Costa Rica Revisited – den pátý

Tak jsem se zase jednou spletl. Věřil jsem, že alespoň kostarický deníček dokončím ještě během naší závěrečné týdenní cesty napříč Amerikou, ale byl to zjevně nesplnitelný úkol. Jen si zkuste stáhnout do počítače fotky za celý den nabitý cestováním, alespoň trochu je upravit a pak napsat víc než jeden příspěvek během dvou a půl hodin, kdy vydrží počítač na cestách bez zásuvky. Ale co, lepší pozdě než nikdy, a tak si závěrečné postřehy nadělím aspoň teď pod stromeček cestou z Atlanty do Paříže.

Kostarika za první čtyři dny dostala pořádně na frak, tak jsme si projezdili a proobdivovali. Myslím to samozřejmě v nadsázce, ale stejně je docela dobrý výkon za šest dnů navštívit a prozkoumat čtyři národní parky, dvě sopky, jeden poloostrov, pobřeží dvou oceánů a k tomu ještě hlavní město. Tak tedy pátý den, který byl současně naším posledním celým dnem v Kostarice, jsme měli naplánovaný výlet do národního parku Tortuguero, jenž je známý zejména jako hnízdiště ohrožených mořských želv. Každodenně zhruba od dubna do října sem připlouvají tyto čtvrttunové kolosy, aby nakladly sto až dvě stě kožnatých vajec a zakryly je vrstvou písku. Tím veškerá péče o potomstvo končí a zdá se až neuvěřitelné, že některé druhy si dokážou do paměti vrýt vodu v přesně stejné zátoce, kde se jako mláďata vylíhly, aby se sem později vracely plodit své vlastní potomstvo.


My jsme se do Kostariky bohužel dostali až v samém závěru listopadu a bylo nám jasné, že už se žádná zbloudilá želva v tmavém pobřežním písku neobjeví. Nakonec i pro nás samotné nebylo tak docela jednoduché se do Tortuguera probojovat a plánování nás stálo mnoho nervů a vzájemného přesvědčování se o své pravdě (nebo chcete-li hádání). Nakonec zvítězil názor, že vstávání v šest ráno po pozdním ulehnutí by nám mohlo bez ohledu na další okolnosti snadno zkazit celý den, a tak jsme po svítání vyrazili autem do La Pavony, odkud měly co dvě hodiny odjíždět lodi do naší cílové stanice. Je nutné dodat, že jinak než lodí nebo letadlem se člověk do Tortuguera ani nedostane, pokud si ovšem nechce zaplavat v jedné vodě s krokodýly a kajmany.

Cestou do La Pavony se nám konečně naskytla vyhlídka na ony slavné kostarické banánové plantáže, kde úřadují americké kolosy Chiquita a Dole. Na plantážích samotných nic moc zajímavého není. Od silnice jsou oddělené zavodňovacím kanálem a mezerách mezi jednotlivými políčky vedou jakési lanovky, sloužící pro přetahování těžkých trsů zralých banánů. Zajímavější je fakt, že banány zrají pod poloprůsvitným modrým ikelitem, který plní vlastně dvojí funkci. Jednak o něco zmenšuje množství dopadajících slunečních paprsků, aby banány zrály rovnoměrně kolem celého trsu a jednak zabraňuje vzniku černých skvrn na slupkách, které prý američtí a evropští zákazníky nemají rádi. Takový blábol! Pokud není banán načernalý pod slupkou, sebekropenatější odstín žluté přece ničemu nevadí,ne?


Když jsme konečně krátce po deváté dorazili do La Pavony, dozvěděli jsme se, že „naše loď“ odjela asi před dvaceti minutami a další vyráží do vesnice Tortuguero až v jednu odpoledne. Hlídač parkoviště, kterému jsme dali něco drobných za stinný přístřešek pro naše Suzuki nikoli překvapivě přispěchal se záchranným plánem B v podobě známého s lodí, který si tu a tam rád přivydělá při vožení turistů po parku a který nám určitě udělá cenu. Tak cenu nám opravdu udělal – 200 dolarů za všechny čtyři, ale nabídku jsme rádi přijali, protože nám slibovala ušetřit spoustu času a i nějaké peníze za vstupy, které bychom na normální lodi museli platit. Problém byl v tom, že náš kapitán a průvodce v jedné osobě neuměl snad slovo anglicky. Tedy abych mu nekřivdil, znal jméno jednoho druhu opičky spider monkey a možná pár číslovek, protože jsme se po zastávce ve vesnici opět úspěšně shledali.

