O toulání po Tenerife – díl první

Co vás napadne jako první, když se řeknou Kanárské ostrovy? Troufnu si hádat, že většinou asi nekonečné bloky hotelů a davy turistů povalujících se na lehátkách. Zkušenější cestovatelé si možná vzpomenou na černé sopečné pláže a ostrý vítr. Ti nejostřílenější pak s lišáckým úsměvem vytáhnou jako trumf černočernou oblohu plnou hvězd a všudypřítomné květy. A samozřejmě psy a kočky, kterých je tu ku cti Psích ostrovů opravdu požehnaně.

Proč jsme se však na Kanáry vypravili my a proč jsme si vybrali zrovna Tenerife? Na počátku bylo slovo. Slovo dalo další slovo a zrodil se plán. A pro ten už stačilo přesvědčit druhého parťáka do nepohody, což se po pár týdnech váhání v případě Evy s lehkou dopomocí dvou spiklenců nakonec podařilo. Lehce ukvapený nákup letenek a stres z balení a přesunu do Mnichova brzy vystřídaly úsměvy a dobrá nálada, a náš výlet tak mohl nerušeně začít.

Den první

Tak jak nás nás už při mezipřistání na Fuerteventuře a následném přeletu Gran Canarie vítaly sluneční paprsky a skvělá viditelnost přinášející nádherné pohledy na Teide, na zemi jsme se dlouho neohřáli. 

Zmeškaný přípoj, první letošní koupání v moři a zmrzlina do kornoutu se brzy rozplynuly v zapadajícím slunci a benzínových výparech z doplněných zásob na vaření a my jsme neomylně zamířili ze Santiaga del Teide do okolních kopců. Čerstvý vítr na hřebeni nám připomněl, že ani na západ od Maroka nepanuje vždy jen ono pověstné jaro, a když jsme už poněkolikrát nevěřícně zírali do mapy, kam že nás to vede místní značení, rozhodli jsme se složit hlavy v závětří s vidinou teplé noci.

Den druhý

Jak se ukázalo, výrazné ochlazení oproti předchozímu týdnu nás zastihlo lehce nepřipravené, a tak jsem měl ráno na talíři kromě výborné vločkové kaše s oříšky a ovocem taky otázku, proč že si Eva nevzala svůj mrazuvzdorný spacák.

Mlha a déšť se ale naštěstí v průběhu dne zase rozplynuly a odpolední káva v podobě piva za doprovodu místních lidových muzikantů v hospůdce na skalním ostrohu v malebné vísce Masca nám vrátila energii do žil, abychom sestoupili stejnojmennou soutěskou až na pobřeží.

Na jinak frekventovaném turistickém přístavišti nám dělala společnost jen mourovatá kočka a výhled na sousední La Gomeru.

Den třetí

Cíl na pondělí zněl neskromně a při vstávání za rozbřesku se nám zdál čím dál víc nereálný: vyšplhat soutěskou zpět do vesnice, najít rychlý spoj do Santiaga a dopravit se libovolným způsobem pod Teide, abychom večer spočinuli v horské chatě Altavista. Celkové převýšení 3250 metrů.

Ale přálo nám štěstí. Když jsme se po třech hodinách konečně vyškrábali do Mascy, zatáčkami na protilehlém kopci už si razil cestu náš autobus. Bravurní řidičské schopnosti kapitána midibusu nás třičtvrtěhodinovou trasou provedly bratru za 25 minut a zanedlouho jsme se vypravili zkusit štěstí na náš první stop.

Nemá smysl tu rozebírat detaily, zkrátka a dobře nějakým zázrakem jsme se na tři stopy za dvě hodiny dostali až na vytoužené parkoviště a mávali skupině horalů, vyrážející před námi.

Po ranních 600 metrech nás čekalo dalších 900 až na cílovou kótu. V pomalu zapadajícím slunci jsme ještě pomaleji stoupali vpřed, ale i přes sílící vítr, únavu a těžké batohy jsme trasu zvládli rychleji, než slibovaly ukazatele.

Na Altavistě nás přivítala pestrá mezinárodní společnost, tekoucí voda a nakonec i čtrnáctilůžkový pokoj, v němž jsme jako poslední příchozí nakonec zůstali sami a vůbec nám to nevadilo.

Den čtvrtý

Veliké Teide nám nedovolilo dospat, jinak řečeno z vyhřátých postelí se nám v pět ráno ani trochu nechtělo. Snídani jsme ale naštěstí měli připravenou už od večera a když se postupně ostatní dobrodruzi začali vytrácet, odhodlali jsme se také.

Chudák Eva mě asi v duchu musela pořádně proklínat, protože ji nebylo tak docela dobře, ale i díky její pevné vůli jsme nakonec východ slunce na vrcholu přece jen stihli.

A že to stálo za to, se můžete nejlépe přesvědčit sami. Monumentální stín hory společně se sirnými výpary a mrazivým větrem připravily skutečně neopakovatelnou atmosféru, a tak nám ani moc nevadilo, že viditelnost toho dne byla prachmizerná.

Na sestup po lávových pláních a ujíždějícím písku jsme ostatně potřebovali více než před sebe vidět pod nohy a byla to cesta dlouhá, předlouhá – nahoru je to ze zkušenosti vždycky snazší.

A opět nás čekal nelehký cíl. Ze silnice na západním svahu Teide se přesunout na samý východ ostrova do pohoří Anaga. Náš stopařský rekord v čekání tentokrát trval déle než půl hodiny, zato následující padesátikilometrový přelet nám dal doslova křídla a před šestou už jsme vesele vyskočili z autobusu na opačném konci světa.

Jenže co k jídlu, když už nám skoro žádné nezbylo? V jediném hostelu široko daleko jsme dostali chutnou zeleninovou pánev s trochou masa a milou společnost britského cestovatele, který se po Tenerife přesunoval na skládacím kole a vzezřením připomínal Richarda Bransona. Ale my už jsme opět museli vyrazit dál do tmy, protože jsme poprvé za naši výpravu chtěli spát v kempu. A téměř se to podařilo.