Osmihodinová pracovní doba aneb jako za starých časů…

Co si představíte, když se řekne „píchačka“? Generace našich dědečků a babiček možná nostalgicky zavzpomíná na časy, kdy si po příchodu do zaměstnání mohli beztrestně cvaknout (a pak třebas i několikrát během dne nepozorovaně zmizet pod kukaní vrátného, jež za drobný peníz rád předstíral, že nevidí, neslyší…) a když padla, orazili si zase s tou úžasnou a radostnou vyhlídkou, že až do dalšího dne mají opravdu volno.

Jistě to tak neměli všichni, ale dnes je spíše tvrdou realitou, že práci si s sebou nosíme domů. Možná že se v lepších společnostech už nemusí potupně chodit přes turnikety a pokud ano, čipová karta má spíše funkci bezpečnostní než kontrolní. Ale jak říkám – každé má svá pro a proti. Pokud dnes doma aktivně netrávíme noci nad projekty ve snaze dohnat vražedné deadliny, pak alespoň přemýšlíme jak šéfovi oplatit jeho neomalené chování a neslýchanou drzost, že si klidně v ten samý den řekne o dlouhý přesčas. A pak o další. A další. A další. A zákoník práce je najednou jen svazek bezobsažných paragrafů, jež američtí právníci pohříchu na klávesnici naťukají jen s pomocí klávesy AltGr…

Ale dost moralizování. Já jsem měl zatím možnost do skutečného pracovního světa nahlédnout pouze z pohledu stážisty a externisty, a tak by jistě bylo nespravedlivé soudit ostatní na základě povídaček o stohodinových pracovních týdnech. I kdyby na nich bylo sebevíc pravdy, sotva mě někdo přesvědčí, že s vydělanými penězi má pak člověk ještě vůbec kdy užívat světa. Ne nadarmo je individuální křivka nabídky práce zpět zahnutá (samozřejmě za předpokladu neměnné hodinové sazby).

Já vám dnes ale nabídnu povídačku odlišnou, z krvelačné a soutěživé Ameriky, kde jsou lidé za úspěch leckdy ochotni položit život a na volném čase jim často pranic nezáleží. Osmihodinová pracovní doba by tu jistě pro mnohé zněla nanejvýš podezřele a nedivil bych se, kdyby si poťukali na čelo, kdo že je ten blahosklonný zaměstnavatel, který vás nenechá v kanceláři ani ohřát. Snad nějaký komunista?

Ale abych už konečně skočil do horké kaše – američtí studenti, zvláště ti v nižších semestrech grad schools (na „obyčejných“ college to snad ani nikdo nemůže myslet vážně) jsou studenti na plný úvazek. K full-time studiu se dá přistupovat všelijak – někdo si ke škole pořídí rodinu, někdo šidí „zaměstnavatele“, jiný zase sebe. Ale výsledek se dá těžko objektivně porovnat, dokud nedojde na lámání chleba – na finals.

O zkouškách (aspoň těch závěrečných) jsem tu zatím nic moc nepsal a ani nehodlám tuto tradici příliš měnit, ale jedna krátká poznámka přece jen neuškodí. Je to totiž děsně tajný tajemství, co se vyvažuje zlatem, takže pssst! Tak tedy Američani z nás exchangů mají takový strach a respekt, že nás raději vůbec neporovnávají se zbytkem studentů, abychom jim náhodou nerozhodili statistický model. Možná se ptáte, jak by něco takového bylo možné, když všichni začínají v podstatě od nuly, během celého semestru mají stejné podmínky a při zkouškách by je v životě nenapadlo podvádět? Ostatně proč taky, když učitelé eseje z finals poctivě čtou (proto když člověk nic neumí, aspoň se může pomstít svému profesorovi tím, že napíše sáhodlouhý elaborát o ničem:-).

