Deset důvodů, proč nenávidět Holandsko

Přemýšleli jste někdy o tom, co vám nejvíc vadí na zemi, ve které žijete? Asi mi dáte za pravdu, že to často nejsou takové ty podstatné věci spoluurčující národní identitu, ale spousta malých drobností, které, když se sejdou, vám spolehlivě zkazí den. Dovolte mi tedy pár švestiček z mé vlastní tulipánové zahrádky: 1. Styl řízení holandských řidičů Snad každá země má svůj vlastní specifický styl řízení, na který sice většina místních obvykle nadává, ale vzhledem ke každodenní praxi se s ním dokáže bez větších problémů vypořádat. Tak jako mě totálně fascinoval dokonalý řidičský chaos v Íránu, skútrové peklo v Itálii a nekompromisní jízda středem silnice v Kostarice, dokážou mě občas totálně odrovnat i Holanďani. Jejich problém je ale někde jinde. Ve snaze dodržovat předpisy vždy a všude totiž paradoxně často ohrožují ostatní, zejména pokud ti nejsou na tento styl jízdy zvyklí. Ve městě to hodnotím veskrze pozitivně, problém však přichází na dálnici. Tak jako se v Česku možná až přehnaně držíme v levém „rychlém“ pruhu a jeho opuštění bereme téměř jako osobní prohru, tak se Holanďani zuby nehty drží vpravo. Přesněji řečeno tlačí se doprava. Na pětiproudé dálnici u Amsterdamu to pak v noci často vypadá tak, že dva pruhy napravo jsou plné jako v dopravní špičce zatímco zbylé tři pruhy zůstávají zcela prázdné. To je ale ta lepší situace, protože si můžete udržet bezpečný odstup jednoho volného pruhu a stále ještě můžete v případě potřeby předjíždět. Pravé nebezpečí ovšem přichází, když se takový urputný Holanďan po předjížděcím manévru rozhodne zařadit do malé škvíry těsně před nebo za vámi a nebo nedejbože na tři sekundy z levého pruhu přejede doprava, aby ve chvíli, kdy už jste ho téměř předjeli, opět nečekaně vybočil doleva. Když jsem se na Velikonoce vracel do Prahy, jedu si takhle klidně v Německu v pravém pruhu a najednou se na mě začne tlačit někdo zleva. Evidentně mě neviděl. A můžete hádat, odkud dotyčný řidič pocházel... 2. Všude je příliš mnoho lidí Tohle snad nepotřebuje komentář. Holanďanů je prostě moc na příliš malou zemi. Nevysvětlujte si to, prosím, špatně, ale občas si říkám, že by to tu chtělo trochu pročistit. Ať jste, kde jste, jste v civilizaci a když už se konečně uprostřed lesa zaradujete, že jste chvíli nikoho nepotkali, určitě je nějaký Holanďan na stromě nad vámi. 3. Nedá se tu zaplatit normální bankovní kartou Zlatá Amerika. Na co nosit hotovost, když můžeme platební transakci sfouknout stejně rychle přes karetní terminál? Pravda, v Čechách to stále ještě mnozí nepochopili a snad i proto si pokladní v supermarketu pečlivě schovávají kopii každého lístečku a taky se stále ještě často tváří, že je tím děsně zdržujeme. Holanďani však našli ještě lepší způsob a vymysleli si karty vlastní, tak zvané PIN. Nezaměňujte je, prosím, s PIN kódem pro autorizaci transakcí, jak jej známe u našich karet, ten to používají samozřejmě taky, jen mu asi říkají jinak. Ale zase abych Holanďanům nekřivdil, nad stejnou podivností (EC kartami) jsem ohrnoval nos i v Německu (a jak se jim to loni vymstilo, když si čipy ve všech EC kartách postavily hlavu). Moje rada tedy zní: do hospody ani do supermarketu bez PIN karty nebo bez hotovosti nelez. 