Costa Rica Revisited – den čtvrtý

Nezačíná už to být trochu nuda? Samé hory, pralesy, rozbité silnice, veselí domorodci… Po delším čase by se mi jistě zastesklo po kultuře vytvořené lidmi, ale v šesti dnech o tom člověk upřímně nemá moc příležitostí přemýšlet. V naší squadře jsme se ostatně shodli, že příroda je mnohem dokonalejší než jakýkoli lidský výtvor a těžko by se dalo říci, že tam či onde měla při vytváření svého díla špatný vkus. Kostarika je svoji přírodou celosvětově proslulá a hrdě se chlubí pokročilou ochranářskou politikou a rozsáhlými bezzásahovými územími. Žel nic není ideální, a tak ani v tomto ohledu není radno věřit všemu, co se říká. Banánové a kávovníkové plantáže společně s postupující výsadbou olejových palem dávají zelené zemi pořádně zabrat a zřejmě nejpřesvědčivějším důkazem je fakt, že zatímco ještě kolem roku 1940 zabíraly původní pralesní porosty tři čtvrtiny území, v současnosti je to již jen pouhá čtvrtina v rámci národních parků. A ani všudypřítomné odpadky, pro kulturu jižních národů tak typické, na kráse mnoha místům nepřidají.

My jsme však přijeli obdivovat na prvním místě právě národní parky a díky tomu jsme rozhodně zklamaní nebyli. Manuel Antonio Park Nacional je na rozdíl od Monteverde přímořským parkem, a proto je tu klima ještě stabilnější než v horách. Odpolední deštík je tak téměř sázkou na jistotu. My jsme se tentokrát rozhodli nikam nepospíchat a vyhradili si na prohlídku čas téměř až do západu slunce. Nádherné písečné pláže na několika výběžcích a pobřežních kosách porostlých kokosovými palmami, roztomilé kapucínské opičky, krabi, ryby a spousta ptačích a hmyzích druhů dotváří nenapodobitelný kolorit. Škoda jen, že Manuel Antonio je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací, a tak je i mimo hlavní turistickou sezonu docela nabito. Při procházkách parkem se návštěvník může zastavit na několika úchvatných vyhlídkách na jednotlivé zátoky a zelené ostrovy na dostřel od pobřeží a v doslova v každém okamžiku je co fotit.


Už už to vypadalo, že nám všechno vyjde do puntíku, ale počasí nakonec přece jen nezklamalo a na cestě k autu nás zastihl prudký slejvák. Přestože pršelo jen necelou hodinku, byli jsme vděční za suchý přístřešek a vrstvu na sebe navíc, protože se při dešti výrazně ochladilo. Ale co to je proti jednadvaceti stupňům na klimatizaci v autě, že… A tentokrát nás čekal přesun ještě delší – na severozápad ke karibskému pobřeží, téměř až na hranice s Nikaraguou. Než spadla tma, všimli jsme si ještě několika velkých rozestavěných hotelových komplexů a obřího nákupního centra amerického střihu, ale je pravdou, že oblast u Pacifiku je známá i jako oblíbené letovisko amerických (a snad i neamerických) milionářů. Nedaleko odtud jsme také zahlédli za celý náš výlet jediný pouliční průvod s muzikanty a maskami a byla to pěkná mela.

Ještě než jsme se rozloučili s Tichým oceánem, zastavili jsme se na večeři v turistickém středisku Jacó. Infrastruktura se nedala srovnat s žádným jiným místem, které jsme předtím nebo potom navštívili a mohli jsme se vybrat i z široké nabídky suvenýrů. U mě to jistí trička s originálním motivem, Karel se zase při výběru inspiroval v jedné z restaurací slánkou a pepřenkou v něžném objetí.



Vrcholný zážitek naší spanilé večerní jízdy nás potkal kousek před hlavním městem San José, kde jsme se marně asi dvacet minut snažili předjet jednoho kaskadéra se stařičkým jeepem, který měl zvláštní zálibu v jízdě v protisměru. Proč jezdil tak, jak jezdil, nám zůstalo záhadou, ale byli jsme rádi, když jsme se ho konečně zbavili. Minuli jsme ještě pár domů s bohatou vánoční výzdobou, některé doslova zářící žárovičkami a blikačkami a na nejvyšším bodě poblíž jednoho z dalších vulkánů projížděli takovou mlhou, že by se dala krájet. Bez odrazek na silnici bylo chvílemi doslova uměním najít správnou cestu a nezahučet ze srázu do hlubin.

Konečně vtipná scénka nás čekala i při hledání ubytování. Poprvé se nám stalo, že nás odmítli kvůli plnému obsazení (ale kdoví, jestli to tak bylo i ve skutečnosti). V dalším hotelu jsme si bez rezervace také neškrtli a recepční, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je nějakým zahradníkem, neuměl ani slovo anglicky a španělsky tak huhlal, že význam jeho slov jsme si mohli jen domýšlet. Nakonec nám ale poradil ještě jednu ubytovnu a naložil nám do auta jednoho dalšího turistu, který byl evidentně ve stejné situaci jako my a mluvit neuměl snad vůbec. Ubytování nakonec nebylo špatné a mělo snad největší sprchový kout v celé Americe. Když řeknu, že by se do něj vešla normální vana a sprcháč ještě vedle ní, rozhodně nepřeháním. Pro nás ale bylo hlavní, že jsme se mohli pořádně vyspat na výlet do Tortuguera!