Volunteering po Německu

Když se řekne korporátní volunteering (chcete-li podnikové dobrovolničení), mnoho lidí si nejspíš představí zmatené kancelářské krysy pobíhající po lese ve snaze posbírat co nejvíc odhozených obalů od sušenek a pokroucených PET lahví, případně jinou bohulibou činnost, jejímž jediným cílem je dát těm chudákům pocit, že přispěli dobré věci. Realita je však často taková, že dav tak zvaných dobrovolníků vůbec netuší, co se od něj očekává, a při zabíjení nudy nakonec napáchá víc škody než užitku. V německé Telefónice na to ale šli od lesa a nikoli do lesa: ve spolupráci s neziskovými organizacemi a sociálními pracovišti, dotovanými z veřejných prostředků, nabízejí každoročně zaměstnancům příležitost strávit jeden den pomocí postiženým či opuštěným dětem, uprchlíkům nebo seniorům – politickou terminologií řečeno těm nejpotřebnějším.

Moje motivace pro to zapojit se do tohoto podniku nebyla tak docela altruistická. Jistě, rád pomáhám ve svém okolí, ale pokud cílená aktivita neslibuje alespoň částečný prvek zajímavosti nebo dobrodružství, můj zájem prchá jak pára nad hrncem. Abyste rozuměli – třeba takové darování krve provází vzrušení a zvědavost, jak zareaguje oslabený organismus, a dárce navíc za každý odběr může uplatnit slevu na dani. Při mentorování studentských projektů člověk zase zažívá napětí, zda se všechno stihne včas, zda na připravovaný program přijdou hosté a zda se v konečném vyúčtování nenajdou chyby. A tak bych mohl pokračovat dále. Od dobrovolničení v Mnichově jsem předem mohl čekat přinejmenším den strávený mimo kancelář, další pěkné modré tričko do sbírky a také možnost srovnání s offsitem v Česku, který byl sice fajn, ale prospěl spíše zúčastněným dobrovolníkům než jejich okolí.

Výběr projektu pro mě nebyl složitý. Společnost mladých dívek v kouzelném prostředí bavorského podhůří se zdála být sázkou na jistotu. Ne, nešlo o žádný escort service – motivem dobrovolnického dne bylo umožnit skupině dívek z azylového centra prožít jeden docela obyčejný den s docela obyčejnými lidmi. Už během krátkého brífinku (kde jsem pochopil, že na celé akci budu jediný muž mezi samými ženami) nám asistentky – vychovatelky vysvětily, že jde o děvčata mezi 14 a 17 lety, z nichž část se do Německa dostala jako uprchlíci (dvě slečny z Afghánistánu a dvě z Afriky) a část se ne vlastním přičiněním dostala mimo rodinu a současně pro ně nepřicházela v úvahu žádná jiná varianta péče.

V den D jsme se v poklidu sešli v přízemí rozlehlé vily v poklidném prostředí mnichovského Pasingu a po rychlém pozdravení se společně s našimi svěřenkyněmi a dvěma asistentkami vypravili na vlak do Füssenu. Na okamžik to vypadalo, že dvě německé dívky si postavily hlavu a nikam nepojedou, ale vychovatelky asi použily nějaké zaklínadlo, a tak už za chvíli všechny seděly usazené ve vlaku s kelímkem kávy v ruce, aby jim cesta lépe ubíhala. Dívky se pochopitelně nejprve ostýchaly, ale když jsme po dvou hodinách vystupovaly na úbočí hor, bariéra mlčení už byla napůl prolomená a začalo se povídat o všem možném. Předchozí varování, že se na mě holky vrhnou, se naštěstí nenaplnilo, tak jsem se pokorně ujal gentlemanské role nosiče a pobaven funěním větší části výpravy s úsměvem vyběhl na kopec, kde nás čekal malý piknik. Přesněji řečeno čekat měl, protože již před branami pohádkového Neuschwansteinu, jenž byl toho dne naším cílem, prořízly potemnělou oblohu první kapky deště a zanedlouho už všichni hodovali schoulení pod deštníky.

