Lapálie s internetem

Kdo říká, že dneska dokáže efektivně fungovat bez internetu, kecá. Teda snad s výjimkou letních prázdnin. A ještě by se tak možná dalo dikskutovat o významu pojmu „efektivně“, ale tím to hasne. Tečka. Psát e-maily na mobilu bez QUERTY klávesnice prostě není ono, stejně tak se na něm špatně prohlížejí obrázky na facebooku, když nechcete utrácet za velké přenosy dat, o stahování aktuálních epizod oblíbených seriálů ani nemluvě. A pracovat na diplomce nebo na paperu bez přístupu k elektronickým databázím? Vyloučeno! (I když nepopírám, že to může být občas tak trochu výmluva:-))

Jak jsem napsal v postu o shánění postele, internet společně s ní a bicyklem představoval nejzásadnější nedostatky, které se mi nepodařilo vyřešit hned první den. Později se k nim bez mého přičinění přidala ještě bankovní karta, kterou sice už dávno mám, ale doteď je mi k ničemu, protože k ní jaksi nedorazil PIN kód. Občas se holt nezadaří, ale není třeba hned věšet hlavu.

Ale zpátky k internetu. Při prohlížení inzerátů s nabídkami bydlení byl internet úplně všude, tak mě ani nenapadlo, že by ho některý z majitelů mít zapojený nemusel. O to větší proto bylo mé překvapení, když jsem se před dvěma týdny ubytoval ve svém novém domově a internet nikde. Všude kolem sice spousta bezdrátových sítí, ale všechny zabezpečené. A tak jsem prvních pár dnů musel vydržet s mobilem (1 MB dat na mé předplacence stojí € 0,29 – přečíst si pár mailů a zpráv tak stojí nanejvýš padesátník), nebo dojít s laptopem do univerzitní knihovny TU/e, kde běží eduroam. V práci se pochopitelně nesurfuje a kdyby přece, Gmail a Facebook je tu stejně zablokobaný.

Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě, a proto jsem hned druhý den napsal domácímu, jestli by s tím nemohl něco udělat. Vzhledem k tomu, že přislíbil rychlou akci, jsem to nechal na pár dní plavat a spokojil se s provizoriem. Jeden večer se mi ale přece podařilo z mého pokoje připojit do jedné nezabezpečené bezdrátové sítě, a internet tak, byť s výpadky a pomalu, vybojovat. Konečně v pátek se v prázdném pokoji v prvním patře objevil blikající modem od UPC, a tak mi došlo, že je vyhráno.

Vzápětí jsem se ale přesvědčil, že zatím jen napůl. Modem sice vypadá na první pohled stejně jako výkonný model Cisco EPC3925, který UPC standardně dodává k superrychlému připojení v Česku a má v sobě zabudovaný wifi AP, ale zdání klame. Musel jsem se tedy spokojit s kabelem a židlí a jít si zaskypovat o patro níž. Druhý den jsme s Martijnem vymysleli zlepšovák v podobě 25m síťového kabelu, který byl z bůhvíjakého důvodu přiložený v samoinstalačním balíčku, a dočasný AP jsem úspěšně udělal ze svého laptopu. Marně jsem se ale snažil internet rozchodit na ADSL modemu s wifi, který dotáhla naše spolubydlící. Router je zkrátka router a modemy se pro podobné činnosti nehodí, byť by to teoreticky umět měly. A tak si možná nakonec přivezu router vlastní, aby to nebolelo. Do té doby budu muset skřípat síťový kabel ve dveřích...

P.S.: Začínám být docela dobrý v psaní na anglické klávesnici bez českých popisků. Ono je taky proč, vždyť psát bez diakritiky je barbarské a navíc se to špatně čte... (Možná jen pro vysvětlení – některé příspěvky píšu ve volných chvílích v práci. A to, že jich v posledních pár dnech bylo opravdu požehnaně, je jen předznamenáním toho, že se brzy opět odmlčím.)

O neposlušném požárním alarmu

Znáte pohádku o neposlušných kůzlátkách? Aby ne, když jste ji jako malí museli tolikrát poslouchat od maminek, babiček i z malých elpíček a ještě si při tom bláhově mysleli, jak ji máte rádi. Omyl! Kůzlátka by zasloužila nařezat na kýty a vytahat za růžky a jestli je vám někdo takový milý, rostete pro kriminál (nebo jste v něm měli už dávno skončit:-)! Stejně tak nelze mít rád požární alarmy. Pravda, mám teď sice v popisu práce je tak trochu prodávat, ale ve skutečnosti jsem nucený je nutit zákazníkům pod cenou. A proč? No právě proto že je nemá nikdo rád!

Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!

Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...

Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!

A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.

Čarodějnice taky jsou a ne že ne! ...aneb líná huba, holé neštěstí

Úvodní slova titulku jsem si vypůjčil z Uhdeho dramatizace Nikoly Šuhaje, ale mohla by být stejně tak dobře z Macbetha nebo klasických (německo-)českých pohádek. Čarodějnice mám rád, rozhodně radši než čaroděje, protože jejich ženskost v kombinaci s kouzly vytváří dramatický prvek nepředvídatelnosti, jíž se nám sice v současném světě dostává plnými doušky, žel málokdy je opředena tajemstvím nadpřirozených sil (pokud ovšem za nadpřirozenou sílu nepovažujete ničivé schopnosti moderních zbraní ve špatných rukou). A tak jsem si i pro svůj dnešní příspěvek za ústřední strůjce zápletky vybral čarodějnice. Nikoho asi příliš nepřekvapí, že se na svůj rej vydaly hezky po americku o halloweenské noci. Ale nepředbíhejme.

