Cestování a poskakování po Mnichově

Přesunování se z bodu A do bodu B odjakživa patřilo mezi moje oblíbená témata. Ostatně už odmala se řídím heslem, že i cesta může být cíl (za což mě mnozí po prodělané osobní zkušenosti proklínají). Pokud si mohu vybrat, nejraději k přesunům volím letadlo nebo (rychlo)vlak, kamarády za bdělého a střízlivého stavu také rád vozím autem (to ovšem pouze za předpokladu, že si nemusím dělat starosti s následným parkováním). Autobusy ani lodě mě nebaví, protože jsou příliš pomalé a zpravidla nenabízejí ani pěkný výhled.

Samostatnou kapitolou je městská doprava, jíž byla k mé velké radosti věnována rozsáhlá příloha v posledním dvojčísle Respektu. Metro a snad ještě o něco více tramvaje mě vždy přiváděly k úžasu a svou magickou mocí způsobovaly, že jsem se nejednou jen tak pro radost zajel podívat na dosud nepoznané místo na trati. Dost už ale toho obšírného uvozování: V Mnichově je totiž všechno jinak, přátelé, a podobně jako loni v Holandsku používám k dopravě po městě kolo. Přesněji řečeno, přesunování se po městě je vítanou pozitivní externalitou mého aktivního pohybu v sedle, protože jak jsem naznačil v jednom ze svých holandských blogpostů, nikdy nedopustím degradaci bicyklu na dopravní prostředek (o čemž asi nejlépe svědčí propocený dres na skříňce v kanceláři).

Proč si ale takhle komplikovat život, když mnichovská MHD vychází ze srovnání veřejné dopravy v evropských metropolích vítězně? Jednak proto, že mnichovské cyklostezky o mnoho nezaostávají, jednak proto, že tu nejsou kopce, které by člověka při každodenním šlapání po stejné trase otrávily, a zejména pak proto, že metrem to je jednoduše delší a dražší. Možná namítnete, že v zimě se mi nebude chtít venku mrznout a nakonec také podlehnu svodům vytápěnému salonu, ale já si zase říkám, že na sněhu jsem ještě mockrát nejel a mohlo by se z toho stát vítané zpestření všednodenního programu. A pak – člověk má při cestách na kole přesun a sportovní vyžití za jedny peníze. Na co zbytečně utrácet za posilovnu, když stačí šlápnout do pedálů a podle nálady a únavy zrychlit nebo zvolnit tempo?

Tolik ke kolu. Pěšky to jde samozřejmě také, ale trávit každý den dvakrát padesát minut ostrým pochodem po tvrdém povrchu mě kdovíjakým štěstím nenaplňuje – chůzi si raději schovám pro krátké přesuny po centru města, kde je všechno tak říkajíc za rohem. A auto? Při pravidelném dojíždění do práce by sice stále představovalo o polovinu levnější variantu než MHD, ale časově prohrává na celé čáře. Nedivil bych se, kdyby to byli Němci, kdo vymyslel pojem „zelená vlna“, žel ta v Mnichově funguje většinou jen v jednom směru a intervaly semaforů jsou k uzoufání dlouhé. A i když se kolem budovy Telefonicy dá na ulici parkovat bez placení, najít volné místo po osmé ráno se rovná malému zázraku, samozřejmě pokud nechcete jít čtvrt hodiny zpátky do kanceláře pěšky.

A tak vzdávám hold mnichovským dopravním plánovačům, zaříkávám všechny zbrklé řidiče, aby se při křížení cyklopruhů vždy pozorně dívali za sebe a všem rádoby cyklistům, kteří se na kole „jen dopravují“, doporučuji uvázat šátek přes pusu, aby se v oblaku prachu za mým strojem neudusili. Přece jen by to byla škoda. J