O prohlídku zámku, která nám kvůli chybné informaci o čase málem utekla, nakonec ani tak nešlo – větší zážitek z ní podle mého měly spíš kolegyně z Telefóniky než samy dívky, ale když nic jiného, pomohla aspoň zahnat chmury ze studeného dne a umožnila odnést si kromě zážitku na památku i nějakou drobnost z obchodu se suvenýry. Zbytek výletu už se pak odehrál ve velmi přátelském duchu. Starší kolegyně si zahrály na maminky a dívky se jim mohly svěřit se svými starostmi a problémy, my ostatní jsme děvčatům povídali o práci, vlastních osudech, přáních i snech. Nakonec to byl paradoxně právě déšť, který nás všechny přivedl blíže k sobě, když jsme se společně schovávali pod deštníky. Žádné srdceryvné loučení se ale pochopitelně nekonalo. Dívky se po návratu do svého domova zase rozprchly rychlostí blesku a my jsme si aspoň s asistentkami slíbili společné posezení nad fotkami. Až se sejdeme, napíšu víc, pro teď se ale loučím a se zapadajícím sluncem ukrytým kdesi za mraky přeji pohodový víkend a také lidi ochotné pomoci, pokud se k Vám někdy v životě štěstí otočí zády.

Cestování a poskakování po Mnichově

Přesunování se z bodu A do bodu B odjakživa patřilo mezi moje oblíbená témata. Ostatně už odmala se řídím heslem, že i cesta může být cíl (za což mě mnozí po prodělané osobní zkušenosti proklínají). Pokud si mohu vybrat, nejraději k přesunům volím letadlo nebo (rychlo)vlak, kamarády za bdělého a střízlivého stavu také rád vozím autem (to ovšem pouze za předpokladu, že si nemusím dělat starosti s následným parkováním). Autobusy ani lodě mě nebaví, protože jsou příliš pomalé a zpravidla nenabízejí ani pěkný výhled.

Samostatnou kapitolou je městská doprava, jíž byla k mé velké radosti věnována rozsáhlá příloha v posledním dvojčísle Respektu. Metro a snad ještě o něco více tramvaje mě vždy přiváděly k úžasu a svou magickou mocí způsobovaly, že jsem se nejednou jen tak pro radost zajel podívat na dosud nepoznané místo na trati. Dost už ale toho obšírného uvozování: V Mnichově je totiž všechno jinak, přátelé, a podobně jako loni v Holandsku používám k dopravě po městě kolo. Přesněji řečeno, přesunování se po městě je vítanou pozitivní externalitou mého aktivního pohybu v sedle, protože jak jsem naznačil v jednom ze svých holandských blogpostů, nikdy nedopustím degradaci bicyklu na dopravní prostředek (o čemž asi nejlépe svědčí propocený dres na skříňce v kanceláři).

Proč si ale takhle komplikovat život, když mnichovská MHD vychází ze srovnání veřejné dopravy v evropských metropolích vítězně? Jednak proto, že mnichovské cyklostezky o mnoho nezaostávají, jednak proto, že tu nejsou kopce, které by člověka při každodenním šlapání po stejné trase otrávily, a zejména pak proto, že metrem to je jednoduše delší a dražší. Možná namítnete, že v zimě se mi nebude chtít venku mrznout a nakonec také podlehnu svodům vytápěnému salonu, ale já si zase říkám, že na sněhu jsem ještě mockrát nejel a mohlo by se z toho stát vítané zpestření všednodenního programu. A pak – člověk má při cestách na kole přesun a sportovní vyžití za jedny peníze. Na co zbytečně utrácet za posilovnu, když stačí šlápnout do pedálů a podle nálady a únavy zrychlit nebo zvolnit tempo?

Tolik ke kolu. Pěšky to jde samozřejmě také, ale trávit každý den dvakrát padesát minut ostrým pochodem po tvrdém povrchu mě kdovíjakým štěstím nenaplňuje – chůzi si raději schovám pro krátké přesuny po centru města, kde je všechno tak říkajíc za rohem. A auto? Při pravidelném dojíždění do práce by sice stále představovalo o polovinu levnější variantu než MHD, ale časově prohrává na celé čáře. Nedivil bych se, kdyby to byli Němci, kdo vymyslel pojem „zelená vlna“, žel ta v Mnichově funguje většinou jen v jednom směru a intervaly semaforů jsou k uzoufání dlouhé. A i když se kolem budovy Telefonicy dá na ulici parkovat bez placení, najít volné místo po osmé ráno se rovná malému zázraku, samozřejmě pokud nechcete jít čtvrt hodiny zpátky do kanceláře pěšky.

