V kůži turisty

Netajím se tím, že si vždy na Facebooku hrdě přidám další dosud nenavštívenou zemi v aplikaci Where I've been. Ne že by to bylo něco bůhvíjak převratného, navíc zcestovalost neznamená automaticky světaznalost a už vůbec se jí nedají měřit lidské kvality. Řeč čísel a statistika je však již odnepaměti velmi účinným výrazovým prostředkem. Díky této zcela současné, byť slepé digitální mapě tak například vím (nebo si alespoň myslím, že vím), že jsem navštívil 26 zemí světa a ve třech z nich žil. Počkat, ve třech z nich žil? Znamená to, že jsem Spojené státy, přesněji Floridu, pojal za svůj další paralelní domov?

Nevím, kde přesně leží hranice mezi "navštívil" a "žil" - anglické "live" se dá ostatně přeložit obojace coby "žít" nebo "bydlet", čímž v našem mateřském jazyce vzniká ještě větší zmatek a galimatyáš. Vezmu-li však za předpoklad "žití" předchozí existenci "bydlení", jež zakládá nejčastěji nájemní smlouva a různé její obměny, Florida je nepochybně již několik týdnů další dědičnou kolonií Koruny české. Proč by také měl chodit Mohamed k hoře, když může hora přijít k Mohamedovi, že:-)! Jakkoli si však na Floridě můžu připadat jako doma, můj pocit jistoty zpravidla zmizí hned za branami campusu. A tak se pravidelně vžívám do vděčné role turisty, kterému bývají přešlapy snadno odpuštěny a kterého mají většinou všude rádi (dokud platí účty).

Jak vlastně takový turista vypadá? Většinou bývá velmi nápadný, protože si ještě nevytvořil dostatečné maskování (chcete-li mimikry), často dělá pro domorodé obyvatelstvo naprosto nepochopitelné věci a mívá zálibu v navštěvování míst, jejichž půvab je jim dokonale utajen. Tyto dvě na první pohled nesouměřitelné skupiny však stále pojí lidský původ, který o sobě dává vědět prostřednictvím instinktů, zejména pocitů hladu, žízně a únavy, kdy se spletité cesty turistů a domorodců nezřídka propojí.

Další pokračování už si raději odpustím, dlužno však podotknout, že díky zápecnickému založení velké části americké populace si na cestách po Floridě nepřipadám zas až tak špatně. Rozhodně by byla škoda připravit se tím o všechny krásné zážitky. A tak zatímco prodloužený poslední víkend v září mě potkal v evropském stylu svobodně a nevázaně na nejjižnější výspě "kontinentu USA", slavném Key West, první říjnový víkend byl ve znamení americké rodinné zábavy, když jsme společně v naší české partě (kterou Luděk trefně pojmenoval "Davie - Next Generation") objevovali zábavní parky v Orlandu a startovací rampy na mysu Canaveral. A zábava to byla opravdu vesmírná.

Orlando se svým jménem jihoamerických hrdinů telenovel je pátým největším městem na Floridě a spolu s přilehlou aglomerací je domovem pro více než dva miliony Floriďanů. Nachází se téměř uprostřed Floridského poloostrova, kde ho obklopují desítky menších i větších jezer, přírodních parků a jak už jsem naznačil, i parků zábavních. Nejpozoruhodnějším z nich je Walt Disney World Resort o rozloze 101 dalmatinů (totiž km2), otevřený od roku 1971. Se svými čtyřmi tematickými parky, dvěma vodními parky a bezpočtem hotelů, restaurací a golfových hřišť je podle anglické Wikipedie největší a nejnavštěvovanější rekreační oblastí na světě.

