Den první – náhodné setkání v IKEE

Malá obrázková série z wikisource předznamenala velký návrat. Ano, přátelé, Floridské žralokénko je zpátky v plné kráse! Kdo tento projekt pohřbíval a věštil mu brzkou klinickou smrt, nechť se jde zahrabat sám. Ve Fort Lauderdale je písku stále dost. Teď jsem však na nějaký čas v Holandsku a Vy máte jedinečnou příležitost být tu na dálku se mnou. Dost řečí a pusťme se do vyprávění. To je stejně vždycky moje nejoblíbenější část programu…



Proč tu vlastně jsem a co tu dělám? Na to neexistuje jednoduchá odpověď, ale ve zkratce by se dalo říct, že jsem tu převážně díky náhodě, částečně kvůli škole a tak trochu proto, abych si odpočinul od pražské reality. A jak jinak než poctivou prací přes den a tvořením diplomky v nocích, že. Tenhle blog mi, jak doufám, poslouží jako dobrá výmluva pro to, abych mohl její tvorbu odkládat. Mám totiž pocit hraničící s jistotou, že si ho přečte víc lidí než mé budoucí akademické veledílo. Komu by se taky chtělo louskat osmdesát stránek v angličtině bez zřetelné dějové linky!



A jakže jsem strávil svůj první den v Holandsku? Přiletěl jsem s velikým kufrem, doběhnul autobus a za hodinu od příletu už podepisoval smlouvu o nájmu studentského pokoje. O svém bydlení se ještě někdy rozepíšu víc, zatím se omezím na to, že splňuje kvantitativně-kvalitativní požadavek „value for money“ a je v dosahu kapacitní komunikace, tak jak jsem zvyklý z Prahy. Co byste taky chtěli, když jsem si pokoj nemohl přijet hledat předem a musel se spolehnout na internet. Ale co, stěhovat se zatím nechystám a ušetřené peníze se budou hodit. Přesněji řečeno už hodily na nákup vybavení v místní IKEE.



Modrožlutý chrám levného designového nábytku zde stojí na samém okraji města, bohužel přesně na druhou stranu od místa, kde bydlím. Mě však neodradila ani hodinová cesta dvěma autobusy, protože můj prázdný pokoj byl setsakramentsky dobrou motivací a inspirací pro jeho návštěvu. Přibližně jsem tušil, že budu potřebovat na něčem spát, psát, sedět, odkládat věci a trochu si na to všechno posvítit. To společně s erárním katalogem pro základní orientaci stačilo a po chvíli už jsem na pokladně s těžkým srdcem podepsal karetní transakci za 130 euro. Nevím, proč se mě pokladní ptala na zip code, ale díky její všetečné otázce a mé nechápavé odpovědi, že nejsem místní a že si ho nepamatuju, ale že jí klidně řeknu svůj český, mě za pár vteřin dohonil neznámý mladík a jestli prý nechci hodit domů. Evidentně to pro něj byl challenge, jestli se mu podaří vměstnat celý můj kontingent do auta, tak jsem nabídku vděčně přijal a přes rozkopané parkoviště se vydal hledat řečený stěhovák.



A zřejmě dobře věděl, o čem mluví. Stěhovákem bylo totiž auto roku 1998, tedy Alfa Romeo 156. Tenhle model se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že se v něm nedají sklopit zadní sedačky. A nacpěte si pětatřicetilikilovou dvoumetrovou knihovnu mezi sedadla, byť v elegantní krabici! Neuvěřitelný manévr nakládání naštorc shora přes dveře spolujezdce se ale nakonec setkal s úspěchem, já se pod náklad vešel taky, a tak jsme mohli vyrazit. Ušetřených 39 euro za to rozhodně stálo. A z mladíka se vyklubal sympatický na vlastní pěst se protloukající Ondra, který už tu žije dva roky a rozhodně se vyzná. Kdybych stokrát chtěl, takové setkání si prostě nenaplánuju.

