Costa Rica Revisited – den třetí

Rána v tropech nebývají příliš často deštivá. Pršívá zpravidla až později odpoledne, ale zato o to intenzivněji. My jsme se výjimečně nedobrovolné sprše vyhnuli, byť horská údolí před setměním zahalila hustá mlha. První zrada přišla však už hned při snídani. Když jsme se večer ubytovávali, těšili jsme se, že tentokrát to bude i s ranní kávou a něčím na posilněnou. Jaké bylo ale naše překvapení, když po nás najednou za skromné menu chtěli zaplatit. Přesněji řečeno, Karel si ještě stihl objednat talíř s ovocem, masovou taštičkou a porcí kostarického národního jídla gallo pinto. Obsluha se však začala dožadovat kuponu na snídani a marně jsme se jí snažili ukazovat doklad o zaplacení ubytování. Já s Kris a Míšou jsme málem utřeli nos, protože ani recepční si nevěděl rady a všichni stále mluvili o nějakém lístečku. Nakonec se ukázalo, že lísteček jsme předchozího večera skutečně dostali, jenže nám jaksi nikdo neřekl, k čemu slouží, a tak jsme jej celou dobu považovali za slevový kupón do sousední restaurace.

Ale ještě na skok ke gallo pinto. Napsal jsem sice „národní jídlo“, ale ono je to s ním trošku složitější, přestože jde o prostou, byť chutnou kombinaci rýže opražené na cibulce s červenými fazolemi a kořením. Problém tkví v tom, že gallo pinto za své národní jídlo považují i Nikaragujci, a tak je velmi radno vyhnout se jakýmkoli posměškům a narážkám na to, že v Kostarice nakonec žádné vlastní jídlo nemají. Že Nikaragujci na rozdíl od Kostaričanů používají fazole černé, je jen drobný detail, který netrénovaný návštěvník sotva postřehne. Naše kulinářské zážitky během celého výletu byly vůbec poměrně zajímavé. Ne že bychom narazili na nějakou učiněnou bombu, ale několikrát jsme se shodli, že docela podobné jídlo bychom dostali i doma v Čechách. Maso na všemožné způsoby s rýží, třebaže obohacenou kokosovým mlékem nebo mořskými plody, vepřové plátky s opečenými brambory a poctivou hnědou omáčkou, pivo Pilsen, které se ani nesnažilo maskovat jiným názvem, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat.


Po dobré galské snídani jsme zase naskočili na rozdováděného oře, zařadili jedničku a vystoupali k národnímu parku Santa Elena. Čekala nás krásná procházka nefalšovaným pralesem a díky našemu brzkému příchodu jsme s výjimkou jedné skupinky německých důchodců skoro nikoho nepotkali.Tedy až na jednu čtveřici, která už zezadu upoutala moji pozornost a když jsem pak uviděl na oblečení logo Hannah, nebylo co řešit. Pražáci. Koukali na nás hodně udiveně, jako by tady žádného jiného Čecha nečekali. Když jsme se pak odpoledne znovu potkali v jedné zastrčené restauraci, působilo už to opravdu jako hodně velká náhoda. Popisovat mlžný prales by bylo asi zbytečné, když je stejně nejlépe vidět na fotkách. Můžu snad jen dodat, že lenochod, který ležel na cestě, byl skutečně mrtvý.