4. Prapodivné slevy typu druhý kus za polovic Taky máte rádi slevy vyjádřené v procentech z původní ceny zboží? Případně v absolutních číslech? Tak to si v Holandsku moc neškrtnete. Oblíbený model je totiž „druhý kus s padesátiprocentní slevou“. Pokud to u vás vyvolává dojem supervýhodného nákupu, nedejte se taktikou obchodníků zmást. Za dva kusy zaplatíte cenu jednoho a půl, výsledná sleva je tedy 25%, nikoli 33%, jak by se mohlo zdát. Že je tahle hra na schovávanou baví... 5. Uměle vyšponované ceny u služeb a některých druhů zboží Na čem je založená holandská ekonomika? Na předražování všeho, co se nedá koupit v mezinárodních řetězcích. Proč za městké kolo – šunku bez přehazovačky a brzd s patnáctikilovým rámem – zaplatil sto euro, když můžeme zaplatit i pět set? Proč dát za oběd v restauraci eur deset, když může stát i dvacet? Proč nakupovat na internetu, když to jen vede ke zbytečným slevám? Holanďani jsou zkrátka v tomhle směru neefektivní skrblíci a moc bych jim přál zdravou konkurenci, která je běžná na východ i na západ od jejich hranic. 6. Nedobré pivo, navíc se tu nedá koupit pivo české Už jste někdy pili pivo v Holandsku? A chutnalo vám? Tak to asi bylo pivo belgické. Může mi někdo vysvětlit, proč je jedním z nejprodávanějších exportních piv na světě Heineken? Snad proto, že jeho jméno zní německy? A proč se asi nejlepší ze standardních holandských konzumních piv jmenuje Bavaria? Co mi ale vrtá hlavou ze všeho nejvíc, nikde se tu v obchodě nedá koupit pivo české. Holandská pivní lobby se totiž zřejmě bojí, že by pak nic ze své domácí produkce neprodala... 7. Vlasatí, ulízaní, nagelovaní a uniformně oblečení chlapi Holanďana poznáte na sto honů. Vysoká, štíhlá postava, rozhalená košile a ulíznutá patka s tunou gelu. Jasně, námořnický outfit není a priori špatný, ale když ho tu má každý druhý? A jak bezpečně poznáte Holanďana mimo domovinu – zeptejte se ho, jestli někdy byl v Praze. Pokud uslyšíte „Prrrách?,“ jste doma. 8. Ničím neomračující holky OK, ačkoli jsou si Holanďani jako vejce vejci, pořád jsou to docela elegáni. Zato jejich holky... Ne že by na nich bylo něco vyloženě špatně, ale taky tu není nic navíc. Holanďanky prostě nemají šťávu. Teda pokud nemají něco z cizí krve, to je pak jiná. 9. Neochota mluvit anglicky a taky téměř žádné cedule, nápisy a webové stránky v angličtině Jeden z oblíbených stereotypů, co se o Holandsku v Čechách rozšířil jako morová nákaza, je, že všichni umí bezvadně anglicky. Jistě, díky sledování amerických filmů a seriálů bez dabingu již od útlého dětství se Holanďani nemají problém dorozumět, ale troufnu si tvrdit, že průměrný český absolvent gymnázia na tom s aktivní schopností komunikovat bude lépe. Byť co do výslovnosti si s šišlavými a chrochtavými Holanďany asi moc nezadáme. Není tu proto jediný důvod, aby místní blahosklonně kašlali na překlad webových stránek do nějakého srozumitelnějšího a libozvučnějšího jazyka. Schválně se podívejte na stránky českých bank nebo mobilních operátorů a zjistíte, že v naprosté většině případů je kromě povinné angličtiny k dispozici minimálně ještě jedna nebo dvě další mutace. A v Holandsku? Tak maximálně obecný úvod? Proč musím k sakru v aplikaci internetbankingu druhé největší holandské banky luštit popisky v chrochravštině? A k té neochotě mluvit anglicky – možná je to mnou, ale až podezřele často se mi stává, že pokud je se mnou v místnosti víc než jeden Holanďan, bez ohledu na mě mluví svojí řečí. Troufám si tvrdit, že tohle jsem se svými českými kamarády a spolužáky nikomu z cizinců bez znalosti češtiny nedělal. 