O nekonečném cestování a (ne)komfortních autobusech

Také tak snadno podléháte vábení žlutých expresů Student Agency při představě pohodlných kožených křesel, pohledných stevardek, šálku voňavé kávy a pečlivého výběru domácího videa naservírovaného až pod nos? I já jsem kdysi podléhal, ale už to bude pěkných pár let. Vzpomínám si, jak má technicky založená duše přes značné porodní bolesti systému plesala nad internetovými rezervacemi po spuštění linky do Brna v roce 2004 a online čtečka kreditových jízdenek mi pak přišla jako totální scifi. Co na tom, že první autobusy Radima Jančury (Ayats) byly i v porovnání s devítistovkovými Karosami ošklivé a designivou reputaci si u mě firma spravila až nákupem Irizarů s čelem delfína (přesto je to stále neporovnatelně lacinější řešení než německá klasika Setra, Mercedes Benz nebo Neoplan). Postupem času však žluté autobusy zevšedněly i věčným dětem a Student Agency si to u mě na dlouho pokazila, když mně jako studentovi odmítla nadále poskytovat slevu (pravda, lví podíl na tom tehdy měla vláda ČSSD, která i soukromým dopravcům vnutila socialistický koncept žákovského a studentského jízdného, ale o povinnosti zrušit slevy ostatním studentům se v žádném zákoně nepsalo).

Světlým okamžikem v mé cestovní historii s SA se stalo období cenových válek s Asianou, kdy se dalo do Brna jezdit za pade. Přesto u mě vždycky výše na žebříčku kvality zůstaly společnosti provozující nové německé autobusy, ať už to byl Hotliner, Deutsche Bahn nebo nejtypičtěji Eurolines. Jejich služeb jsem si užil do sytosti během Erasmu v Kolíně a po delší odmlce jsem měl tu čest opět při včerejší cestě z Prahy do Holandska. A jaké byly pocity? Jednoznačně pozitivní! Autobus nestaví na každém fleku, řidiči se nestydí do cíle přijet třebas i o dvě hodiny dřív (pravda, musel jsem tím pádem počkat půl hodiny na první ranní vlak), při poslouchání hudby mi na rameno v jednom kuse neťuká stevardka, jestli náhodou nemám chuť na kafe, a tím pádem tam nehučí ani žádný automat, nemusím se dívat na přihlouplé filmy o amerických teenagerech, ale hlavně, a to je skutečně k nezaplacení (protože to žádná společnost čistě z ekonomické logiky dlouhodobě nezaplatí), je velmi malá pravděpodobnost, že budete muset sdílet dvousedačku s dalším cestujícím. Nezapomněl jsem na něco? Jo, taky vás řidič neprudí, že mu baťůžkem zastrčeným pod sedadlem urvete audiokabel zábavního systému, protože tam jednoduše žádný není. Bohužel elektrické zásuvky zatím pronikly jen na linku do Brna, takže vám ani sebeúspornější laptop zábavu na celou cestu nezajistí.

A proč vlastně celý tenhle příspěvek píšu? Abych připomněl zvrhlou východoevropskou zálibu v dálkovém cestování autobusy. Vždyť je to tak prosté: zadek vás po deseti nebo i více hodinách cesty bude bolet v sebepohodlnějším autubusu a i když se budete snažit sebevíc, stejně se cestou nevyspíte. Proto tam, kam ještě nevedou koleje vysokorychlostní železnice, dává největší smysl cestovat letadlem. Když bude chtít více lidí cestovat letadlem, linka bude rázem atraktivnější a přiláká konkurenci, a byla by hodně velká smůla, abyste pak při včasném nákupu nesehnali letenku za přijatelnou cenu. A pokud jde o mě, já si dodneška dělám čárky za každou cestu letadlem!