Oslava Halloweenu proběhla ve skromné společnosti mých českých spolužáků a tří milých amerických kamarádek celkem pokojně. Nikdo neskončil v nemocnici, materiální ztráty byly také nulové a já jsem si postupně rozpomněl na všechno, co jsem té noci prožil. I když pro některé své kroky nenacházím docela logické vysvětlení, rozhodně to byla legrace. A neskončilo to zdaleka tím, že jsme zmákli přesun na "školní" party v sedmi lidech namačkaní v malém kupátku (samozřejmě v plné halloweenské)... Pro dokreslení atmosféry mohu prozradit, že Karel šel za kněze, Julie za lehkou děvu, Míša byla dokonalým protějškem kapitána Jacka Sparrowa, Andrea se ohákla po karibsku, já se zahalil v černé roucho a krvavou masku z filmu Scream, Kelly byla asi nejpodobnější včelce Máje a Kris nám to všechno pískala jako fotbalová rozhodčí. Solidní sbírka, důkazy jsou ostatně k dispozici na Facebooku.

Když jsem o pár dní později ostatním vyprávěl o svém zmizení z party poté, co mi kolem druhé začalo být kapku nevolno, měli ze mě celkem legraci. Nu co. Vydal jsem se nejprve do garáže, kde jsme měli zaparkované naše nafukovací auto, po chvíli pozorování terénu z výklenku ve čtvrtém patře jsem si sesumíroval, že bych tam taky mohl čekat pěkně dlouho, a tak jsem nakonec po chvíli hledání signálu GPS vyrazil zpátky pěšky. Luděk mi nechtěl věřit, že podél celé trasy byly chodníky, ale pokud si dobře pamatuju, žádné auto mě nezajelo a to je hlavní. Když jsem asi za hodinku a čtvrt dorazil na kolej, neměl jsem pomyšlení na nic jiného, než si dát rychlou sprchu a svalit se do postele. Bylo mi sice divné, jak se všechny moje boty ocitly ve vaně, že neteče teplá voda a proč se na podlaze leskly loužičky vody, ale přisuzoval jsem to náhlému zásahu pořádkumilovnosti svého spolubydlícího a s tím i pokojně usnul.

O to větší šok mě čekal ráno, když jsem se vzbudil do atmosféry ne nepodobné tropickému skleníku a z rozespalého spoluinda (který zpravidla nevstává před polednem) vyrazil, že někdy v jednu v noci praskla přívodní trubka u bojleru a plavala husička po Dunaji (a mýdlo po Vltavě). On se samozřejmě hrdě hlásil o zásluhy za vysušení pokoje (ke kterému používal vlastní osušky, co po použití házel do látkového pytle ke špinavému prádlu) a následně mě začal přesvědčovat, že na podlaze bylo v okamžiku kulminace šest palců vody. Představa devíti kubíků vody na ploše našeho cca šedesátimetrového doublu mě hodně pobavila, ale s vážnou tváří jsem ho pochválil, abych následně zjistil, že voda nedosáhla výš než nějaké čtyři centimetry. A tak jsem začal sčítat škody. Ještě že svého spolubydlu mám. Boty, co jsem v noci našel ve vaně byly totálně mokré, rozdvojka s evropskými zdířkami a adaptéry od foťáku a exterňáku uškvařené, batoh na zemi skrýval desky s rozmáčenými poznámkami a jediná "zachráněná" byla prázdná brašna od notebooku, co předtím ležela u postele. Dlužno dodat, že školní notebook, který jsem v ní nosil, měl můj bystrý přítel ten den půjčený u sebe a můj Asus nerušeně odpočíval na psacím stole. Ale co, jistota je jistota:-)!

Kolejní správa nám slíbila všechny poškozené věci nahradit. Dušovali se, že se jim za sedm let, co tu pracují, nic takového nestalo a že není problém. Když jsem jim pak ale nabízel české účty v korunách a následně se snažil vysvětlit, že pokud chtějí účty nové, budu si muset stejně koupit ke každému zařízení adaptéry dva (nejprve tady s americkou zástrčkou, protože "normální" tady člověk nesežene, a pak doma se zničenou původní), tvářili se, jako bych mluvil čínsky. A tak jsem jim druhý den řekl, že jsem si musel objednat externí disk nový s USB napájením a kabel k adaptéru od foťáku vyhrabu doma náhradní. Najednou nebylo dvě stě dolarů žádný problém a heslo "s poctivostí nejdál dojdeš" zase jednou schytalo pořádný šrám. Takže teď mám na stole nový roztomilý My Passport od WD a budu doufat, že mi peníze z univerzitního účtu vrátí nějakou inteligentní formou. Bojím se totiž, abych jim nemusel vysvětlovat, že platební šeky znám jen z filmů pro pamětníky...

A jak to teď vypadá u nás na pokoji? Klimatizaci díky bohu spravili hned v den po nehodě, bojler vyměnili asi dva dny poté a majstrštykem bylo nahrazení starých sádrokartonů kolem bojleru a klimatizační jednotky, které zabralo celou minulou sobotu. Dnes dodaly i nové posuvné dveře, takže celý technologický klozet vypadá opět zářivě nově. Co jsem ovšem tak docela nepochopil, je, že zelený sádrokarton měli přemalovat na bílo a doteď se tak nestalo. Dvakrát v týdnu na mě ráno zabušili malíři s barvami na rudlu, ale v obou případech jsem musel po chvíli odejít do školy, a když jsem se pak odpoledne vrátil, našel jen lehce obroušenou stěnu. Celá plocha k natírání nemá víc než čtyři čtvereční metry a zatím to vypadá, že to možná o Vánocích bude hotové. Posuďte sami: