Kultura jééé...

Kultura podle wikipedie a Johanna Wolfganga von Goethe zahranuje celou šíři lidského žití a konání historií a zvyky počínaje, přes umění a vědu, a hospodářstvím a politikou konče. Kultura podle Milana Richtera a staronových pražských radních (kteří, jak doufám, budou brzy už jen starostaří) je, řekněme, velmi složitý mechanismus, ale především znamená dobře zaplacenou „zábavu“, kde se pro samou řachtandu a kýč vytrácí skutečný půvab her s fantazií, hloubkou myšlenek a mnohovrstevnatámi přesahy. A co kultura v Eindhovenu? O tom jsem se sám měl jedinečnou příležitost přesvědčit v pondělí a v úterý. A pokaždé z jiného pohledu.

V pondělí byla moje role jednoduchá. S předem zakoupenou vstupenkou jsem se vypravil na koncert Holandského studentského orchestru (www.nso.nl), do zdejšího velmi kvalitního koncertního sálu ve Frits Philips Muziekgebouw. Je sice fakt, že chvilku před koncertem mě vyděsil nápis na vstupence, že koncert se koná v Airport Zaal – při zdejším odlišném chápání reality bych se totiž vůbec nedivil, kdyby měli koncertní sál i na letišti – ale pohled na internetové stánky s adresou mě vzápětí uklidnil. Největší překvapení pro mě se konalo hned na úvod – takový nátřesk na koncertě jsem zažil jen několikrát při produkcích v rámci Pražského jara, ale co víc, tady byla návštěva akce z velké části rodinnou záležitostí. Rodiny s dětmi seděly u stolů kolem prostorného dvoupatrového atria před vstupem do sálu, hloučky přátel postávaly se skleničkou vína volně po prostoru a zahanbit se nenechali ani zástupy čiperně vyhlížejících a elegantně oděných důchodců (rozuměj, nikoli jak je zvykem u nás – tedy ve svém maturitním kostýmu resp. v šatech jako na vlastní pohřeb). Téměř idylka.

Koncert samotný byl plný energie a s výjimkou velmi alternativního prvního krátkého čísla šlo o přehlídku velmi kvalitních výkonů. Přímo exkluzivní byl sólový part sympatického mladíka ve Koncertě pro violoncello e-moll, op. 85 Edwarda Elgara. O přestávce se pak jako pozornost podniku (každý týden zde mají jiné lákadlo) podávala sklenka vína zdarma, která navodila atmosféru pro závěrečnou symfonickou báseň Ein Heldenleben Richarda Strausse. Aby se sponzor koncertního sálu Philips blýskl v tom nejlepším světle, na varhanní empoře (která je tu ovšem bez varhan) byla nainstalovaná sestava barevných světel, které s každou částí změnily barvu a navodily odlišnou náladu.

Nevím, zda jsou zdejší posluchači takto vycvičení nebo jen prahnou po jakémkoli kulturním zážitku, ale na závěr každé části koncertu se konalo standing ovation. Po prvních povstanuvších se nikdo moc nedal pobízet a brzy byl na nohou celý sál. Zajímavé. Orchestr si pak na samotný závěr připravil ještě malé překvapení a přídavek v jednom, kdy na sebe muzinanti navlékli kostýmy Zorra, princezen, andělů a dalších a spustili variaci na předchozí hrdinské téma. I když jsem ještě nikdy nic takového neviděl, rozhodně to byla sranda a vážnosti a kvalitě celého vystoupení nijak neubrala.

Druhá kapitola dnešního postu se (snad to tak můžu říct) začala psát v úterý. Opět jsem se vypravil do Bunkeru, sídla studentských organizací, kde se měl konat taneční večer. Jinými slovy demo taneční školy, která se prostřednictvím půlhodinových bloků s různými tanci snažila nalákat nové ovečky do svých kurzů. Když jsem ale po sedmé dorazil, zjistil jsem, že jdu nejspíš příliš brzy, protože v tanečním sále se v rytmu hudby pohupovaly jenom holky. A tak jsem si řekl, že si počkám na klasiku, která měla začínat po deváté, a šel se podívat hned vedle na zkoušku sboru. Už mě vůbec nepřekvapilo, že sbormistr vedl sbor rovnou v angličtině – co kdyby tam náhodou byl nějaký cizinec nebo exchange.