Po osvěžení ve stínu věčně zelených stromů nás čekal nejadrinalinovější zážitek z celého výletu – canopy tour čili projížďka po ocelových lanech v korunách stromů. Jednoduše lanovka. Funguje to tak, že vás navléknou do horolezeckého úvazu, přes prsa přetáhnou ještě jedny popruhy a pak místo osmy dostanete na břicho velkou karabinu s kolečkem na festovních ložiscích. A pak se jen přitáhnete bradou k lanu, obsluha vás přicvakne ke kolečku a už si to svištíte v poloze pololežmo pralesem. Protože visíte jen za jeden záchytný bod, musíte dát jednu ruku za sebe na lano a vyvažovat směr, a když se blíží „konečná stanice“, stisknete lano pevně silnou koženou rukavicí a pohodlně zabrzdíte. Tedy pokud nejste příliš lehcí a nezastavíte se o kousek předčasně jako i párkrát já. To pak musíte poctivě doručkovat na konec, ale ať tak či tak to není žádná věda. Na úvod jsou lanovky kratší, na rozcvičení, a když se pak prodlužují a díky většímu sklonu i zrychlují, už vám to ani nepřijde. A pak jste najednou z korun stromů zpátky na zemi. Tři největší pecky však přicházejí až na závěr. “Tarzanův skok“ na přibližně patnáctimetrovém laně, které vás za odvážný krok do prázdna odmění luxusním zhoupnutím mezi stromy jako na liáně. Kostaričani vás pak s rošťáckým úsměvem zastavují tak, že se vám nejdřív zachytí na nohy a proletí se v závěsu pár metrů vzduchem a po tomhle „zbrzdění“ vás následně úplně zastaví jakýmsi obřím prakem z duše od náklaďáku. Hlavní je, že se všichni baví. Mně se ale ve finále nejvíce líbily dvě nejdelší projížďky tam a zpět přes údolí. Sedm set metrů dlouhé lano vás za minutku přepraví přes nádhernou zelenou rokli a v jednu chvíli máte pod sebou stodvacetimetrovou propast. Hrůza pomyslet, krása zažít. Zvlášť když se vám do tváře opírají sluneční paprsky a široko daleko není ani živáčka. Prostě si jen tak letíte vzduchem. Cesta zpátky je ale ještě zajímavější, protože vás připnou za záda tak, že visíte ve volném prostoru doslova jako Superman. V našem případě to bylo zpestřené ještě tím, že zčistajasna spadla mlha, takže najednou nebylo vidět dál než nějakých padesát metrů. Nádhera.


Jen jsme se ale odvázali z posledního lana, museli jsme se vypravit znovu na cestu. Čekal nás přesun k pacifickému pobřeží k národnímu parku Manuel Antonio, což přes nevelkou vzdálenost znamená po kostarických cestách skoro půldenní výlet. V jednu chvíli při průjezdu těmi nejužšími horskými silnicemi děravými jako švýcarský ementál se nám začalo pekelně mlžit čelní sklo. Zrada byla v tom, že se potilo zvenčí, a tak ať jsme dělali, co jsme dělali, vinou stoupající vlhkosti a prachmizerných stěračů jsme museli jet téměř po slepu až dolů na hlavní. Ona hlavní nebyla nic menšího než samotná Interamericana, dlouhá a klikatá highway spojující obě Ameriky přes úzký pás Ameriky třetí. Kdo by si ale představoval klasickou dálnici s dvěma pruhy v každém směru, byl by velmi překvapen. Když se před vámi ocitne kamion pomalu se plazící do prudkých kopců, kvůli hustému provozu jej třeba i pár desítek kilometrů nepředjedete. A když už se k odvážnému manévru odhodláte, musíte být zatraceně rychlí, což s plně naloženým autem není vždy tak docela jednoduché. Místní jsou však na situace, kdy se ve dvou pruzích kolem sebe minou dvě auta a ještě kamion, už zřejmě zvyklí. Interamericana rallye rulezzz!

Cestou nás potkal ještě zajímavý zážitek ve chvíli, kdy nás navigace chybně navedla na nově postavený úsek dálnice, kam jsme sice vůbec nechtěli, ale zato jsme museli zaplatit sprosté mýtné. Směrem tam a po obrátce o sto osmdesát stupňů i zpátky. Prostě zlodějna. Hlavně že z nás zase měli legraci, protože prý nejsme první, komu se to stalo. Kdyby nás raději místo hloupých pošklebků pustili zadarmo… O chvíli později ale přišel světlý bod, když jsem si koupil obří kokosový ořech s brčkem a za půl dolaru dostal kompletní večeři. Kokosové mléko jsem sotva vypil a to nám pak díky Míše ještě osekali skořápku mačetou a všichni jsme si dali kus čerstvé bílé dužniny. Když jsme pak dojeli do cíle a ubytovali se v hotelu, všude kolem už bylo totální mrtvo. Po procházce na potemnělé pláži jsme se proto raději šli pořádně vyspat na další den.