Asi právě proto jsme se rozhodli dát přednost menšímu a novějšímu Universal Orlando Resortu, který se skládá jen ze dvou parků - Universal Studios Florida a Islands of Adventure. Kdybych měl popisovat všechny atrakce a jejich vychytávky, co jsme v parcích vyzkoušeli, když jsme se zázračně strefili do dne bez front a čekání (něco podobného prý Luděk během žádné ze svých předchozích cca 30 návštěv nezažil) všechno napětí, které jsme zažili, když jsme deset minut po zavírací hodině čekali, zda se podaří zprovoznit zastavenou dračí horskou dráhu a kdybych měl vyždímat do klávesnice svého notebooku všechnu vodu, kterou na nás nemilosrdně vychrlily vodní atrakce (a která na půl dne dokonale vyřadila z provozu můj foťák), seděl bych tu nejméně do půlnoci a pak možná ještě několik dalších hodin s fénem a modlitební knihou v ruce, vzývaje nebe, aby mi vrátilo utopený počítač.

Jedním slovem to bylo super. Jen řekněte, kde na jednom místě vedle sebe potkáte činžáky ze SOHO, přístavní mola a cable cars ze San Franciska, DeLorean z Návratu do budoucnosti a nekonečné horské dráhy s kolmými starty, vystřelováním do lopingů s vruty a synchronizovanou jízdou, kdy už už máte pocit, že se bezmocně usazeni na křídlech červeného draka nutně srazíte nohama s pasažéry ledové modré konkurence a v poslední chvíli uděláte zázračné salto vzad. Simpsonovi, Shrek, Neuvěřitelný Hulk, Spiderman, Mumie, Čelisti a zanedlouho i kouzelný hrad v Bradavicích na vás s otevřenou náručí čekají v tomto surreálném paralelním světě. Nevadí, že jste malí nebo velcí, mladí nebo staří (byť extrémisti budou mít problém jako všude na světě;-) - Universal Studios si vás během chvíle obmotají kolem prstu všechny.

A tak brzy zapomenete na hlad, na žízeň, na slunce, na ležérně usazené brýle na nose a vlající mobily, peněženky a klíče po kapsách a oddáváte se té nekončící radosti. Jako vše krásné však i toto jednou skončí a ona nekonečná radost se promění ve staré známé obrysy pozemské reality. Chcete-li si vzpomínku udržet, můžete zajít do největšího Hard Rock Café na světě s obrovským růžovým cadillacem nad barovým pultem a hity Michaela Jacksona za doprovodu armády tanečníků ve stylu zombie party, vřele vás uvítá i obrovský multiplex Universal se sály vytopenými na 17°C. Ale co na tom, když právě na scéně skupina židovsko-amerických vojáků pod vedením zjizveného Brada Pitta přepisuje krvavé válečné dějiny.

Kennedyho vesmírné středisko NASA na mysu Canaveral je dokonalým protikladem Universal Studios. S prvoplánovými zážitky šetří a dojmy ve vás zanechává postupně a nevědomky během celého dne. Věrné modely i vysloužilé konstrukce skutečných vesmírných plavidel působí majestátně a tajemně, člověk má skoro strach na ně sáhnout, aby ho nějaká neznámá vesmírná síla nevtáhla do jiné galaxie. Naštěstí má všechno své vědecké vysvětlení a plány misí se zdají být podložené neomylnými propočty geniálních inženýrů.

Dobývání vesmíru je ale jako všechno ve skutečném světě historií velkých vítězství i proher, a budiž proto "kurátorům" této unikátní historické sbírky přičteno k dobru, že vám nevnucují růžové brýle. I když vlastně ano - pokud budete mít chuť zhlédnout jeden z digitálních trojrozměrných filmových dokumentů o životě na Mezinárodní vesmírné stanici či o cestě na Měsíc, dostanete k vypůjčení neforemné 3D brýle s jedním "sklíčkem" zeleným a druhým růžovým. Ale věřte mi, je to klam jen pro náš nedokonalý mozek, vaše duše se bude vznášet a dotýkat hvězd. Škoda, že jsou všechny hvězdy tak daleko...

P.S.: Na závěr jeden úkol pro přátele táborových ohňů. Zkuste spočítat, v kolika různých českých písničkách padají hvězdy.