A tak jsem si zavzpomínal na naše nesmělé gymnazijní pokusy s Vítkem Kubánkem. Ne že bych se někdy pořádně naučil zpívat podle not (tedy zvládám bezepčně přechody o půltón, o celý tón a o oktávu, a to prosím nahoru i dolů), ale nějaký základ to byl. Tady jsem se ale po pravdě moc nechytal. Možná to bylo tím, že jsem si bůvhíproč sedl k basu, možná proto, že vedle mě seděli další, kteří party viděli poprvé, zatímco ostatní už delší dobu pilně zkoušeli, možná mi prostě jen nesedl výběr zpěvů. Nevím. Ale říkám si, že to zkusím aspoň ještě jednou, abych o něco nepřišel. Mail adresovaný mísntímu studentskému orchestru totiž zatím zůstal bez odpovědi a sedět doma každý večer rozhodně nehodlám. No a když nic jiného, je tu ještě filmový klub, tak uvidíme, co z toho bude...

První setkání s Erasmáky

Při vymýšlení originálního názvu pro tento příspěvek jsem se v první chvíli bránil pokušení pojmenovat jej „První setkání s Eskymáky“, ale vzápětí mi došlo, že by to v tomto případě bylo příslovečné „kdo to říká, ten to je“. Ano, sám si tu zatím připadám trochu chladný a ke svému okolí netečný, a tak byl nejvyšší čas podniknout první aktivní krok a něco s tím udělat. A taky bych křivdil Eskymákům (nebo chcete-li Inuitům), kteří jsou podle všeho velmi přátelskými a pohostinnými lidmi. Tak tedy, ve čtvrtek jsem přijal pozvání Petra Kosnara, který mi ze všech kontaktů na facebooku do té doby věnoval nejvíc pozornosti, a zvědavě se vypravil na Game Night do jednoho z útočišť místních četných studentských organizací, do Common Roomu. Už jen probojovat se dovnitř se nezdálo snadné, protože studentské kluby se scházejí převážně pod jednou střechou tzv. Bunkeru, od kterého má každý člen či pravidelný návštěvník vstupní kartu. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo tam měl ten večer namířeno, a tak stačilo jen počkat, až někdo půjde kolem.

Samotný Common Room ve skutečnosti sestává ze dvou nevelkých místností s několika stoly, křesly a spoustou židlí, je v něm k dispozici kuchyňský kout a projektor s plátnem pro hraní her na wii. Programem čtvrtečního večera ovšem měly být hlavně karetní a stolní hry. Pro mě, starého gamblera samozřejmě nic nového pod sluncem. Hrají tu UNO, Dominion, Domino i různé další menší i větší hry. Musím říct, že pro mě bylo moc příjemným překvapením potkat pár (desítek) lidí, kteří spolu večer tráví společným hraním a povídám spíš než bezduchým trsáním na hlasitou „hudbu“, pro kterou neslyšíte vlastní slovo. Nakonec jsem si ale nejlíp popovídal s Petrovou přítelkyní Dominikou, která má hodně zajímavý osud a s Petrem se seznámila právě v Holandsku. Ve zkratce se z průmyslovky v pošumaví vydala na vlastní pěst do Anglie, kde si hlídáním dětí vydělala na bakalářské studium a při hledání magisterského oboru si pro nesporné kvality programu vybrala industriální design tady v Eindhovenu. Fakt respekt!

O ostatních jsem se tedy bohužel moc nedozvěděl, až na to, že jsou tu všichni od Němců, přes Řeky, Indy, Číňany až po Američany. TU/e asi fakt musí mít něco do sebe, ale to já se svým zaměřením těžko pochytím. Každopádně jsem se přesvědčil o tom, že Common Room za další návštěvu určitě stojí, a tak se nejspíš hned zítra vydám na koncert jedné mladé australské písničkářky, která si tu prý hraním vydělává na živobytí. Tedy pokud nakonec nedám přednost pravidelnému setkání expat komunity. Však se ještě uvidí...