A tak vzdávám hold mnichovským dopravním plánovačům, zaříkávám všechny zbrklé řidiče, aby se při křížení cyklopruhů vždy pozorně dívali za sebe a všem rádoby cyklistům, kteří se na kole „jen dopravují“, doporučuji uvázat šátek přes pusu, aby se v oblaku prachu za mým strojem neudusili. Přece jen by to byla škoda. J

First week is over!

Připadám si jako malý nezbedný žáček, který se raduje z toho, že přežil další týden ve škole a má před sebou víkend plný hraní a dovádění. Hurá, je to za mnou, mám chuť zakřičet na celé kolo! Pravda, kolegové by se asi hodně podivili, ale na druhou stranu není nic horšího než stereotyp, tak proč jim trošku nezpestřit páteční odpoledne. J

Nejsem velkým fanouškem dalekosáhlých závěrů, a tak se o ně nebudu pokoušet ani tentokrát, pár poznámek si však přesto neodpustím. Je tu fajn. Lidé jsou usměvaví, sdílní, otevření a až neněmecky příjemní – člověk má krátka chuť si s nimi popovídat, kdykoli se najde příležitost. Pracovní prostředí je také uvolněné – nikdo si tu zbytečně nehraje na ředitele zeměkoule, dodržuje se casual Friday (někteří mají pátek dokonce každý den) a nepřipadá v úvahu, že by někdo na oběd zůstal sám, natož že by se vrátil dřív než za tři čtvrtě hodiny. Jak trefně poznamenal jeden kolega, snaží se tu zkombinovat to lepší z obou firemních kultur – tedy té španělské a německé. Aneb vnes do chaosu pořádek, nech rozzářit kamenné tváře úsměvem a všechno půjde lépe.

Nadechnul jsem se k prvním pracovním úkolům. Nemůžu říct, že bych toho zatím mnoho udělal, ale poctivě se snažím nastudovat tržní reálie a pochopit systém služeb, cenotvorbu, infrastrukturní omezení i konkurenční tlaky. Jednomu by se z toho až zatočila hlava. Ve finále jsou navíc pro neznalého pozorovatele některé skutečnosti poměrně velkým překvapením. Zatímco trh mobilních služeb je ve srovnání s naším zamrzlým českým rybníčkem neuvěřitelně dynamický, stimulující rozvoj nových produktů a neustálý tlak na snižování cen, o fixních službách se to samé ani zdaleka říci nedá. Ba naopak, v dostupnosti pevného širokopásmového připojení máme mnohdy navrch.

Němci řeší zásadní otázku, zda investovat do dalšího rozšiřování dosahu VDSL nebo uvolnit více prostředků a snažit se pomalu zasíťovat celou zemi optikou. Ať tak či tak, bude to běh na dlouhou trať a kdo učiní špatné rozhodnutí teď, může na něj během pár let doplatit. Jisté je, že sám bez partnerů to nezvládne nikdo a stejně tak že mobilní sítě čtvrté generace vinou nedostatečné kapacity raketově rostoucí poptávku po rychlých datech samy neuspokojí. Jejich role zůstane doplňková a kdo si bude chtít užívat vysokých rychlostí, bude odkázaný na noční hodiny, kdy je síť jen málo zatížená.

Týden za mnou znamená i víkend přede mnou. Plány na výlet s kamarády se bohužel rozplynuly jako pára nad hrncem, a tak se (přesně jak jsem se bál) budu muset někde zničit sám. Kdo mě trochu zná, ví, že v mém případě „zničit se“ znamená téměř s jistotou druhý den nechodit, ale takový už bývá osud osamělých poutníků. A proto jestli mě máte aspoň trochu rádi, nenechávejte mě v tom. Nudy v Holandsku jsem si loni užil dost a dost a nemám ani za mák chuť v tom pokračovat. Bavorsko je krásný kout světa a byla by velká škoda nevyužít příležitosti to tu důkladně prozkoumat...

Mnichov s nadhledem

Pracuji z výšky. Shlížím na lidi, psy a automobily hluboko dole v ulicích a parcích. Kochám se poklidným plynutím mraků nad hradbou hor na obzoru. Mávám křídly, létám a vyhýbám se špičkám kostelních věží. Po vzoru Ikara vyzývám slunce na souboj.

