Mnichov s nadhledem

Pracuji z výšky. Shlížím na lidi, psy a automobily hluboko dole v ulicích a parcích. Kochám se poklidným plynutím mraků nad hradbou hor na obzoru. Mávám křídly, létám a vyhýbám se špičkám kostelních věží. Po vzoru Ikara vyzývám slunce na souboj.

Ne, nedejte se mýlit. Nestal jsem se bohem (alespoň prozatím) ani umývačem oken, pouze jsem ze třetího patra povýšil na třicáté druhé. Každý cesta do kanceláře je malým dobrodužstvím. Výtah se v přízemí neslyšně rozjede, aby zastavil nejdříve o pětadvacet pater výš, s trochou štěstí rovnou na tom mém. Připadám si jak na horské dráze – nejdřív mírné zhoupnutí a pak nevyhnutelné zalehnutí uší, pokud nestihnu vyrovnat tlak. Z nejvyššího, šestatřicátého patra je krásně vidět na oblohu – snad proto tam sídlí marketing a poslední schody se musejí vyběhnout pěšky. Prostor pro snění i hry.

Telefónica v Německu je na narozdíl od té naší tzv. market challengerem, tedy slabším hráčem, který se snaží dotahovat ostatní. Naše práce je vymyslet tu nejlepší cestu, jak v souladu s naší vizí a představami akcionářů pomalu ale jistě dotahovat. Nechceme se podbízet cenami ani líbivými řešeními, která přinášejí krátkodobé efekty. Proto na všechno musíme jít od lesa. A proto i já musím nejprve pochopit všechny tržní mechanismy a specifika německého prostředí, abych mohl přiložit ruku k dílu. Nepomáhá mi k tomu bůh, ale zatím hlavně milí kolegové, nekonečné zásoby latté a zeleného čaje a jeden stařičký počítač, na kterém se jako zázrakem rozběhly Office 2010 v angličtině. Prý se tomu říká Global Procurement – musíme srovnat úroveň s nejchudšími z našich trhů. J

Bydlení je silnou stránkou mého dosavadního pobytu. Maličký prostor skýtá neuvěřitelné množství skrýší naplněných nejrůznějšími překvapeními počínaje zásobou šamponů a ručníků, která by mi vystačila na dva roky, a kuchyňskou výbavou hodnou zkušeného armádního kuchaře konče. Škoda, že vaření jsem zatím považoval za ztrátu času. V duchu miniaturizace jsou laděna i parkovací místa v podzemní garáži pod domem, kam se sice krásně schovají sportovní Porsche, ale můj francouzský lev při každém entrée nejprve málem přijde o přední značku a následně o vyčnívající závit anténky. Pro tyto účely by se mi hodilo v kufru vozit dva pytle cementu a bylo by po problému.

Nejzajímavější je ale jako všude na Zemi svět tam venku. Po první dva dny se sice halí v mírném oparu, ale to nijak nebrání intenzivnímu nasávání atmosféry a sbírání dojmů. Na to, že supermarkety zavírají v osm večer, si asi zvyknu. Stejně jako na trpělivé a ohleduplné řidiče, kteří při odbočování doprava vždy musí nechat projet proud cyklistů. Hůře se však bude zvykat na tísnivý pocit, že se o své dojmy nemohu s nikým podělit. A tak neváhejte a naplánujte výlety. Autobus staví dvě minuty od mého bytu a pivní zahrádky už netrpělivě čekají na vyprahlé poutníky!