Costa Rica Revisited – den šestý

Jestli bylo včera v letadle do Paříže docela fajn, po přistání už tomu tak zdaleka nebylo. Vlastně bych měl napsat spíš samostatný příspěvek o tom, jak jsem strávil Štědrý den na letišti v Paříži a ani nezajel do města, ale na to už nemám ani náladu ani energii. A přitom jsem měl ještě tolik plánů, co všechno tady publikovat a čím si vylévat svoji dušičku…


Poslední den v Kostarice byl trochu jako z rychlíku. Ráno jsme vstali tak akorát, abychom stihli otevírací hodinu v národním parku Volcán Irazú, který se se svojí majestátní třítisícovou výškou hrdě vypíná nad okolními údolími a hřebeny. Nahoře nic moc k vidění není. Pokud se člověk nakloní přes zábradlí, otevře se mu pohled na nazelenalé jezírko, které vypadá náramně jedovatě a evidentně nenabízí vhodné podmínky pro život, při pohledu na druhou stranu pak ale pozitivní dojem trošku zkazí les vysílačů mobilních operátorů a televizního a rozhlasového signálu. Situaci ale zachraňují překrásné výhledy do údolí směrem k San José i na sever ke Karibiku. Pokud je dobrá viditelnost, lze údajně přehlédnout celou šíji Kostariky od jednoho moře k druhému. My jsme bohužel přes brzkou hodinu tolik štěstí neměli a když jsme odcházeli, mraky už zakrývaly pořádný kus oblohy. Ostatně kdo přijde do parku později než v deset hodin dopoledne, neuvidí často už vůbec nic.


Poslední dobrodružství nás potkalo ještě cestou zpátky do autopůjčovny u letiště, kdy jsme se konečně rozhodli poslat všechny dávno napsané a ofrankované pohledy. Jak se totiž ukázalo, najít v Kostarice poštovní schránku je téměř nemožné a dokonce i vševědoucí průvodce Lonely Planet o poště mluví jen v souvislosti s doručováním balíků do Kostariky. Spolehli jsme se proto na rady naší věrné navigace a nechali se dovést k nejbližší poště. Ale ouha, pošta byla v neděli přirozeně zavřená a žádná schránka široko daleko k nalezení. Dokonce jsem se šel zeptat i prodavačky z krámku naproti poště a byl jsem odeslán o ulici výše, poštovní schránku ale nejspíš dávno odnesl vítr nebo sběrači barevných kovů. Pohledy jsme proto nakonec svěřili naší autopůjčovně a doteď nevíme, jestli aspoň některý našel svého adresáta.


A tak nám nezbylo než dát milé zelené zemi definitivní sbohem, tedy aspoň prozatím. V bistru na letišti jsme utratili poslední papírové colóny, aktualizovali status na Facebooku (protože v San José na letišti je na rozdíl od Charles de Gaulle hifi zadarmo) a hurá domů. Poslední vtipná scénka mě čekala ještě před nástupem do letadla, když se místní pozemní personál rozhodl aplikovat přísnější bezpečnostní standardy než v Americe a zakázal brát do letadla jakékoli tekutiny, i ty zakoupené po bezpečnostní prohlídce. Takže jsem ze své Nalgene lahve rozléval vodu do několika poloprázdných lahví, co tam nechali ostatní a tak trochu úmyslně při tom polil pracovnici kontroly. To má za to, když jsem se pak v letadle ani nemohl napít!


Tak vesele i smutně skončila naše výprava do Kostariky. Díky tomu, že nás přijel vyzvednout na letiště, schytal Luděk ve Fort Lauderdale kanonádu těch nejčerstvějších postřehů a dojmů – i nám z toho bleskového projíždění největších zážitků šla tak trochu hlava kolem…