Costa Rica Revisited – den první

Vzpomínat bývá většinou krásné. Na méně příjemné zážitky člověk rád zapomene, ty krásnější si často ještě více přibarví, aby ani po letech nevybledly. Sem tam sice nějaká vzpomínka roztaje nebo se ztratí v moři jiných, ale to hlavní zůstává – pocit, že se NĚCO stalo a to NĚCO stálo za to. Podobný pocit už ve mně začínají vyvolávat i vzpomínky velmi nedávné z našich dobrodružných cest po Kostarice, odkud jsme se vrátili před dvěma týdny.

Původně jsem zamýšlel každý den poctivě zaznamenávat naše cestovatelské zážitky formou deníku. Leč člověk míní a kostarické silnice mění, a tak zatímco nás naše věrné Suzuki Vitara nevěrně natřásalo na cestách necestách, mě přešla chuť strefovat se do malých čudlíků numerické klávesnice mobilu a řekl jsem si, že to raději nechám na jindy. Jindy mělo přijít hned vzápětí, ale místo toho na dveře zaklepalo zkouškové a mé spisovatelské plány znovu vzaly za své.


A tak se konečně ke slibu sobě samému dostávám teď, kdy povinnosti na čas dostaly prázdniny a já vyrážím na lov dalších zážitků. Ve chvíli, když vyťukávám tyto řádky, sedím pohodlně na palubě Airbusu A319 cestou do LA a říkám si, jaká je to prima věc mít v letadle satelitní internet zdarma. Zdarma sice jen do 15. ledna, ale tak dlouho tu snad nebudu, a tak mi to vůbec nevadí:-).

Ale zpátky ke Kostarice. Když jsme se někdy na konci října rozhodli, že Thanksgiving strávíme v naší české čtyřce právě tam, zavládlo všeobecné nadšení. Nikdo z nás pořádně nevěděl, co od malé středoamerické zemičky můžeme čekat, mísily se v nás zprostředkované dojmy a pomýlené ideály. Ať už to ale bylo, jak chtělo, ve finále jsme rozhodně zklamaní nebyli a přes mnohá více i méně příjemná překvapení jsme si těch bleskových šest dnů užili měrou vrchovatou.


Samotný výlet začal stylově. Na letišti ve Fort Lauderdale nás nejdříve poslali do fronty latinos, která se táhla na horkém slunci daleko před vchodem do terminálu, ale se svým ostře kontrastujícím vzezřením, psíma očima a destinací Kostarika na rtech se nám nějakým zázrakem podařilo přesvědčit strážce fronty, že na slunci opravdu čekat nechceme a dostali jsme se o skok dál. Chlápek měl nevděčnou roli tak trochu jako vyhazovač na diskotéce, ale vůči nám se zachoval férově a to se cení. Méně už se cení kolumbijské dámy v teplákách a s obřími kufry, které na vás cení zuby, ale někdo na rozvětvené rodiny v chudších zemích vydělávat musí. A pokud už cestuje s pasem, zřejmě nepůjde o ilegálního přistěhovalce – no vem to čert.

Konečně jsme se ocitli na palubě, zamávali Fort Lauderdale a vzápětí tesknili při přeletu přes Kubu. Jak rádi bychom se tam taky podívali… San José nás uvítalo velkou reklamou na doslova všudypřítomné domácí pivo Imperial a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme seděli za jednotných 25 USD v taxíku k hostelu. Na silnicích vládl zmatek. Auta se při průměrné šedesátce navzájem předjížděla za všech stran, blinkry žádné, trpělivosti ještě méně. Ale na teheránský provoz to ani zdaleka nemělo. Hostel s malou zahradou a bazénem však i tak zapůsobil jako oáza, my jsme se ale dlouho nezdrželi. Párkrát jsme se zhoupli v hamace (pestrobarevné houpací síti s hustým výpletem) a za prvních odpoledních kapek, které nás provázely i v dalších dnech, vyrazili na prohlídku města.


Ono tedy upřímně zas až tak moc co prohlížet nebylo. Dali jsme si dobrý a bohatý oběd včetně již zmíněného obligátního Imperialu (ke kostarické kuchyni ještě podrobněji v jednom z dalších příspěvků) a razili si dál cestu davem. Největší pýchou San José a možná i celé Kostariky je budova Národního divadla z roku 1897, která, když jsme ji nejprve viděli z boku z ulice, připomínala spíše vybydlený squat, ale při pohledu z rozlehlého náměstí o kus dál již bylo všechno v pořádku a interiér byl také moc pěkný. Pohled na druhou stanu náměstí zaplněného hejny holubů už byl však zase o něco smutnější. Nepřipomínal sice squat, ale řada fastfoodových restaurací jako by předznamenávala nevyhnutelný nástup „vyspělé“ americké civilizace. Možná to tak má být, zbývá však jen doufat, že Kostaričané si svoji identitu ukrást nenechají.

A tak jsme bloumali ulicemi dál. Nejvíc nás zaujaly domorodci doslova obsypané telefonní budky. Inu, mobil tu zatím moc lidí nemá, signál je mizerný a přes proklamovanou dostupnost roamingu jsme tu ani s americkými kartami neuspěli. Ve finále nám to však vůbec nescházelo, protože oč méně je v Kostarice dostupná je síť mobilní, o to častěji je k vidění a chycení síť internetová. A se symbianovou Nokií nebo iPhonem člověk nemá problém;-).


Naše procházka skončila celkem neslavně. Přeskákali jsme pár děr v silnici, drze nakoupili kartou známky na poště v hodnotě pár desítek korun, zaskočili na zmrzlinu, kterou bylo při porci dva kopečky téměř nemožné sníst, zasmáli se obrácenému logu Puma a American Eagle na oblečení ve výbojkami do ulic ostře zářících obchodech a dobrovolně se nechali pokuřující policejní hlídkou poslat zpátky do bezpečnějších ulic a do hostelu.

Večer však ještě nebyl odsouzený k úplnému nezdaru. Nejdřív jsme si dali pár dalších Imperialů nad fotbálkem v hospůdce u hostelu, kde živě promítali na plátno zápas amerického fotbalu, a pak se ještě hodnou chvíli seznamovali s dalšími návštěvníky hostelu. Jedna slečna, Denisa, pocházela stejně jako naše Míša za Slovenska, ale po deseti letech v Americe už svoji mateřštinu solidně zapomněla, a tak jsme ji museli chvílemi pomáhat. Bylo to vážně roztomilé. A tak jsme ještě vyměnili pár cestovatelských tipů, dobře míněných doporučení, slíbili si možné a nemožné a šli spát. Další dny už nás měla čekat ta pravá tvář Kostariky, pro kterou ji všichni obdivují, a bylo třeba se na náročné objevování pořádně připravit.