Cestování a poskakování po Mnichově

Přesunování se z bodu A do bodu B odjakživa patřilo mezi moje oblíbená témata. Ostatně už odmala se řídím heslem, že i cesta může být cíl (za což mě mnozí po prodělané osobní zkušenosti proklínají). Pokud si mohu vybrat, nejraději k přesunům volím letadlo nebo (rychlo)vlak, kamarády za bdělého a střízlivého stavu také rád vozím autem (to ovšem pouze za předpokladu, že si nemusím dělat starosti s následným parkováním). Autobusy ani lodě mě nebaví, protože jsou příliš pomalé a zpravidla nenabízejí ani pěkný výhled.

Samostatnou kapitolou je městská doprava, jíž byla k mé velké radosti věnována rozsáhlá příloha v posledním dvojčísle Respektu. Metro a snad ještě o něco více tramvaje mě vždy přiváděly k úžasu a svou magickou mocí způsobovaly, že jsem se nejednou jen tak pro radost zajel podívat na dosud nepoznané místo na trati. Dost už ale toho obšírného uvozování: V Mnichově je totiž všechno jinak, přátelé, a podobně jako loni v Holandsku používám k dopravě po městě kolo. Přesněji řečeno, přesunování se po městě je vítanou pozitivní externalitou mého aktivního pohybu v sedle, protože jak jsem naznačil v jednom ze svých holandských blogpostů, nikdy nedopustím degradaci bicyklu na dopravní prostředek (o čemž asi nejlépe svědčí propocený dres na skříňce v kanceláři).

Proč si ale takhle komplikovat život, když mnichovská MHD vychází ze srovnání veřejné dopravy v evropských metropolích vítězně? Jednak proto, že mnichovské cyklostezky o mnoho nezaostávají, jednak proto, že tu nejsou kopce, které by člověka při každodenním šlapání po stejné trase otrávily, a zejména pak proto, že metrem to je jednoduše delší a dražší. Možná namítnete, že v zimě se mi nebude chtít venku mrznout a nakonec také podlehnu svodům vytápěnému salonu, ale já si zase říkám, že na sněhu jsem ještě mockrát nejel a mohlo by se z toho stát vítané zpestření všednodenního programu. A pak – člověk má při cestách na kole přesun a sportovní vyžití za jedny peníze. Na co zbytečně utrácet za posilovnu, když stačí šlápnout do pedálů a podle nálady a únavy zrychlit nebo zvolnit tempo?

Tolik ke kolu. Pěšky to jde samozřejmě také, ale trávit každý den dvakrát padesát minut ostrým pochodem po tvrdém povrchu mě kdovíjakým štěstím nenaplňuje – chůzi si raději schovám pro krátké přesuny po centru města, kde je všechno tak říkajíc za rohem. A auto? Při pravidelném dojíždění do práce by sice stále představovalo o polovinu levnější variantu než MHD, ale časově prohrává na celé čáře. Nedivil bych se, kdyby to byli Němci, kdo vymyslel pojem „zelená vlna“, žel ta v Mnichově funguje většinou jen v jednom směru a intervaly semaforů jsou k uzoufání dlouhé. A i když se kolem budovy Telefonicy dá na ulici parkovat bez placení, najít volné místo po osmé ráno se rovná malému zázraku, samozřejmě pokud nechcete jít čtvrt hodiny zpátky do kanceláře pěšky.

A tak vzdávám hold mnichovským dopravním plánovačům, zaříkávám všechny zbrklé řidiče, aby se při křížení cyklopruhů vždy pozorně dívali za sebe a všem rádoby cyklistům, kteří se na kole „jen dopravují“, doporučuji uvázat šátek přes pusu, aby se v oblaku prachu za mým strojem neudusili. Přece jen by to byla škoda. J

Věčné hledání inspirace

Baví mě psát. Někteří bystřejší už to poznali, jiní si možná stále myslí, že blog, kterým se právě probírají, je jen jistou formou exhibicionismu a nástrojem, který umožňuje efektně zabíjet čas, co by se dal jinak využít pro spoustu mnohem zajímavějších aktivit. Tak tedy, milí přátelé z druhé skupiny, pletete se . Blog je sice jen jedním z mnoha komunikačních kanálů, ale spíše než pro „externího“ čtenáře je tu pro mě – abych si urovnal myšlenky, abych nezapomněl česky, abych si pohrál se slovy a obraty a hlavně abych si zase po čase mohl připomenout zážitky, na které pomalu sedá prach. Pokud bych chtěl skutečně napsat něco velkolepého, pravděpodobně bych to nedělal po pracovní době v kanceláři, ale vzal si na rok dva neplacené volno a vyrazil někam, kde slunce nezapadá a kde lidé stále dokážou snít...