Ne, nedejte se mýlit. Nestal jsem se bohem (alespoň prozatím) ani umývačem oken, pouze jsem ze třetího patra povýšil na třicáté druhé. Každý cesta do kanceláře je malým dobrodužstvím. Výtah se v přízemí neslyšně rozjede, aby zastavil nejdříve o pětadvacet pater výš, s trochou štěstí rovnou na tom mém. Připadám si jak na horské dráze – nejdřív mírné zhoupnutí a pak nevyhnutelné zalehnutí uší, pokud nestihnu vyrovnat tlak. Z nejvyššího, šestatřicátého patra je krásně vidět na oblohu – snad proto tam sídlí marketing a poslední schody se musejí vyběhnout pěšky. Prostor pro snění i hry.

Telefónica v Německu je na narozdíl od té naší tzv. market challengerem, tedy slabším hráčem, který se snaží dotahovat ostatní. Naše práce je vymyslet tu nejlepší cestu, jak v souladu s naší vizí a představami akcionářů pomalu ale jistě dotahovat. Nechceme se podbízet cenami ani líbivými řešeními, která přinášejí krátkodobé efekty. Proto na všechno musíme jít od lesa. A proto i já musím nejprve pochopit všechny tržní mechanismy a specifika německého prostředí, abych mohl přiložit ruku k dílu. Nepomáhá mi k tomu bůh, ale zatím hlavně milí kolegové, nekonečné zásoby latté a zeleného čaje a jeden stařičký počítač, na kterém se jako zázrakem rozběhly Office 2010 v angličtině. Prý se tomu říká Global Procurement – musíme srovnat úroveň s nejchudšími z našich trhů. J

Bydlení je silnou stránkou mého dosavadního pobytu. Maličký prostor skýtá neuvěřitelné množství skrýší naplněných nejrůznějšími překvapeními počínaje zásobou šamponů a ručníků, která by mi vystačila na dva roky, a kuchyňskou výbavou hodnou zkušeného armádního kuchaře konče. Škoda, že vaření jsem zatím považoval za ztrátu času. V duchu miniaturizace jsou laděna i parkovací místa v podzemní garáži pod domem, kam se sice krásně schovají sportovní Porsche, ale můj francouzský lev při každém entrée nejprve málem přijde o přední značku a následně o vyčnívající závit anténky. Pro tyto účely by se mi hodilo v kufru vozit dva pytle cementu a bylo by po problému.

Nejzajímavější je ale jako všude na Zemi svět tam venku. Po první dva dny se sice halí v mírném oparu, ale to nijak nebrání intenzivnímu nasávání atmosféry a sbírání dojmů. Na to, že supermarkety zavírají v osm večer, si asi zvyknu. Stejně jako na trpělivé a ohleduplné řidiče, kteří při odbočování doprava vždy musí nechat projet proud cyklistů. Hůře se však bude zvykat na tísnivý pocit, že se o své dojmy nemohu s nikým podělit. A tak neváhejte a naplánujte výlety. Autobus staví dvě minuty od mého bytu a pivní zahrádky už netrpělivě čekají na vyprahlé poutníky!

Die Floridahaiecke lebt! Eintrag eins, Destination München

Ne, nebojte se, přátelé. Nepřišel jsem o poslední zbytky rozumu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pouze jsem po roce poklidného života v české kotlině opět zvedl kotvy, osedlal mírně zaprášeného plechového oře a vydal se za kopečky vstříc novým dobrodružstvím. Možná se ptáte, co mě k tomu vede. Neměl bych snad raději spořádaně vysedávat doma, vytvářet materiální hodnoty a vůbec všemožně přispívat k blahu naší země? Vždyť už přece dávno nejsem nejmladší, světa si užil dost a dost a u nás beztak všechno víme nejlépe (aneb jak se praví v jedné památné reklamě: „Kam bys chodil? – Celý svět sem přijde za tebou...“).

Možná bych doma opravdu sedět měl, ale kdo mě zná, dobře ví, že moje cesty nikdy nebyly rovné a, třeba to bude znít nabubřele, rovné doufám ani nikdy nebudou. A také už vím, že žádný svět za mnou nikam nepřijde. Zkrátka a dobře, po čtyřech letech jdu zpátky do Němec, na nějakej čas. A hodlám si to tu užít! Kdo má chuť se přidat, toho přivítám vždy s otevřenou náručí, klidně ve tři v noci. A komu se to nelíbí, ať mi ... políbí nebo, lépe, ať se o své dojmy podělí v diskusi pod textem příspěvku. Na veškeré připomínky, námitky i otázky zkusím najít odpověď. O práci, životě, cílích a snech více zítra. Pro dnešek uzavírám: Mnichovu zdar, zápecnictví zmar!