Costa Rica Revisited – den druhý

Vzbudil jsem se brzy, samou nedočkavostí jsem ani nemohl dospat. Je fakt, že v Davie v tu chvíli bylo už o hodinu více, nicméně venku svítilo sluníčko, a tak jsem po chvíli vzdal pokusy znovu usnout, a seskočil z palandy, abych zjistil, že je teprve 6.40. Ale dlouho už jsem čekat nemusel. O půl osmé jsme se rozloučili s naším milým hostelem a v první pekárně na hlavní ulici si dali vydatnou snídani. Já jsem měl jakýsi hutný kokosový koláč na způsob francouzského flanu, po kterém jsem pak půl dne nemusel nic jíst (i když kdo mě zná, by mi oponoval, že já nepotřebuju jíst nikdy, takže je to vlastně docela jedno…). Plán po snídani byl jasný. Přejít centrum města a kousek od velkého městského parku La Sabana si v autopůjčovně Sixt vyzvednout zarezervované auto. Skoro hodinová procházka ulicemi plnými lidí, prodavačů, troubících taxikářů i několika konkurenčních autopůjčoven však byla korunována neúspěchem, když jsme zjistili, že pobočka Sixtu zakreslená na mapě ve skutečnosti vůbec neexistuje, takže jsme museli vzít tágo a dojet zpět na letiště za jednotných 25 dolarů. Nejenže jsme neušetřili za dopravu, ale ještě jsme ztratili hodinu drahocenného času, kdy jsme mohli obdivovat skutečné půvaby Kostariky, které se nacházejí bez výjimky mimo divoké hlavní město San José.


Následně už ale zase všechno běželo jako na drátkách. Dostali jsme zlaté Suzuki Vitara s dvoulitrovým motorem a, považte, manuální převodovkou a po pár zběsilých kilometrech v okolí letiště už jsme mohli začít obdivovat bujné zelené kopce s pastvinami pro krávy, hluboké rokle a sopečné vulkány na obzoru. Naší první zástavkou byl vodopád v La Fortuně. Sedmdesátimetrové přírodní divadlo mluví za sebe a randál je to skutečně solidní. Já s Karlem jsme neodolali přilehlému jezírku a skočili do vody, která ani na konci listopadu nebyla nijak moc studená. Zato proudy od vodopádu nás nemilosrdně vracely zpátky na břeh a házely na obrovské kameny. O kus dál se proti proudu nechávali masírovat pstruzi a skupina dalších turistů se marně pokoušela aspoň jednoho ulovit. Příroda aspoň tentokrát zůstala silnější. Když jsme se vraceli po prudkých schodech nahoru na parkoviště, konečně jsme poznali, že téměř stoprocentní vzdušná vlhkost i při průměrných tropických 25°C dokáže udělat své. Klimatizace nás ale nezradila a jelo se vesele dál. Na oběd jsme se zastavili v místním supermarketu, který se od těch v Americe lišil snad jen tím, že Coca Colu tu prodávali ve třílitrových lahvích a místo Budweiseru se žízniví poutníci museli spokojit s kostarickým Imperialem. Zato banány tu měli po třiceti kolónech, což je bratru zhruba banán za kačku.


Příští zastávka byla o hezkých pár výškových metrů nahoru, kličkování v serpentinách nám ale přineslo zaslouženou odměnu v podobě vyhlídky na Volcán Arenal, jednu z několika činných sopek Kostariky. Z vrcholu nevinně vyhlížející hory stoupal úzký proužek dýmu. Těšili jsme se na slibovanou noční podívanou na rudou tekoucí lávu, šou se ale bohužel nekonala. A přitom se tu pod výbuchy podzemních sil před čtyřiceti lety úplně rozpustila část hory, která tak ze dne na den změnila svůj tvar. Tak snad příště.


Co nás ale čekalo vzápětí, si nikdo z nás ještě v tu chvíli nedokázal představit. K Arenalu jsme přijeli po solidní asfaltce, která byla mnohdy lepší než v Čechách, a rychle tak z paměti vytlačili zvěsti o tom, že kostarické silnice jsou jeden velký tankodrom a bez čtyřkolky si tu člověk až na pár výjimek neškrtne. A ona to najednou byla pravda a ta pravda nám nemilosrdně stála v cestě. Díra střídala díru, po asfaltu neštěkl ani pes a vrchol přišel ve chvíli, kdy jsme pár aut předjížděli na jedničku. Inu, nejnižší rychlost nemusí sloužit jen jako nutné zlo při rozjezdech. Když jsme s průměrem kolem 25 km/h dorazili do Monteverde, ještě pěknou chvíli jsme rozklepaní z auta hledali ztracenou stabilitu, ale výborný ananasový džus rychle pomohl. Ani papírové stěny hotýlku deset dolarů za noc i se snídaní nám nezabránily, abychom se parádně vyspali na další dobrodružství. A že nás jich další den ještě čekalo…