10. Žádná pořádná vlastní hudba Chcete poslouchat holandskou hudbu? Tak se vypravte do Německa na karneval a zkuste si texty veselicových odrhovaček trochu víc zachrochtat. Ne, teď asi trochu přeháním, ale je to podobná bída jako u nás. Místní hvězdy zpívají zásadně v angličtině (ono by to holandsky asi moc dobře neznělo, protože „rrr“ není zrovna dvakrát zpěvné, pokud pominu Nohavicům magahit „Metro pro krtky“) a stejně tak místní rádia zdejší tvorbu častějším zařazením do playlistů taky dvakrát nepodporují. 11. Obědová sendvičová (ne)kultura Zlaté české kantýny, školní jídelny a obědové restaurace jedoucí na stravenky. Možná si říkáte, že na sendvičích není nic špatného. Zajisté ne, ale i ten nejlepší sendvič se časem přejí. Speciálně když víte, že za jeho cenu byste v Praze dostali teplé jídlo s polévkou a pitím. Inu, možná proto nechodí Holanďani na oběd do restaurace a i ty sendviče si raději nosí z domova. 12. Nefungují tu SMS doručenky Jedna z drobností, kterou vnímáte jako něco samozřejmého. A tak když chybí, dost to nasere, speciálně když máte něco důležitého na srdci a potřebujete se ujistit, že zpráva dorazila. Možná proto mají místní tak rádi iPhony, které doručenky taky neumí. 13. Kolo tu většina lidí považuje za prachsprostý dopravní prostředek Naprostá degradace jízdního kola. Vraťme se zpátky na stromy! Ale když se podíváte na průměrný holandský bicykl, dojde vám, že na těch prehistoricky vyhlížejících monstrech se snad ani sportovně-rekreačním stylem jezdit nedá. 14. S tou oranžovou to často přehánějí Staletá tradice, s tím nic nenaděláte. Oranžská dynastie má své místo v srdci každého Holanďana a asi mají být na co hrdí. Ale česká asociace se socany je prostě příliš silná... 15. Všude se platí za parkování, často i před vlastním domem Proč mít předplatné na rok, když můžete platit každý den znovu? Další typický případ stupidity. Když člověk potřebuje zaparkovat auto před svým vlastním domem v pondělí, asi ho bude chtít zaparkovat i po zbytek týdne, ne? Ale jen ať platí, když to mají tak rádi. 16. Na malých skútrech se tu smí jezdit i po cyklostezkách Viz jeden z mých předchozích příspěvků. Bohužel tohle nejsou typičtí dárci orgánů, a proto se jich tak jednoduše nezbavíte. A proto jim vyhlašuji boj. 17. Všude jsou strmé schody Nenapadá mě jiný důvod, než že Holanďani potřebují ospravedlnění pro své tradiční háky na štítech domů. Když hlavní schodiště v domě vypadá jako žebřík na půdu, jak bude asi vypadat ten? Jako horolezecká stěna? 18. Chabá termoregulace v budovách V zimě má být zima, v létě vedro, to je asi filosofie většiny místních architektů. A o důvod míň, proč si pořizovat topení a klimatizaci, protože kvůli všudypřítomnému průvanu a oknům orientovaným na jih by stejně moc platné nebyly. 19. Celková pohodlnost, usedlost a neakčnost Kam zmizel Bludný (chcete-li Létající) Holanďan? Kde jsou ty časy námořních dobrodružství, velkých bitev a každodenních bojů o přežití? Voda stojí, vzduch se nehýbe, odvaha zemřela. 20. A hlavně nikde žádné hory!!! Plochá země, plochá duše. A zkuste mít nadhled, když z vlastní střechy nevidíte dál než na konec ulice. Dobrá zpráva je to snad jedině pro české vlekaře, protože pro Holanďany Krkonoše asi navždy budou velehory. Možná se ptáte, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti, že jsem místo původně avizovaných „deseti důvodů“ dal dohromady rovnou dvacet. Inu, každý si občas potřebuje ulevit a nakonec mně už to dlouho trápit nebude. Schválně si někdy příště zkusím cvičmo sepsat deset důvodů, proč Holandsko milovat:-).

