Dobývání Colorada

Rád se těšívám na různé věci jako malé dítě. Tu je to divadelní premiéra, tu konec semestru, jindy třeba výprava do přírody. Téměř vždy mě ale s jistotou odzbrojí příslib "dobývání" nepoznaných míst. A když cesta do neznáma ještě navíc začíná na letišti - no jéje!

A tak jsem se čistou a nezkalenou radostí těšil i na náš výlet do Colorada - tedy výlet můj, Karlův, Luďkův a Kristýnin. Těšil jsem se celých čtrnáct dnů, kdy jsme si řekli definitivní ano a své odhodlání stvrdili - no, mailem (když to tedy chcete slyšet;-). Po týdnu se však najednou začalo zdát něco v nepořádku. Teploměr v Davie se po dvou měsících neúnavných špičkových výkonů s bídou doplazil k 70 fárnhajtům (zkrátka po předchozích třicítkách bylo 20 nedosažitelnou metou) a s tím se začal vytrácet i hlavní motiv naší cesty - utéct z veder a vidět něco jiného než rovinu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Hory z Colorada nikam neutekly a v Davie se teploty vrátily k "normálu", a tak jsme v pátek před svítáním mohli odvážně vyrazit vpřed s palubní vstupenkou v kapse a cílem Denver na jazyku. Poprvé v životě jsem na letišti procházel speciálním detektorem výbušnin, který člověka asi na třicet vteřin uvězní a na závěr procedury jemně ofoukne (pozor na krátké sukně, dámy!). Poprvé v životě jsem také letěl s Continentalem a měl to štěstí okusit "komfort" zřejmě posledních amerických full-service aerolinií, které na vnitrostátních linkách "proudly serve you with" - no hádejte - a muffin! Přirozeně, tím, že nás čekal ranní přestup v Houstonu, mohli jsme si za odměnu dát muffiny dva. A na druhém letu navíc v rámci speciálního "debug" videa on demand téměř čtvrt hodiny sledovat veselého Red Hat tučňáka, jak sype z rukávu nesourodé kódy - vážně bezva legrace;-)! I když pár dílů HIMYM o chvíli později také nebylo k zahození...

Konečně jsme v 10.30 zaparkovali u cílového gatu architektonicky velmi originálního letiště v Denveru a krátce po poledni osedlali našeho nového oře v hávu Nissanu Quashquai a hurá do hor. Ten pravý cíl byl totiž ještě daleko před námi a vysoko nad námi, naštěstí však na sebe nedal dlouho čekat. A zřejmě tušil proč. První sněhovou nadílku v hornickém Georgetownu jsme nadšeně využili jako legální munici pro zastrašení přátel, po dobrém obědě nás vzápětí závistí zatlačil do sedadel pohled na lyžaře, kteří se před námi nijak nerozpakovali vesele brázdit "první sjezdovku u dálnice nad městem". Ono by se asi ještě patřilo dodat, že ona první sjezdovka byla hezkých pár desítek kilometrů daleko a tři kilometry nad mořem, ale koho to v tu chvíli zajímá, když si ti sprosťáci jen tak lyžují na konci října, jako by se nechumelilo. A tak jsme jeli dál a nakonec po spoustě překrásných výhledů a zběsilého cvakání spouští objevili svůj vlastní vrchol.

Něco málo přes dvanáct tisíc stop, bratru zhruba kolem vrcholu Großglockneru nás čekalo úžasné přírodní překvapení. Prudký vítr na vrcholu placaté hory a silničního průsmyku vál v hustých závěsech proudy sněhu přes asfaltovou cestu, halil do té chvíle jasné a hřejivé sluneční paprsky a nevymyslel nic lepšího, než že nás vylákal všechny ven z auta na nedalekou vyhlídku. Nebudu popisovat, co přesně jsme během necelé čtvrthodiny venku všechno dělali, máme to ostatně vše pečlivě zdokumentované (zejména pro pozdější potřeby vznešeného Florida Bar), když ale řeknu, že v tomhle vichru byl malém nadlidský úkol natáhnout si tričko zpátky přes hlavu a že mě pak ještě pořádný kus cesty ve vyhřátém autě svírala bolest od prokřehlých prstů, bystrému čtenáři asi neujde, co že nás to mohlo napadnout;-).

Ale stálo to za to. Ostatně jako všechno tenhle den, který vydal minimálně za dva. Pravda, u večeře už jsme všichni usínali a těšili se zpátky do hotelu v Denveru, ale na to se snadno zapomene. Hlavně když máme proč se vrátit - vyhlédli jsme si totiž prázdninový byteček v Aspenu za jeden a půl milionu. Jasně že dolarů, ale uznejte - nekupte to! A kdybyste přece byli na pochybách, rozhodně je to lepší investice, než si koupit titul. Nebo Kočku. Nebo si nafouknout psa místo píchlé pneumatiky. Ale o tom až zase někdy příště...