Co si představíte, když se řekne „píchačka“? Generace našich dědečků a babiček možná nostalgicky zavzpomíná na časy, kdy si po příchodu do zaměstnání mohli beztrestně cvaknout (a pak třebas i několikrát během dne nepozorovaně zmizet pod kukaní vrátného, jež za drobný peníz rád předstíral, že nevidí, neslyší…) a když padla, orazili si zase s tou úžasnou a radostnou vyhlídkou, že až do dalšího dne mají opravdu volno.
Jistě to tak neměli všichni, ale dnes je spíše tvrdou realitou, že práci si s sebou nosíme domů. Možná že se v lepších společnostech už nemusí potupně chodit přes turnikety a pokud ano, čipová karta má spíše funkci bezpečnostní než kontrolní. Ale jak říkám – každé má svá pro a proti. Pokud dnes doma aktivně netrávíme noci nad projekty ve snaze dohnat vražedné deadliny, pak alespoň přemýšlíme jak šéfovi oplatit jeho neomalené chování a neslýchanou drzost, že si klidně v ten samý den řekne o dlouhý přesčas. A pak o další. A další. A další. A zákoník práce je najednou jen svazek bezobsažných paragrafů, jež američtí právníci pohříchu na klávesnici naťukají jen s pomocí klávesy AltGr…
Ale dost moralizování. Já jsem měl zatím možnost do skutečného pracovního světa nahlédnout pouze z pohledu stážisty a externisty, a tak by jistě bylo nespravedlivé soudit ostatní na základě povídaček o stohodinových pracovních týdnech. I kdyby na nich bylo sebevíc pravdy, sotva mě někdo přesvědčí, že s vydělanými penězi má pak člověk ještě vůbec kdy užívat světa. Ne nadarmo je individuální křivka nabídky práce zpět zahnutá (samozřejmě za předpokladu neměnné hodinové sazby).
Já vám dnes ale nabídnu povídačku odlišnou, z krvelačné a soutěživé Ameriky, kde jsou lidé za úspěch leckdy ochotni položit život a na volném čase jim často pranic nezáleží. Osmihodinová pracovní doba by tu jistě pro mnohé zněla nanejvýš podezřele a nedivil bych se, kdyby si poťukali na čelo, kdo že je ten blahosklonný zaměstnavatel, který vás nenechá v kanceláři ani ohřát. Snad nějaký komunista?
Ale abych už konečně skočil do horké kaše – američtí studenti, zvláště ti v nižších semestrech grad schools (na „obyčejných“ college to snad ani nikdo nemůže myslet vážně) jsou studenti na plný úvazek. K full-time studiu se dá přistupovat všelijak – někdo si ke škole pořídí rodinu, někdo šidí „zaměstnavatele“, jiný zase sebe. Ale výsledek se dá těžko objektivně porovnat, dokud nedojde na lámání chleba – na finals.
O zkouškách (aspoň těch závěrečných) jsem tu zatím nic moc nepsal a ani nehodlám tuto tradici příliš měnit, ale jedna krátká poznámka přece jen neuškodí. Je to totiž děsně tajný tajemství, co se vyvažuje zlatem, takže pssst! Tak tedy Američani z nás exchangů mají takový strach a respekt, že nás raději vůbec neporovnávají se zbytkem studentů, abychom jim náhodou nerozhodili statistický model. Možná se ptáte, jak by něco takového bylo možné, když všichni začínají v podstatě od nuly, během celého semestru mají stejné podmínky a při zkouškách by je v životě nenapadlo podvádět? Ostatně proč taky, když učitelé eseje z finals poctivě čtou (proto když člověk nic neumí, aspoň se může pomstít svému profesorovi tím, že napíše sáhodlouhý elaborát o ničem:-).
Vysvětlení je překvapivě jednoduché a má původ na východ od našich hranic. Totiž přestože tu vládne absolutní spravedlnost a všichni jsou si rovni, někteří jsou si přece jen rovnější. A díky tomu máme my, nebožáčci, dvojnásobek času. Nedocenitelná výhoda se však může změnit v noční můru, pokud standardní čas pro zkoušku čítá čtyři hodiny. Pak, tušíte správně, se dostaneme k oněm osmi hodinám z nadpisu a jsme zpátky doma. Luděk osmihodinové zkoušky popsal jako svým způsobem psychedelický zážitek, který držiteli výsady přináší legitimní právo se před ostatními chlubit a chvostat (pardon, chvástat:-), ale taky by se jednomu mohlo snadno stát, že dostane do huby a nedivil bych se, kdyby soudce vystudovavší bez podobné úlevy ještě rád instruoval porotu, aby zvážila takové chlubení jako trestuhodnou provokaci na straně napadeného studenta.
Já jsem si na osmihodinovky ještě zatím jasný názor nevytvořil. Po pravdě řečeno ani nebyla příležitost, protože první final exam z contracts v pondělí trvala „pouhých“ šest hodin a po dnešní osmihodinové zkoušce z criminal law by bylo poněkud předčasné vyvozovat závěry, zvlášť když torts už jsou doslova za pár. Ach…
Abych to celé nějak důstojně uzavřel, přece jsem vedle již zmíněné výhody zavánějící falešnou rovností našel i jeden „kapitalistický přežitek“, jež se dá obratně využít ve vlastní prospěch. Totiž kdo se snaží a odvede svoji práci efektivněji a rychleji než ostatní, může odejít domů dříve. Bez výchovných pohledů líných babek z vedlejší kanceláře, které za žádnou cenu nepřipustí zvýšení pracovního tempa, a bez hloupých keců vrátného. A kdo si chce píchnout – však víte, jak je to s tím bitým psem – hůl si vždycky najde.
P.S.: A takhle to dopadá, když si dám po dvou týdnech vynucené studijní abstinence dvě malá americká piva. Zatímco začátek má původ ve směsi únavy a zaslouženého slastného opojení po osmihodinovém maratonu, konec je výsledkem 40 minut rychlé jízdy na kole v posilovně za poslechu soundtracku Šíleně smutné princezny. Ale ještě není konec. Tak zas-ráno vzhůru do boje!
P.P.S.: Že jste nepoznali rozdíl? Nebo vám obojí připadá přinejmenším stejně „šílené“? Tak to snad raději dobrou noc:-)!
Více na 
Žádné komentáře:
Okomentovat