsech proudy sněhu přes asfaltovou cestu, halil do té chvíle jasné a hřejivé sluneční paprsky a nevymyslel nic lepšího, než že nás vylákal všechny ven z auta na nedalekou vyhlídku. Nebudu popisovat, co přesně jsme během necelé čtvrthodiny venku všechno dělali, máme to ostatně vše pečlivě zdokumentované (zejména pro pozdější potřeby vznešeného Florida Bar), když ale řeknu, že v tomhle vichru byl malém nadlidský úkol natáhnout si tričko zpátky přes hlavu a že mě pak ještě pořádný kus cesty ve vyhřátém autě svírala bolest od prokřehlých prstů, bystrému čtenáři asi neujde, co že nás to mohlo napadnout;-).

Ale stálo to za to. Ostatně jako všechno tenhle den, který vydal minimálně za dva. Pravda, u večeře už jsme všichni usínali a těšili se zpátky do hotelu v Denveru, ale na to se snadno zapomene. Hlavně když máme proč se vrátit - vyhlédli jsme si totiž prázdninový byteček v Aspenu za jeden a půl milionu. Jasně že dolarů, ale uznejte - nekupte to! A kdybyste přece byli na pochybách, rozhodně je to lepší investice, než si koupit titul. Nebo Kočku. Nebo si nafouknout psa místo píchlé pneumatiky. Ale o tom až zase někdy příště...