Fajn, možná si říkáte, proč jsem tedy pro tento příspěvek zvolil název téměř básnický, když žádnou inspiraci ve skutečnosti nehledám a jen popisuji, co jsem viděl a zažil. To byste ale byli zas vedle jak ta jedle. Inspirace je v současném světě hojnosti nedostatkovým zbožím – vždyť co to dá práce přesvědčit sebe sama, že má smysl každé ráno vstát a doufat, že nás život ještě něčím dokáže překvapit, natožpak si sám vymyslet nějaké dobrodružství a nedejbože ho i zažít. Nevím jak vy, ale já pro život nutně potřebuji inspiraci, jinak by měl pro mě pramalou cenu. V posledních pár letech ze všech stran slýchám o motivaci – pořád samé „lidi ze všeho nejvíc motivují peníze“ nebo „nejvíc mě žene dopředu možnost něco dokázat“. Dřív to se aspoň s motivací zacházelo opatrně a dávkovala se tak říkajíc po kapkách. Dobrých příkladů by se dala najít celá řada – vždyť co jiného je vrchlického „za trochu lásky šel bych světa kraj...“, ale dnes je to samá challenge, výzva nebo Herausforderung a kde nic tu nic. I proto říkám, že hledám inspiraci, ne motivaci. Ta už by u mladého a zdravého člověka měla přijít sama. Jinými slovy, potřebuji vědět „co“, nikoli „proč“ – na to už si umím odpovědět sám.

Mám za sebou první dva týdny v Německu a už vím, že život tady nebude jen o práci, cestování, přemýšlení a psaní blogu. Každý z nás má potřebu se asimilovat (a někteří asi milovat), čili jak se říká „splynout s kolektivem“. Čím dále na západ a na sever se v Evropě pohybujeme, tím to obvykle bývá těžší. A to nemluvím o hledání opravdového přátelství. Proto mi přejte hodně odvahy a prořízlou pusu, abych nečekal, až se o rozhovor se mnou přihlásí ostatní, ale sám se aktivně zasazoval o duševní obohacení svých německých kolegů. I na to budu potřebovat inspiraci. Jestli máte tipy, jak na to, sem s nimi! Vím, u piva jde všechno snáz, ale společné firemní veselení v rámci Oktoberfestu se plánuje až za tři týdny a jistě uznáte, že čekat tak dlouho by byla škoda. A tak hurá na víkend za inspirací do Prahy!!!

First week is over!

Připadám si jako malý nezbedný žáček, který se raduje z toho, že přežil další týden ve škole a má před sebou víkend plný hraní a dovádění. Hurá, je to za mnou, mám chuť zakřičet na celé kolo! Pravda, kolegové by se asi hodně podivili, ale na druhou stranu není nic horšího než stereotyp, tak proč jim trošku nezpestřit páteční odpoledne. J

Nejsem velkým fanouškem dalekosáhlých závěrů, a tak se o ně nebudu pokoušet ani tentokrát, pár poznámek si však přesto neodpustím. Je tu fajn. Lidé jsou usměvaví, sdílní, otevření a až neněmecky příjemní – člověk má krátka chuť si s nimi popovídat, kdykoli se najde příležitost. Pracovní prostředí je také uvolněné – nikdo si tu zbytečně nehraje na ředitele zeměkoule, dodržuje se casual Friday (někteří mají pátek dokonce každý den) a nepřipadá v úvahu, že by někdo na oběd zůstal sám, natož že by se vrátil dřív než za tři čtvrtě hodiny. Jak trefně poznamenal jeden kolega, snaží se tu zkombinovat to lepší z obou firemních kultur – tedy té španělské a německé. Aneb vnes do chaosu pořádek, nech rozzářit kamenné tváře úsměvem a všechno půjde lépe.

Nadechnul jsem se k prvním pracovním úkolům. Nemůžu říct, že bych toho zatím mnoho udělal, ale poctivě se snažím nastudovat tržní reálie a pochopit systém služeb, cenotvorbu, infrastrukturní omezení i konkurenční tlaky. Jednomu by se z toho až zatočila hlava. Ve finále jsou navíc pro neznalého pozorovatele některé skutečnosti poměrně velkým překvapením. Zatímco trh mobilních služeb je ve srovnání s naším zamrzlým českým rybníčkem neuvěřitelně dynamický, stimulující rozvoj nových produktů a neustálý tlak na snižování cen, o fixních službách se to samé ani zdaleka říci nedá. Ba naopak, v dostupnosti pevného širokopásmového připojení máme mnohdy navrch.

