Čarodějnice taky jsou a ne že ne! ...aneb líná huba, holé neštěstí

Úvodní slova titulku jsem si vypůjčil z Uhdeho dramatizace Nikoly Šuhaje, ale mohla by být stejně tak dobře z Macbetha nebo klasických (německo-)českých pohádek. Čarodějnice mám rád, rozhodně radši než čaroděje, protože jejich ženskost v kombinaci s kouzly vytváří dramatický prvek nepředvídatelnosti, jíž se nám sice v současném světě dostává plnými doušky, žel málokdy je opředena tajemstvím nadpřirozených sil (pokud ovšem za nadpřirozenou sílu nepovažujete ničivé schopnosti moderních zbraní ve špatných rukou). A tak jsem si i pro svůj dnešní příspěvek za ústřední strůjce zápletky vybral čarodějnice. Nikoho asi příliš nepřekvapí, že se na svůj rej vydaly hezky po americku o halloweenské noci. Ale nepředbíhejme.

Oslava Halloweenu proběhla ve skromné společnosti mých českých spolužáků a tří milých amerických kamarádek celkem pokojně. Nikdo neskončil v nemocnici, materiální ztráty byly také nulové a já jsem si postupně rozpomněl na všechno, co jsem té noci prožil. I když pro některé své kroky nenacházím docela logické vysvětlení, rozhodně to byla legrace. A neskončilo to zdaleka tím, že jsme zmákli přesun na "školní" party v sedmi lidech namačkaní v malém kupátku (samozřejmě v plné halloweenské)... Pro dokreslení atmosféry mohu prozradit, že Karel šel za kněze, Julie za lehkou děvu, Míša byla dokonalým protějškem kapitána Jacka Sparrowa, Andrea se ohákla po karibsku, já se zahalil v černé roucho a krvavou masku z filmu Scream, Kelly byla asi nejpodobnější včelce Máje a Kris nám to všechno pískala jako fotbalová rozhodčí. Solidní sbírka, důkazy jsou ostatně k dispozici na Facebooku.

Když jsem o pár dní později ostatním vyprávěl o svém zmizení z party poté, co mi kolem druhé začalo být kapku nevolno, měli ze mě celkem legraci. Nu co. Vydal jsem se nejprve do garáže, kde jsme měli zaparkované naše nafukovací auto, po chvíli pozorování terénu z výklenku ve čtvrtém patře jsem si sesumíroval, že bych tam taky mohl čekat pěkně dlouho, a tak jsem nakonec po chvíli hledání signálu GPS vyrazil zpátky pěšky. Luděk mi nechtěl věřit, že podél celé trasy byly chodníky, ale pokud si dobře pamatuju, žádné auto mě nezajelo a to je hlavní. Když jsem asi za hodinku a čtvrt dorazil na kolej, neměl jsem pomyšlení na nic jiného, než si dát rychlou sprchu a svalit se do postele. Bylo mi sice divné, jak se všechny moje boty ocitly ve vaně, že neteče teplá voda a proč se na podlaze leskly loužičky vody, ale přisuzoval jsem to náhlému zásahu pořádkumilovnosti svého spolubydlícího a s tím i pokojně usnul.

O to větší šok mě čekal ráno, když jsem se vzbudil do atmosféry ne nepodobné tropickému skleníku a z rozespalého spoluinda (který zpravidla nevstává před polednem) vyrazil, že někdy v jednu v noci praskla přívodní trubka u bojleru a plavala husička po Dunaji (a mýdlo po Vltavě). On se samozřejmě hrdě hlásil o zásluhy za vysušení pokoje (ke kterému používal vlastní osušky, co po použití házel do látkového pytle ke špinavému prádlu) a následně mě začal přesvědčovat, že na podlaze bylo v okamžiku kulminace šest palců vody. Představa devíti kubíků vody na ploše našeho cca šedesátimetrového doublu mě hodně pobavila, ale s vážnou tváří jsem ho pochválil, abych následně zjistil, že voda nedosáhla výš než nějaké čtyři centimetry. A tak jsem začal sčítat škody. Ještě že svého spolubydlu mám. Boty, co jsem v noci našel ve vaně byly totálně mokré, rozdvojka s evropskými zdířkami a adaptéry od foťáku a exterňáku uškvařené, batoh na zemi skrýval desky s rozmáčenými poznámkami a jediná "zachráněná" byla prázdná brašna od notebooku, co předtím ležela u postele. Dlužno dodat, že školní notebook, který jsem v ní nosil, měl můj bystrý přítel ten den půjčený u sebe a můj Asus nerušeně odpočíval na psacím stole. Ale co, jistota je jistota:-)!

Kolejní správa nám slíbila všechny poškozené věci nahradit. Dušovali se, že se jim za sedm let, co tu pracují, nic takového nestalo a že není problém. Když jsem jim pak ale nabízel české účty v korunách a následně se snažil vysvětlit, že pokud chtějí účty nové, budu si muset stejně koupit ke každému zařízení adaptéry dva (nejprve tady s americkou zástrčkou, protože "normální" tady člověk nesežene, a pak doma se zničenou původní), tvářili se, jako bych mluvil čínsky. A tak jsem jim druhý den řekl, že jsem si musel objednat externí disk nový s USB napájením a kabel k adaptéru od foťáku vyhrabu doma náhradní. Najednou nebylo dvě stě dolarů žádný problém a heslo "s poctivostí nejdál dojdeš" zase jednou schytalo pořádný šrám. Takže teď mám na stole nový roztomilý My Passport od WD a budu doufat, že mi peníze z univerzitního účtu vrátí nějakou inteligentní formou. Bojím se totiž, abych jim nemusel vysvětlovat, že platební šeky znám jen z filmů pro pamětníky...

A jak to teď vypadá u nás na pokoji? Klimatizaci díky bohu spravili hned v den po nehodě, bojler vyměnili asi dva dny poté a majstrštykem bylo nahrazení starých sádrokartonů kolem bojleru a klimatizační jednotky, které zabralo celou minulou sobotu. Dnes dodaly i nové posuvné dveře, takže celý technologický klozet vypadá opět zářivě nově. Co jsem ovšem tak docela nepochopil, je, že zelený sádrokarton měli přemalovat na bílo a doteď se tak nestalo. Dvakrát v týdnu na mě ráno zabušili malíři s barvami na rudlu, ale v obou případech jsem musel po chvíli odejít do školy, a když jsem se pak odpoledne vrátil, našel jen lehce obroušenou stěnu. Celá plocha k natírání nemá víc než čtyři čtvereční metry a zatím to vypadá, že to možná o Vánocích bude hotové. Posuďte sami: