Evropa kontinentem svobody

Nepamatuji se, že bych si kdy Ameriku vysníval jako zemi svobody. Jsem sice v mnoha ohledech naivní, ale věřit laciným (a s populismem hraničícím) heslům se zkrátka nevyplácí. Je sice pravda, že v poslední divadelní novince Oldstars coby věrný sluha Rudolf toužím na stará kolena poznat svět a cestovat kontinentem nových možností (i.e. Severní Amerikou:-), ale jistě si vybavíte, jak němečtí muži pera dokážou báječně fabulovat o divokém západě. Možná že byl Wolfgang Kohlhaase v skrytu duše jedním z nich. Ale neodbíhejme od tématu.

Zkrátka naivní jsem nebyl! Přesto jsem však v sobě nosil jakousi utkvělou představu, že tu lidé nejsou svazováni tolika nesmyslnými pravidly jako v Evropě a že se tu, jak bych to tak řekl, žije o něco jednodušeji. Good for me! Vystřízlivěl jsem totiž rychleji, než opilý student college při policejní kontrole cestou z party. Ve skutečnosti jsem se ani opít nemohl, ale k tomu se ještě dostanu:-).

V právu, jak možná někteří tušíte, se rozlišují čtyři možné způsoby plnění: hezky po latinsku "dare, facere, omittere a pati" (tedy něco dát, vykonat, zdržet se konání či konání jiného strpět). Netřeba vysvětlovat, že podstatou prvních dvou je činnost aktivní, v případě druhé dvojice je pak lepší doma sedět a louskat buráky. Chce-li však člověk trochu žít, shodou okolností se nachází na Floridě a ty buráky upřímně zas tak moc nemusí, nezbude mu než se začít prát, třebaže se tu s tím moc nepočítá. Proč taky - všechno funguje, tak co bychom něco měnili?

Vlastní hrdost však velí sveřepě vyrazit vpřed a občas chvíli narážet hlavou do zdi, dokud nepovolí. Na Nova Southeastern University je bohužel zbytečných zdí velmi mnoho a často mívám podezření, že byly postaveny tak dávno, že už si nikdo nepamatuje jejich prvotní smysl (univerzita byla založena v roce 1964 a campus je ještě o něco mladší). A proto je mi všech, s nimiž kvůli své tvrdohlavé povaze musím chtě nechtě polemizovat o přínosu pro Evropana nepochopitelných pravidel, tak trochu líto.

Pravidlo jedna tak trochu překvapivě zní "sám si nepomůžeš". Pokud jste měli Ameriku za ráj individualismu, rychle odhoďte růžové brýle (tedy pokud máte podobně zabarvené vidění světa jako já:-), nebo zemřete! Smrt to bude rychlá a bezbolestná, v bezpečí campusu, kde studentům nic nechybí, a dost možná za bílého dne a v přímém přenosu (bezpečnostních kamer). Usvědčit vraha však bude téměř nadlidský úkol, protože veškerý důkazní materiál je přehlídkou banalit, které sice člověk může vnímat jako osobní křivdu a těžké ponížení, ale (ruku na srdce) samy o sobě ještě nikoho nezabily. Kauzální řetězec z nich složený by byl navíc tak dlouhý a zpřetrhaný, že by z něj nebožtík ještě před svou smrtí musel sestavit dramaticky vyznívající dokument, který by zapůsobil na porotu silněji než plamenná řeč obhájce (tady bych si možná dovolil připomenout známý film Vyvolávač deště).

Jsem zvědavý, zda i vám by následující banality začaly po čase lézt na nervy. Kde začít? Třeba u toho, že si sám bez cizí pomoci nemůžu vybrat poštovní schránku. Bydlím v dormu, který nemá recepci a asi proto, že je sám paradoxně nehlídaným ostrůvkem svobody v moři plném žraloků, vystavuje své obyvatele nebezpečím na cestě k pobřeží. Schránky jsou dobře střežené v mail room ve freshmanském dormu o pár desítek kroků dál. Moje krásná čipová karta mě však dovnitř nepustí, a tak pokaždé musím zvonit a čekat, až mi recepční cinkne. Ať dělám, co dělám, připomíná mi to mé rané dětství, kdy jsem ještě chodil po světě neozbrojen vlastními klíči a při návratech domů vždycky musel prosit o otevření štamgasty "tam u nás v přízemí". "Teď už jsem starší a vím, co vím", ale vzhledem k tomu, že od mého příjezdu se pošta všelijak zpožďuje a zašmodrchává, chodím ji kontrolovat poctivě každý den, abych se vyhnul nebezpečí šoku z doručení veškeré zatoulané korespondence najednou.

Karta je nemilosrdná i v případě, že se rozhodnu navštívit své kamarády na dalším dormu na Rolling Hills. Vzhledem k tomu, že často děláme do školy něco společně, chceme si užít zdejšího čerstvě zrekonstruovaného bazénu (investice 3,5 mil. USD) nebo jen máme zkrátka chuť se vidět, není to úplně příjemné. Navíc zde na nebohého návštěvníka číhá ještě mnoho dalších nebezpečí... A tak i když už se úspěšně dostanu přes vstupní dveře, nesmím na sobě nechat znát, že tu nebydlím, protože jinak se nevyhnu povinné registraci. Stejně tak se nesmím zapomenout u bazénu, protože ačkoli do vody se dostanu i bez karty, není již cesty zpět. Nebohá plavčice už mě musela dvakrát vysvobodit kartou vlastní. A prý že je bazén otevřený všem grad students. Jistě, ale jen když Tě sem pustí kamarád! Konečně nebezpečná je i neznalost prostředí. Když dá člověk přednost schodišti před výtahem, dostane se do pasti zakončené evakuačním východem. Těžké dveře se otevírají za krásného hudebního doprovodu alarmu, který si však již pro příště raději nechám ujít:-)!

Ve svém vyprávění bych mohl pokračovat o chodnících, které samy nikam nepokračují, a zlomyslně tak vrhají ty, kteří nepochopili, že tady se nechodí ani napravo ani nalevo, nýbrž autem, do spárů nebohých řidičů. Pokud už nějaký chodník existuje, klidně vsaďte boty, že se bude klikatit jako had, protože při optimalizaci trajektorie po trávě je nebudete potřebovat. A opět jsme u oblíbené kamarádské pomoci - nevadí že nemáš auto, všichni Tě přece rádi odvezou. Těžko se vysvětluje, že o takovou pomoc nestojím, když to přece v pohodě zvládnu sám. Život je boj! Malým paradoxem nechť je zaběhnuté pravidlo, že vyjma pomoci příbuzných a profesionálů se tu oběti dopravních a jiných nehod na veřejnosti mohou spolehnout jen a jen na sebe. Tady, zdá se, kamarádské svezení nefunguje. Ale aby náhodou nebyli potenciální záchranáři až příliš odrazováni, vymysleli si zdejší zákonodárci "Good Samaritan Act", který zbavuje odpovědnosti za pomoc, která by tak úplně nepomohla. Kam jen ten svět spěje, ptá se uvědomělý Evropan...

Nejparadoxnější za všech paradoxních příběhů o pomoci kamarádů jsem však zažil na slavnostní recepci k zahájení semestru tuto středu. Škola pro nás připravila milé pohoštění, profesoři se postarali o zábavnou společnost a pro uvolnění se rozlévalo kalifornské víno a nebudějovický Budweiser. Rád jsem ochutnal bílé víno, které skvěle sedlo ke smaženým krevetám v kokosovém obalu a čerstvým jahodám. Když jsem si však chtěl nechat malý kelímek dolít, nastal problém. U pultu stála jiná slečna a marně jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem právě jedno víno měl, že jednadvacet už mi bylo docela dávno a že tady na té akci s jistotou žádný alkoholový nezletilec být nemůže. Nepovolila, ani když jsem jí opakoval, že jako cizinec s sebou řidičák americký nenosím a pas se mi do kapsy nevejde. Zato mi však dala nabídku, která se odmítá. Prý ať si pošlu kamaráda s řidičákem, který mi kelímek následně předá. Tohle že je respekt k zákonům. Dovolím si proto tvrdit, že při svém smyslu pro obcházení pravidel jsou Češi naprostí loseři. Obcházejí totiž jenom ty zákony, u kterých to má nějaký smysl. Ale stejně mi zůstává záhadou, proč datum narození není na školním ID, když po něm ve škole tak touží...


Příkladů bych jistě našel víc, už se mi však začínají zavírat oči a před ranním vstáváním na výlet na Key West bych ještě rád stihnul jednu epozidu seriálu The Big Bang Theory. Co tedy dodat závěrem? Těžko říct, zda všechno jen přehnaně prožívám, snažím se zaplašit nepříjemné zážitky z dětství, anebo na mé kritice "praktického rozumu" přece jen něco je. Jedno vím však jistě: ve svém boji se nevzdám!