O neposlušném požárním alarmu

Znáte pohádku o neposlušných kůzlátkách? Aby ne, když jste ji jako malí museli tolikrát poslouchat od maminek, babiček i z malých elpíček a ještě si při tom bláhově mysleli, jak ji máte rádi. Omyl! Kůzlátka by zasloužila nařezat na kýty a vytahat za růžky a jestli je vám někdo takový milý, rostete pro kriminál (nebo jste v něm měli už dávno skončit:-)! Stejně tak nelze mít rád požární alarmy. Pravda, mám teď sice v popisu práce je tak trochu prodávat, ale ve skutečnosti jsem nucený je nutit zákazníkům pod cenou. A proč? No právě proto že je nemá nikdo rád!

Moje pohádka o neposlušném požárním alarmu začala v sobotu, kdy jsem si v supermarketu koupil první balíček masa za tu dobu, co jsem tady. Sice jenom (s)prosté kuře, ale stejně jsem si ho hnedka musel usmažit k večeři, jaký jsem měl absťák. Vzal jsem pánev, rozpálil olej a milé maso se jal zprudka opákat. Olej párkrát blafnul, něco málo se zakouřilo a za chvíli už jsem měl večeři na talíři. A jak si ho tak nesu k sobě do pokoje, najednou hrozný kravál. Hm, to bude asi alarm. A najednou se přidá další a ještě jeden. Měl jsem pocit, že každou chvíli ohluchnu, ale zachránila mě duchapřítomná spolubydlící, která vyskočila na židli a rychlým grifem odpojila sirénu na stropě od přívodu proudu. Jaké štěstí, že zrovna byla doma, pomyslel jsem si. Ona mě však vzápětí uklidnila, že se to den předtím stalo i našemu třetímu spolubydlícímu Martijnovi a jen díky tomu věděla, co dělat. Zato v sobotu museli oba společně zavolat domácímu o pomoc. Ten si sice taky nevěděl rady, ale po konzultaci s odborníkem se nakonec dobrali řešení. Uf!

Řešení, jaképak je to řešení lézt na strop a odpojovat čidla po celém domě? Prý by měl za normálních okolností alarm přestat hned po zmáčknutí tlačítka na čidle, ale jak mu vysvětlit, že zakouřená místnost se prostě chvíli odvětrává. Stupid! Smířlivě jsem tedy namontoval všechny alarmy zpátky, za spolubydlící mezitím přišla na návštěvu kamarádka a po pár minutách siréna zničehonic spustila znovu. Asi ze setrvačnosti, krám jeden. Kámoška se zřejmě musela hodně divit, ale to ještě nezakusila to nejhorší...

Když se vrátil Martijn z práce (dělá barmana v luxusním hotelu Park Plaza), celou stórku jsem mu za jeho souvislého nadávání na adresu domácího pobaveně převyprávěl. V tu chvíli se zdálo, že je všemu konec. Ve dvě ráno jsem však vylezl ze zapařené sprchy, na což bleskurychle zareagoval dosud ztichlý alarm ve druhém patře a rodeo začalo nanovo. Tentokrát se ale pro jistotu spustilo všech asi devět sirén na všech třech patrech. A ani po vyvětrání nechtěly přestat, tak jsme je do rána museli nechat odpojené. A chudáka spolubydlící jsme honili na jakési narozeninové oslavě, protože jsme se kvůli alarmu museli přes balkón vloupat k ní do pokoje. Musí to být ale hodně dementní zákon, když Holanďanům přikazuje mít ve všech domech požární čidla, ale čidlům už neukládá, aby neprudila při běžných činnostech. Doufám jen, že měří všem stejně a zdejší kuřáci díky tomu mají aspoň o něco pestřejší život!

A jak jsem se z toho všeho poučil? Při včerejším vaření jsem hned zavřel dveře do kuchyně a naopak otevřel všechna okna, co jsem jen našel. A ještě jedno jsem si neodpustil: z protestu proti nedobrovolnému šplhání po stropě jsem jako heslo do naší nové wifi sítě nastavil „fuckingfirealarm“- kdybyste náhodou někdy šli po Karel de Grotelaan a potřebovali internet, jistě se vám tato informace bude hodit.