O nostalgii v knihovně

Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
když ujede mu shuttle bus a štěstí staví záda,
tak zajde na den do knihovny, hlavičku si zchladí
a pak si zas rád vzpomene na svoje kamarády...

Volná adaptace Plíhalova roztomilého textu přesně popisuje moji dnešní floridskou náladu. Mám dojem, jako by se vteřiny vlekly celé hodiny, nechce se mi nic a současně chce všechno. Sami takový pocit jistě dobře znáte. Kamarádi, za kterými byste hnedka letěli třeba celý den přes oceán (kdyby to ovšem bylo možné...) vás poprosí o pomoc, vy se úkolu okamžitě ujmete a najednou vám to začne rezonovat v mysli, říkáte si, co tady vlastně děláte, když byste mohli být jinde, podíváte se na Facebook, proklikáte se přes pár kamarádů ke spoustě dalších dávných kamarádů, kteří si vás už možná ani nepamatují, zavzpomínáte na jednu úžasnou učitelku ze základky, podivíte se, že místo ní teď tamtéž učí její dcera, připadáte si najednou o sto let starší a o tunu starého šrotu bezvýznamnější.

Lépe bych to popsat nedokázal a dalších slov už by byla škoda. Když jsem včera jedné americké kamarádce psal, že pro studium law school potřebuje člověk hlavně "Sitzfleisch", nenapadlo mě, že tím vlastně nepřímo říkám, že se pro takovou věc vlastně sám vůbec nehodím. Asi se stanu Jackem Londonem a dám se na moře. Nebo Jackem Sparrowem a moře dá na mě. Nebo Jackem Kerouackem a dám se na cestu. Nebo Jackem Rozparovačem a přestěhuju se do Londýna. Nebo možná Jackem Danielem a utopím se ve whisky. Jack Nicolson by asi taky nebyl špatný. Hlavně ne Jack Russell teriér, protože ten má moc krátké nožičky a ty by mi na všechny ty cesty sotva mohly stačit.

Obdivuju lidi, kteří se dokážou dlouho soustředit na jednu věc. Já už dávno přemýšlím a stále "nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej jako většina ostatních". Ale kdo je vlastně ta spokojená většina? Znáte je:-)?

A tak mi asi pro dnešek nezbývá, než se věnovat studiu. Howgh!