Němci řeší zásadní otázku, zda investovat do dalšího rozšiřování dosahu VDSL nebo uvolnit více prostředků a snažit se pomalu zasíťovat celou zemi optikou. Ať tak či tak, bude to běh na dlouhou trať a kdo učiní špatné rozhodnutí teď, může na něj během pár let doplatit. Jisté je, že sám bez partnerů to nezvládne nikdo a stejně tak že mobilní sítě čtvrté generace vinou nedostatečné kapacity raketově rostoucí poptávku po rychlých datech samy neuspokojí. Jejich role zůstane doplňková a kdo si bude chtít užívat vysokých rychlostí, bude odkázaný na noční hodiny, kdy je síť jen málo zatížená.

Týden za mnou znamená i víkend přede mnou. Plány na výlet s kamarády se bohužel rozplynuly jako pára nad hrncem, a tak se (přesně jak jsem se bál) budu muset někde zničit sám. Kdo mě trochu zná, ví, že v mém případě „zničit se“ znamená téměř s jistotou druhý den nechodit, ale takový už bývá osud osamělých poutníků. A proto jestli mě máte aspoň trochu rádi, nenechávejte mě v tom. Nudy v Holandsku jsem si loni užil dost a dost a nemám ani za mák chuť v tom pokračovat. Bavorsko je krásný kout světa a byla by velká škoda nevyužít příležitosti to tu důkladně prozkoumat...

V kůži turisty

Netajím se tím, že si vždy na Facebooku hrdě přidám další dosud nenavštívenou zemi v aplikaci Where I've been. Ne že by to bylo něco bůhvíjak převratného, navíc zcestovalost neznamená automaticky světaznalost a už vůbec se jí nedají měřit lidské kvality. Řeč čísel a statistika je však již odnepaměti velmi účinným výrazovým prostředkem. Díky této zcela současné, byť slepé digitální mapě tak například vím (nebo si alespoň myslím, že vím), že jsem navštívil 26 zemí světa a ve třech z nich žil. Počkat, ve třech z nich žil? Znamená to, že jsem Spojené státy, přesněji Floridu, pojal za svůj další paralelní domov?

Nevím, kde přesně leží hranice mezi "navštívil" a "žil" - anglické "live" se dá ostatně přeložit obojace coby "žít" nebo "bydlet", čímž v našem mateřském jazyce vzniká ještě větší zmatek a galimatyáš. Vezmu-li však za předpoklad "žití" předchozí existenci "bydlení", jež zakládá nejčastěji nájemní smlouva a různé její obměny, Florida je nepochybně již několik týdnů další dědičnou kolonií Koruny české. Proč by také měl chodit Mohamed k hoře, když může hora přijít k Mohamedovi, že:-)! Jakkoli si však na Floridě můžu připadat jako doma, můj pocit jistoty zpravidla zmizí hned za branami campusu. A tak se pravidelně vžívám do vděčné role turisty, kterému bývají přešlapy snadno odpuštěny a kterého mají většinou všude rádi (dokud platí účty).

Jak vlastně takový turista vypadá? Většinou bývá velmi nápadný, protože si ještě nevytvořil dostatečné maskování (chcete-li mimikry), často dělá pro domorodé obyvatelstvo naprosto nepochopitelné věci a mívá zálibu v navštěvování míst, jejichž půvab je jim dokonale utajen. Tyto dvě na první pohled nesouměřitelné skupiny však stále pojí lidský původ, který o sobě dává vědět prostřednictvím instinktů, zejména pocitů hladu, žízně a únavy, kdy se spletité cesty turistů a domorodců nezřídka propojí.

Další pokračování už si raději odpustím, dlužno však podotknout, že díky zápecnickému založení velké části americké populace si na cestách po Floridě nepřipadám zas až tak špatně. Rozhodně by byla škoda připravit se tím o všechny krásné zážitky. A tak zatímco prodloužený poslední víkend v září mě potkal v evropském stylu svobodně a nevázaně na nejjižnější výspě "kontinentu USA", slavném Key West, první říjnový víkend byl ve znamení americké rodinné zábavy, když jsme společně v naší české partě (kterou Luděk trefně pojmenoval "Davie - Next Generation") objevovali zábavní parky v Orlandu a startovací rampy na mysu Canaveral. A zábava to byla opravdu vesmírná.