Jak zážitky přerůstají přes hlavu

OK, máte pravdu. Být tenhle blog živý tvor, tak už dávno umřel. Sypu si písek na hlavu, kaju se, spínám ruce vzhůru k nebi s prosbou o odpuštění. Teda ne že bych udělal něco špatného, ale pokud by se tu náhodou našel někdo, kdo si moje zápisky občas přečetl, přes nesporně nadprůměrnou délku dosavadních příspěvků už by neměl asi hezkou chvilku co dalšího číst. A proč tohle všechno píšu? Abych si ospravedlnil, že blog jako druhořadá priorita musel jít stranou? Nebo abych sám sebe ujistil o tom, že jsem ještě nezapomněl česky? Nevím, mám tak trochu dojem, že sám nevím, kde po tak dlouhé době navázat, když se toho tolik událo...

Tak předně – život v Holandsku mě stále překvapuje. Na tom se od posledního postu nic nezměnilo. Ať už jsou to všemožné oslavy Holanďanů jako Queen’s Day, Liberation Day nebo třeba výročí univerzity, oranžoví si to všechno dokážou užít ve velkém stylu a za svoje výstřelky a nepřístojnosti se rozhodně nestydí (nebo si je spíš druhý den už nepamatují). Ono je vlastně docela těžké po oslavách zaregistrovat, že se vůbec něco velkého schumelilo, protože organizace úklidu je na tak špičkové úrovni, že nejpozději druhý den po obědě je všechno na svém původním místě. Jenom ulice nebývají tak přecpané lidmi jako obvykle.

Dál bych mohl pokračovat třeba o tom, jak jarní květy změnily mnohá šedivá města a místa téměř k nepoznání. Všechno tu najednou zazářilo barvami, lidé grilují, posedávají na lavičkách před domy, a to prosím klidně i jen tak na ulici, když nemají předzahrádku, a často se potom ani nenamáhají uklízet křesla zpátky do domů. Kdo by je kradl, že? Nějak mi to s tou deklarovanou vysokou kriminalitou v Eindhovenu (na holandské poměry, pochopitelně) nejde dohromady. Ale rozhodně netrvám na tom, že bych ji nutně musel poznat na vlastní kůži:-).

A můj čas zatím plyne. Už mám za sebou víc než půlku ze své stáže a ať už vyplňuju přihlášky na graduate programy, hraju na klarinet, jezdím na kole, běhám s muzikanty štafetu nebo vymýšlím, kam bych se ještě podíval, pořád mám neodbytný pocit, že nestíhám ani čtvrtinu z toho, co bych si přál. A to nemluvím o zanedbávaných školních povinnostech, na které v pracovním procesu člověk zapomíná ze včeho nejsnáze a snad i nejraději. Vždyť ještě ani všechny fotky z cest jsem nestihnul upravit a nasdílet na internetu, všechny plány na léto spříst dohromady, vidět se se všemi kamarády, co jich tu kolem je (díky bohu mají úplně stejný problém s časem jako já, což mě trochu uklidňuje:-).

A tak si před zítřejším výletem do Prahy dám alespoň jeden skromný cíl: pokud se podaří našim hokejistům obhájit mistrovský titul z loňska, přestanu už konečně dělat „blbosti“ a začnu se zase věnovat vážným věcem. I když v nacházení výmluv pro dělání jiných věcí bych se mohl stát mistrem sám. A když náhodou nevyhrajou? Tak si ještě v pondělí večer pustím poslední film. A tím nejspíš skončí i moje chvilkové platonické vzplanutí k Ellen Page, protože těch filmů zatím příliš natočit nestihla:-p.