„Že mě nediskriminuješ? Však já ti ještě ukážu, chlapečku…“ aneb jak jsou reakce některých lidí zoufale předvídatelné

To bylo tak. Přišel jsem do školní knihovny vytisknout si poslední poznámky před poslední zkouškou, sluchátka na uších, nevidím, neslyším. Přesto vida, že tiskárna u help desku je out of service, jako už ostatně tolikrát, neohroženě pokračuji do computer room, když tu na mě jakoby zdálky volá chlapík od help desku. Otočím se a rychle chápu, že dnes si škrtnu jedině u něj. Promptně se zapisuju na papír, kde už řádka lidí přede mnou podepsala, že tisknou tady, protože jinde to prostě nejde, a čekám, až sympatická slečna přede mnou uzavře svoji tiskovou úlohu.

Vtom se za mnou zjeví maník něco mezi padesátkou a smrtí, zjevně přistěhovalec se znatelným přízvukem a ptá se, jestli už funguje tiskárna. Chlapík mu odpoví, že jo, ale že si musí počkat. Maník se ptá, jak dlouho, chlapík ukáže na mě a slečnu přede mnou, maník po chvíli pokývne hlavou, jako že teda rozumí a počká. Asi mu to pomaleji secvakává, říkám si. Mezitím se chlapík s lehkým úsměvem ve tváři, který vzbuzuje dojem, že už se s ním narodil, maníka zeptá, jestli je student. Maník zase po chvíli že jo, ale je viditelně nesvůj. V tu chvíli mě napadá, že kdyby byl někdo opravdu šílenec, mohl by ho obvinit z diskriminace pro rozlišování na základě věku, ale myšlenka je ve vteřině přebita tisíci jinými. Prostě automatický reflex.

Jenže co se nestane. Maník se zeptá, proč se chlapík tázal na jeho studentský status a že mu klidně ukáže ID. Maník chce být zajímavý, napadá mě. Ale ve své pomalosti se nedá odbýt slovy chlapíka, že jen potřeboval vědět, jestli je student, a rozjíždí velkolepou šou. Konečně se vynořuje ostré obvinění z diskriminace, byť blíže neupřesněné. No na základě původu to asi být nemohlo, protože chlapík za pultem má sám k rodilému Američanovi hooodně daleko, takže se nabízí jen to jediné, co už jsem dávno zahodil. Maník se domáhá nadřízeného, který zjevně není po ruce. A tak se chápe iniciativy sám a vyráží na lov. Říkám chlapíkovi, že mu klidně dosvědčím, že jediné, co udělal, bylo, že se ho zeptal, jestli je student, na což měl plné právo. Zbytek vystoupení jednoznačně vyprovokoval maník, byť se chlapík ve své obraně dosti zamotal, ale co na tom.

Přemítám o tom, jestli je opravdu out of any bounds of decency nebo reasonable prudence ptát se maníka mezi padesátkou a smrtí, jestli je student. Pár takových tu sice je - v našem ročníku law school oslavil nejstarší first-year tuším už padesát sedm křížků, ale přece bych to nepovažoval za standard. V Čechách by budil podezření každý, kdo vypadá na třicet a víc, proto je ta moje odhadovaná padesátka snad i na americké poměry docela rozumnou hranicí.

Naštěstí rozumní lidé ještě nevymřeli. Maník si přivádí kočku od circulation desk, které rozhodně ještě ani těch třicet nebylo a snaží se vysvětlit si s chlapíkem, co se přesně stalo. Těžko říct, jestli dostala trénink, ale s nepříjemnou situací se vypořádává se ctí. Odcházím, protože mě tu už nikdo potřebovat nebude, a domýšlím si konec. Tipuju, že chlapík dostal sprďana, ale vzápětí se tomu oba společně zasmáli. Teda jestli se maníkovi nezasekla tiskárna, ale to bych jim už opravdu nepřál…