Vysvětlení je překvapivě jednoduché a má původ na východ od našich hranic. Totiž přestože tu vládne absolutní spravedlnost a všichni jsou si rovni, někteří jsou si přece jen rovnější. A díky tomu máme my, nebožáčci, dvojnásobek času. Nedocenitelná výhoda se však může změnit v noční můru, pokud standardní čas pro zkoušku čítá čtyři hodiny. Pak, tušíte správně, se dostaneme k oněm osmi hodinám z nadpisu a jsme zpátky doma. Luděk osmihodinové zkoušky popsal jako svým způsobem psychedelický zážitek, který držiteli výsady přináší legitimní právo se před ostatními chlubit a chvostat (pardon, chvástat:-), ale taky by se jednomu mohlo snadno stát, že dostane do huby a nedivil bych se, kdyby soudce vystudovavší bez podobné úlevy ještě rád instruoval porotu, aby zvážila takové chlubení jako trestuhodnou provokaci na straně napadeného studenta.

Já jsem si na osmihodinovky ještě zatím jasný názor nevytvořil. Po pravdě řečeno ani nebyla příležitost, protože první final exam z contracts v pondělí trvala „pouhých“ šest hodin a po dnešní osmihodinové zkoušce z criminal law by bylo poněkud předčasné vyvozovat závěry, zvlášť když torts už jsou doslova za pár. Ach…

Abych to celé nějak důstojně uzavřel, přece jsem vedle již zmíněné výhody zavánějící falešnou rovností našel i jeden „kapitalistický přežitek“, jež se dá obratně využít ve vlastní prospěch. Totiž kdo se snaží a odvede svoji práci efektivněji a rychleji než ostatní, může odejít domů dříve. Bez výchovných pohledů líných babek z vedlejší kanceláře, které za žádnou cenu nepřipustí zvýšení pracovního tempa, a bez hloupých keců vrátného. A kdo si chce píchnout – však víte, jak je to s tím bitým psem – hůl si vždycky najde.

P.S.: A takhle to dopadá, když si dám po dvou týdnech vynucené studijní abstinence dvě malá americká piva. Zatímco začátek má původ ve směsi únavy a zaslouženého slastného opojení po osmihodinovém maratonu, konec je výsledkem 40 minut rychlé jízdy na kole v posilovně za poslechu soundtracku Šíleně smutné princezny. Ale ještě není konec. Tak zas-ráno vzhůru do boje!

P.P.S.: Že jste nepoznali rozdíl? Nebo vám obojí připadá přinejmenším stejně „šílené“? Tak to snad raději dobrou noc:-)!

Zkouška jako z hororu (nebo spíš z Harryho Pottera)

Karel to dneska pojmenoval naprosto přesně: "Víte, že už nám do konce školy zbývá jenom šest týdnů?" Třebaže jsem jich sám napočítal sedm a třebaže "do konce" školy znamená bohužel totéž co "do začátku zkouškového", polovinu přednášek už máme zkrátka a dobře poctivě odsezenou. Důvod k oslavě, zdálo by se. Na tuhle hru s radostí přistoupili i naši profesoři, kteří si nás v minulých dvou týdnech nezávazně prozkoušeli při mid-term practice exams.

Nejvážněji ku všeobecnému překvapení vyzněla zkouška z předmětu Legal Study Skills, který se sám o sobě příliš vážně brát nedá. Už to, že místo „přednášky“ se našim pravidelným každotýdenním seancím říká „workshopy“, o mnohém vypovídá. Ale nepředbíhejme - zkrátka psali jsme interim essay a poprvé jsme si mohli vyzkoušet, jaké je to psát zkoušku na počítači ve speciálním programu a vychutnat si úlevu v podobě dvojnásobného časového limitu, poskytovanou exchange studentům v prvním semestru. A nebylo to úplně špatné...

