Novodobí hrdinové? Asimilovaní přistěhovalci? Nebo snad nezdární turisté, kteří neudělají krok bez svého plechového miláčka? To že jsme my? Dojmy se mísí a pro člověka odkojeného dlouhými výpravami do panenských koutů naší krásné země, kde ona příslovečná voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, je něco podobného tvrdý náraz. Jen si zkuste bez auta za den udělat osmisetkilometrový výlet s převýšením několika Mount Everestů a on vás přejde smích. Vyměknul, zestárnul nebo ho snad ta Amerika dočista zkazila? Ale kdeže! Pořád rád strčí hlavu do ledového horského jezera nebo udělá pár kotrmelců na písečné duně (jestli vás překvapilo, kde se v Coloradu vzaly písečné duny, čtěte dál;-)!
Den jak vymalovaný s jasnou oblohou a pozdními slunečními paprsky, které jako by se nechtěly vzdát babího léta, začal stylově nad vaflemi s poctivou jahodovou omáčkou. Možná toho posilnění na cestu bylo až příliš, ale jistě uznáte, že když se člověk vydá dobývat vrcholy čtyřtisícovek, chce mít posichrované všechny fondy, a tak jsme se osvědčených zásad podrželi i my.
Za krátkou chvíli (na americké cestovatelské poměry, přirozeně) už jsme si zavzpomínali na Sallyho v Colorado Springs a vyrazili příkrou silnicí vzhůru do oblak. U jezera, v jehož hladině se zrcadlily mocné štíty, jsme si na oblém kameni zahráli na Malou mořskou vílu a o chvíli později složili poklonu sympatickému páru věcně mladých důchodců na Harleji, kteří si to spolu s námi šinuli po bahnité cestě vpřed. Inu, pokud bych měl jednou zestárnout, tak jedině takhle. Na samotný vrchol nás sice nakonec ostrý vítr a ještě ostřejší rangerka nepustily, ale krásného výhledu a fotošílenství jsme si užili i tak. Hlavně nás však čekala ještě dlouhá cesta na horký jih.
Věřte nebo ne, sklesat během několika minut z výšky Großglockneru na Sněžku není žádná legrace. Zvlášť když se snažíte na mobilu naladit dostatečně silný signál GPS, abyste si aktuální nadmořskou výšku nemuseli cucat z nasliněného prstu proti větru. Výšková nemoc tady naštěstí nehrozí, ale i tak se člověk rychleji zadýchá, což vysvětluje nesmyslnost konspiračních teorií o neodhalitelném dopingu hokejistů Colorada Avalanche. Zhluboka dýchejte ve dvou kilometrech a úspěch přijde sám. Guaranteed! Aneb také "Down with Florida"...
Karel byl z nás čtyř zasažen nejtvrdším úderem, protože se při obědě zpronevěřil své pečlivě hýčkané stravovací kultuře Buffalo Wings a objednal si steak. Naštěstí byl ale do večera zase v pořádku. Dálnice 25 se směrem na jih pomalu svažuje až do Nového Mexika. My jsme ale raději vyrazili najít svoji poušť do hor. A úspěch to byl plný, až jsme radostí zrobili (rozhodně víc než) dvě mexické vlny! Uznejte sami - písečné duny pod zasněženými vrcholky hor v nadmořské výšce 2500 metrů. Neodporuje to tak trochu zdravému rozumu. Snad, možná, ale při vší kýčovitosti se nám na horách z písku zmítaných poryvy větru za nádherného západu slunce naskytl neopakovalený zážitek. A proto také ty kotrmelce:o). Měsíc se však o slovo přihlásil o slovo rychleji, než jsme stačili nastartovat náš skromný dvoulitr a s tím, jak přebral vládu nad Coloradem, učinil i definitivní tečku za dalším krásným dnem ve Skalistých horách. Tedy skoro definitivní. Neboť to, co se dělo poté, už na blog nepatří. Dobrou noc...
P.S.: Jen tak mimochodem - zkoušeli jste někdy dojit krávu? Kdybyste k tomu náhodou měli co říct, mám na pokoji vanu. A z komínka už se taky kouří... Tak přijďte pobejt;-)!
Více na 
Žádné komentáře:
Okomentovat