Orlando se svým jménem jihoamerických hrdinů telenovel je pátým největším městem na Floridě a spolu s přilehlou aglomerací je domovem pro více než dva miliony Floriďanů. Nachází se téměř uprostřed Floridského poloostrova, kde ho obklopují desítky menších i větších jezer, přírodních parků a jak už jsem naznačil, i parků zábavních. Nejpozoruhodnějším z nich je Walt Disney World Resort o rozloze 101 dalmatinů (totiž km2), otevřený od roku 1971. Se svými čtyřmi tematickými parky, dvěma vodními parky a bezpočtem hotelů, restaurací a golfových hřišť je podle anglické Wikipedie největší a nejnavštěvovanější rekreační oblastí na světě.

Asi právě proto jsme se rozhodli dát přednost menšímu a novějšímu Universal Orlando Resortu, který se skládá jen ze dvou parků - Universal Studios Florida a Islands of Adventure. Kdybych měl popisovat všechny atrakce a jejich vychytávky, co jsme v parcích vyzkoušeli, když jsme se zázračně strefili do dne bez front a čekání (něco podobného prý Luděk během žádné ze svých předchozích cca 30 návštěv nezažil) všechno napětí, které jsme zažili, když jsme deset minut po zavírací hodině čekali, zda se podaří zprovoznit zastavenou dračí horskou dráhu a kdybych měl vyždímat do klávesnice svého notebooku všechnu vodu, kterou na nás nemilosrdně vychrlily vodní atrakce (a která na půl dne dokonale vyřadila z provozu můj foťák), seděl bych tu nejméně do půlnoci a pak možná ještě několik dalších hodin s fénem a modlitební knihou v ruce, vzývaje nebe, aby mi vrátilo utopený počítač.

Jedním slovem to bylo super. Jen řekněte, kde na jednom místě vedle sebe potkáte činžáky ze SOHO, přístavní mola a cable cars ze San Franciska, DeLorean z Návratu do budoucnosti a nekonečné horské dráhy s kolmými starty, vystřelováním do lopingů s vruty a synchronizovanou jízdou, kdy už už máte pocit, že se bezmocně usazeni na křídlech červeného draka nutně srazíte nohama s pasažéry ledové modré konkurence a v poslední chvíli uděláte zázračné salto vzad. Simpsonovi, Shrek, Neuvěřitelný Hulk, Spiderman, Mumie, Čelisti a zanedlouho i kouzelný hrad v Bradavicích na vás s otevřenou náručí čekají v tomto surreálném paralelním světě. Nevadí, že jste malí nebo velcí, mladí nebo staří (byť extrémisti budou mít problém jako všude na světě;-) - Universal Studios si vás během chvíle obmotají kolem prstu všechny.

A tak brzy zapomenete na hlad, na žízeň, na slunce, na ležérně usazené brýle na nose a vlající mobily, peněženky a klíče po kapsách a oddáváte se té nekončící radosti. Jako vše krásné však i toto jednou skončí a ona nekonečná radost se promění ve staré známé obrysy pozemské reality. Chcete-li si vzpomínku udržet, můžete zajít do největšího Hard Rock Café na světě s obrovským růžovým cadillacem nad barovým pultem a hity Michaela Jacksona za doprovodu armády tanečníků ve stylu zombie party, vřele vás uvítá i obrovský multiplex Universal se sály vytopenými na 17°C. Ale co na tom, když právě na scéně skupina židovsko-amerických vojáků pod vedením zjizveného Brada Pitta přepisuje krvavé válečné dějiny.

Kennedyho vesmírné středisko NASA na mysu Canaveral je dokonalým protikladem Universal Studios. S prvoplánovými zážitky šetří a dojmy ve vás zanechává postupně a nevědomky během celého dne. Věrné modely i vysloužilé konstrukce skutečných vesmírných plavidel působí majestátně a tajemně, člověk má skoro strach na ně sáhnout, aby ho nějaká neznámá vesmírná síla nevtáhla do jiné galaxie. Naštěstí má všechno své vědecké vysvětlení a plány misí se zdají být podložené neomylnými propočty geniálních inženýrů.

Dobývání vesmíru je ale jako všechno ve skutečném světě historií velkých vítězství i proher, a budiž proto "kurátorům" této unikátní historické sbírky přičteno k dobru, že vám nevnucují růžové brýle. I když vlastně ano - pokud budete mít chuť zhlédnout jeden z digitálních trojrozměrných filmových dokumentů o životě na Mezinárodní vesmírné stanici či o cestě na Měsíc, dostanete k vypůjčení neforemné 3D brýle s jedním "sklíčkem" zeleným a druhým růžovým. Ale věřte mi, je to klam jen pro náš nedokonalý mozek, vaše duše se bude vznášet a dotýkat hvězd. Škoda, že jsou všechny hvězdy tak daleko...

P.S.: Na závěr jeden úkol pro přátele táborových ohňů. Zkuste spočítat, v kolika různých českých písničkách padají hvězdy.