Tortuguero samotné bylo přenádherné. Téměř dvouhodinová cesta lodí byla plná zastávek na pozorování a fotografování opiček, lenochodů, netopýrů, leguánů, ptáků a přepestré květeny a stromových velikánů. Chvílemi jsme jen nehnutě zírali na to, co se děje před námi, jindy jsme závodili s kolem projíždějícími loděmi a dokonce jsme vystoupili na břeh, abychom si mohli zblízka prohlédnout maličkaté barevné žabičky.


Vesnice Tortuguero byla proti nedotčené přírodě spíše zklamání. Chatrče domorodců se mísily s obchody se suvenýry a restauracemi, moc autentického života domorodců jsme si zblízka rozhodně neužili. A tak jsme se aspoň prošli po „želví“ pláži a dali si zase jednou oběd v kostaricko-českém stylu. Čekala nám však ještě cesta zpátky lodí, která nebyla o nic méně zajímavá než ranní cesta tam.

Náš průvodce totiž ochotně vyslyšel přání, že bychom rádi viděli v řece nějakého krokodýla, a tak po chvíli odbočil z původní trasy na rameno nenápadného přítoku. Nenápadného však jen do chvíle, než jsme se podívali na barvu vody, která se najednou z hnědé změnila na temně černou. Co přesně mělo tento fascinující odstín na svědomí, jsme se nedozvěděli, ale není tak těžké uhodnout, že to bude pravděpodobně nějaký druh rostliny, jehož kořeny na přitékající vodu působí jako barva na velikonoční vajíčka. A krokodýla jsme opravdu viděli. Nejprve jen drobného kajmana, který ležel v mrtvolné strnulosti na hladině vody a vůbec ho nevzrušovala okolo pobíhající ještěrka, a pak i většího macka, který však zůstal z půlky skryt za kořeny stromů a vzrostlými keři. Nato zase zčistajasna do vody šplouchla malá sladkovodní želva – no žůžo.


Největší atrakcí měl být čtyřmetrový krokouš v rákosí téměř na konci cesty. Náš průvodce tušil, kde by se mohl skrývat a opatrně navedl svoji loď na správné místo. My jsme však v tu chvíli byli plně zaměstnaní fotografováním projíždějící lodi s navršenou hromadou velkých zeleninových banánů a dravce vedle nás jsme si všimli, až když v celé své kráse polekaně vyrazil vpřed a zmizel pod vodou. Za ten zlomek sekundy jsme jej pochopitelně nikdo vyfotit nestihli, a tak se náš kapitán jen dobře pobavil na náš účet, kde že jsme to nechali oči:-).

Zbytek dne se nesl opět v klasickém cestovatelském duchu, protože jsme se museli od karibského pobřeží dostat zpět na dostřel hlavnímu městu San José. Znamenalo to přesněji, že jsme projeli po okraji San José, abychom se neztratili někde v horách plných loupeživých band (i když to zní hrůzostrašně, v některých parcích u hlavních silnic prý může být opravdu životu nebezpečno…). A tak když už jsme tam byli, dali jsme si aspoň pauzu v McDo s nefalšovaným McCafé, se kterým jsou v USA značně pozadu a které se mi zalíbilo loni v Německu. Dobrá káva, široký výběr absolutně „nemekáčových“ zákusků a hlavně ceny, před kterými Starbucks může jen blednout. No uvidíme, jak se to vyvine v Čechách.


Konečně jsme se přiblížili k Aleluji, kterou jsme si vybrali jako cíl pro poslední přespání před odletem. Chtěli jsme být co nejblíž Vulcánu Irazú, který měl být dobyt druhý den ráno a přišlo nám tak nějak logické porozhlédnout se po hotelu v posledním větším městečku. Ale ouha, utřeli jsme nos a museli jsme se vrátit dolů pod prudký kopec do Aleluje. Když jsme pak ráno vyrazili k vrcholu, samozřejmě jsme potkali ještě několik nocoven, ale Aleluja nakonec nebyla tak špatná. Nejdřív nás čekal zážitek při sjezdu z kopce – to když nás navigace poslala na kousek cesty snad s třicetistupňovým sklonem, které jsme si všimli už cestou nahoru a bláhově se smáli, jak by tam někdo mohl projet. A najednou jsme byli ten někdo my. Po nezbytném zdokumentování s přispěním ruční brzdy jsme se sešourali dolů, drobného škrtnutí zadním nárazníkem jsme se však ani při naší světlé výšce nevyhnuli. No a pak Aleluja. Jediný hotel, kde jsme uspěli, měl místo recepce erotickou videopůjčovnu, což jsme chvíli považovali za dobrý vtip. Nakonec ale nebylo tak špatně a nebýt zimy, který o sobě v horách dávala patřičně vědět, by nám bývalo nic nechybělo. Dokonce i na ten poslední Imperial jsme si s Karlem zašli…