A tak jsem měl program i na zbytek dne. Po rychlém ohledání nejbližšího supermarketu jsem si dal zaslouženou večeři a za zvuků hudby se začetl do montážních návodů se šroubovákem v ruce. Jen na postel jsem si musel ještě pár dnů počkat, ale o tom až zase příště. Dobrou noc…

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha

Co mají společného Barcelona, Řím a Praha? Všechna tři města jsou nepochybně moderními a pulzujícími metropolemi, které zaslouženě poutají zájem turistů svou unikátní architekturou a atmosférou, zkrátka geniem loci, jež jsem zatím na Floridě nenašel (i když po pravdě vlastně ani nevím, jak se takový genius loci hledá:-). Na první hodině kurzu Lawyering Skills and Values jsme od profesora Niedwieckiho (nechává si říkat "Nedviki" a přiznal se mi, že ze své "téměř mateřské" polštiny zná asi 4 slova) dostali za úkol zjistit pár informací a následně před ostatními prezentovat libovolného neznámého spolustudenta. Jako bonus jsme měli najít jednu zajímavou věc, která nás spojuje. V uličce jsem málem vrazil do Wesleyho, který se naštěstí od jeho filmového jmenovce tvářil docela přátelsky a mírumilovně. Přidala se k nám ještě Míša, na kterou už žádný nezadaný student nezbyl, a po chvíli tlachání jsme přišli na to, že všichni tři jsme navštívili Paříž. Úkol byl tedy splněn a vy už možná znáte odpověď na moji otázku, i když tato nápověda funguje v opačném gardu.

Barcelonu, Řím a Prahu tedy spojuje Fort Lauderdale, chcete-li studenti, kteří z těchto měst pocházejí a přijeli studovat sem. Dvanáct individualit, dvanáct čerstvých hlav, dvanáct rozhněvaných mužů a žen, kteří by rádi na domácí právní scéně udělali trochu pořádek (tedy aspoň já:-). Poznali jsme se už druhý den po našem příjezdu, kdy nás náš koordinátor David pozval na setkání s dvěma profesorkami. Na úvod jsme se dozvěděli spoustu praktických informací a tipů do života na campusu, nejdéle jsme se však nakonec zabývali otázkou, jak se v rozhovoru s místními studenty vyhnout tématu školného, které na rozdíl od nich neplatíme, a pokud by přece jen došlo na lámání chleba, jak si zkusit vymyslet, že domácí univerzitě platíme také. Nevím, nevzpomínám si, za co jsem naposledy na právech platil kromě obědů v menze a kávy v automatu. Asi to byla koruna za uložení saxofonu v šatně nebo koruna za formulář žádosti o rozložení ročníku. Opravdu great value for money - no řekněte, kdo z vás to má?

Opravdové seznamování a seznámení nás čekalo o den později, kdy David pro všechny žijící a přítomné, nové i starší studenty výměnného dual-degree programu připravil grilování v parku. Co čert nechtěl, od samého rána hustě pršelo a oproti místním zvyklostem pršet nepřestalo ani za pět minut, ani za hodinu, ba ani do odpoledne, a tak jsme nakonec přivítali azyl v Davidově obýváku. Společnost nám po chvilce přiběhli dělat dva raťafáci, kteří si ode všech dosyta užili drbání a s holčičkou v náručí nás pozdravila i Davidova brazilská žena Rufi. Tím chci říci, že pochází z Brazílie, nikoli, že má ještě manželku americkou, i když jako univerzální model by to nemuselo být tak docela špatné.

Nebudu to protahovat, kolumbijské párečky i americké burgery byly moc dobré, menší rozpaky vyvolal key lime cake se svou charakteristickou třískající se chutí. Sám jsem se s ním vypořádal tak, že jsem hořkokyselou citronovou náplň smíchal se sladkým krémem na povrchu a najednou se to i dalo sníst. Ale i když to možná nebyla od Davida nejšťastnější volba, všichni jsme si řekli, že s americkými chutěmi budeme experimentovat i nadále. O tom a o stolování ale až někdy příště.