Věčné hledání inspirace

Baví mě psát. Někteří bystřejší už to poznali, jiní si možná stále myslí, že blog, kterým se právě probírají, je jen jistou formou exhibicionismu a nástrojem, který umožňuje efektně zabíjet čas, co by se dal jinak využít pro spoustu mnohem zajímavějších aktivit. Tak tedy, milí přátelé z druhé skupiny, pletete se . Blog je sice jen jedním z mnoha komunikačních kanálů, ale spíše než pro „externího“ čtenáře je tu pro mě – abych si urovnal myšlenky, abych nezapomněl česky, abych si pohrál se slovy a obraty a hlavně abych si zase po čase mohl připomenout zážitky, na které pomalu sedá prach. Pokud bych chtěl skutečně napsat něco velkolepého, pravděpodobně bych to nedělal po pracovní době v kanceláři, ale vzal si na rok dva neplacené volno a vyrazil někam, kde slunce nezapadá a kde lidé stále dokážou snít...

Fajn, možná si říkáte, proč jsem tedy pro tento příspěvek zvolil název téměř básnický, když žádnou inspiraci ve skutečnosti nehledám a jen popisuji, co jsem viděl a zažil. To byste ale byli zas vedle jak ta jedle. Inspirace je v současném světě hojnosti nedostatkovým zbožím – vždyť co to dá práce přesvědčit sebe sama, že má smysl každé ráno vstát a doufat, že nás život ještě něčím dokáže překvapit, natožpak si sám vymyslet nějaké dobrodružství a nedejbože ho i zažít. Nevím jak vy, ale já pro život nutně potřebuji inspiraci, jinak by měl pro mě pramalou cenu. V posledních pár letech ze všech stran slýchám o motivaci – pořád samé „lidi ze všeho nejvíc motivují peníze“ nebo „nejvíc mě žene dopředu možnost něco dokázat“. Dřív to se aspoň s motivací zacházelo opatrně a dávkovala se tak říkajíc po kapkách. Dobrých příkladů by se dala najít celá řada – vždyť co jiného je vrchlického „za trochu lásky šel bych světa kraj...“, ale dnes je to samá challenge, výzva nebo Herausforderung a kde nic tu nic. I proto říkám, že hledám inspiraci, ne motivaci. Ta už by u mladého a zdravého člověka měla přijít sama. Jinými slovy, potřebuji vědět „co“, nikoli „proč“ – na to už si umím odpovědět sám.

Mám za sebou první dva týdny v Německu a už vím, že život tady nebude jen o práci, cestování, přemýšlení a psaní blogu. Každý z nás má potřebu se asimilovat (a někteří asi milovat), čili jak se říká „splynout s kolektivem“. Čím dále na západ a na sever se v Evropě pohybujeme, tím to obvykle bývá těžší. A to nemluvím o hledání opravdového přátelství. Proto mi přejte hodně odvahy a prořízlou pusu, abych nečekal, až se o rozhovor se mnou přihlásí ostatní, ale sám se aktivně zasazoval o duševní obohacení svých německých kolegů. I na to budu potřebovat inspiraci. Jestli máte tipy, jak na to, sem s nimi! Vím, u piva jde všechno snáz, ale společné firemní veselení v rámci Oktoberfestu se plánuje až za tři týdny a jistě uznáte, že čekat tak dlouho by byla škoda. A tak hurá na víkend za inspirací do Prahy!!!