ExamSoft, ve kterém se zkoušky píší, je zajímavý kus softwaru. Míše po instalaci vyřadil z provozu téměř všechny ostatní aplikace, což jsme ale promptně vyřešili obnovením systému do posledního bodu obnovení. Mě se pak jen zdvořile zeptal, zda mi může počítač restartovat a když jsem si zkusil spustit testovací soubor zkoušky, nenápadně se mi snažil podsunout, že bych ho mohl nechat rozběhnout systém v nouzovém režimu, kde bych se pro své vlastní dobro nedostal k jiné aplikaci. Tomu říkám zákeřnost! Ale samozřejmě jsem se nedal. Počítačový slovník je totiž víc než jen dobrý kamarád:-).

Možná se ptáte, proč byla zkouška jako z hororu, když podle mého dosavadního popisu musela být spíše takovým příjemným posezením s kamarády. Po pravdě řečeno to bylo příjemné posezení s kamarády. Dostali jsme ještě s pár místními studenty s přiznanými úlevami zvláštní pohodlnou zasedačku, na rozdíl od ostatních i vytištěné zadání, ve kterém se dá, jak známo, mnohem lépe čmárat a zvýrazňovat než v textovém editoru a hodina a půl také vypadala jako optimální čas (však ono na nás při osmihodinových finals ještě dojde, nebojte...).

Inu, pokud vás zajímá, jak také může vypadat zadání americké (byť jen interim) zkoušky, nabízím plné znění textu níže. Myslím, že stojí za přečtení;-)!

Denise, an anthropologist, while exploring the mountains of ancient Transylvania, was bitten by a wolf before she was able to kill the animal. Soon after her return to the U.S. and her job as a research anthropologist, Denise began having vivid dreams once a month in which she ran through neighborhoods on all fours and howled to the moon. When awakened, Denise found strange objects like grass, twigs and animal bones on the floor of her bedroom.

Several months later, violent crimes began occurring after midnight every four weeks. Several people were mauled by a “large wild animal” and suffered bites and other injuries. The day after the latest attack, Denise awoke to find herself covered with blood. She also found a man’s wallet lying on the bedroom floor and was shocked when she learned from the newspaper that the wallet belonged to the victim.

Based on her anthropology training and knowledge of folklore, Denise concluded she had become a werewolf (i.e., a human being who has changed into a wolf while retaining human intelligence) and realized she would continue to be transformed at least once every month on the nights of the full moon. On these nights, Denise locked herself in a room with no windows and chained herself to a specially constructed chair. The violent attacks stopped and Denise frantically searched for a cure. During this time, Denise and Victor, a man she had been dating, became serious and contemplated marriage. Victor thought it was strange that every month Denise would mysteriously disappear for one or two evenings.

Denise, having stumbled across an ancient volume about werewolves that detailed a cure, began collecting the unique ingredients. Victor, annoyed by Denise’s strange monthly disappearances, insisted that she accompany him to an important office Halloween costume party and said if she didn’t “perhaps I should find someone else”. Denise reconsidered her initial refusal and promised to go to the party, even though she knew there would be a full moon that evening.

Denise, confident the ancient formula would work, planned to take the cure the night of the party. However, after taking the potion, Denise felt tingling sensations as it got darker and the moon was rising. She excused herself from the people at the party and locked herself in the bathroom. Victor, who planned to surprise Denise by presenting her with an engagement ring, set up a video camera outside the bathroom to record the event.

The potion failed, Denise turned into a werewolf, opened the door and growled. Victor exclaimed, “Darling, what an original costume. Please accept this engagement ring and my love.” As Victor put the ring on the werewolf’s paw, it attacked and seriously injured him. After subduing the werewolf, the party goers called the police who took the werewolf into custody and confiscated the video of the event. After the Halloween party incident, Denise never again became a werewolf (she was missing one ingredient in the potion, a lock of hair from a loved one which she obtained in the attack on Victor).

On the basis of the injuries to Victor, Denise is charged with aggravated assault under Model Penal Code, Section 211.1 (2).

Assuming admission of the evidence that establishes all of the above facts, analyze whether the State met its burden of proving that Denise committed a culpable act with the required culpable state of mind to justify a conviction.