Jak zážitky přerůstají přes hlavu

OK, máte pravdu. Být tenhle blog živý tvor, tak už dávno umřel. Sypu si písek na hlavu, kaju se, spínám ruce vzhůru k nebi s prosbou o odpuštění. Teda ne že bych udělal něco špatného, ale pokud by se tu náhodou našel někdo, kdo si moje zápisky občas přečetl, přes nesporně nadprůměrnou délku dosavadních příspěvků už by neměl asi hezkou chvilku co dalšího číst. A proč tohle všechno píšu? Abych si ospravedlnil, že blog jako druhořadá priorita musel jít stranou? Nebo abych sám sebe ujistil o tom, že jsem ještě nezapomněl česky? Nevím, mám tak trochu dojem, že sám nevím, kde po tak dlouhé době navázat, když se toho tolik událo...

Tak předně – život v Holandsku mě stále překvapuje. Na tom se od posledního postu nic nezměnilo. Ať už jsou to všemožné oslavy Holanďanů jako Queen’s Day, Liberation Day nebo třeba výročí univerzity, oranžoví si to všechno dokážou užít ve velkém stylu a za svoje výstřelky a nepřístojnosti se rozhodně nestydí (nebo si je spíš druhý den už nepamatují). Ono je vlastně docela těžké po oslavách zaregistrovat, že se vůbec něco velkého schumelilo, protože organizace úklidu je na tak špičkové úrovni, že nejpozději druhý den po obědě je všechno na svém původním místě. Jenom ulice nebývají tak přecpané lidmi jako obvykle.

Dál bych mohl pokračovat třeba o tom, jak jarní květy změnily mnohá šedivá města a místa téměř k nepoznání. Všechno tu najednou zazářilo barvami, lidé grilují, posedávají na lavičkách před domy, a to prosím klidně i jen tak na ulici, když nemají předzahrádku, a často se potom ani nenamáhají uklízet křesla zpátky do domů. Kdo by je kradl, že? Nějak mi to s tou deklarovanou vysokou kriminalitou v Eindhovenu (na holandské poměry, pochopitelně) nejde dohromady. Ale rozhodně netrvám na tom, že bych ji nutně musel poznat na vlastní kůži:-).

A můj čas zatím plyne. Už mám za sebou víc než půlku ze své stáže a ať už vyplňuju přihlášky na graduate programy, hraju na klarinet, jezdím na kole, běhám s muzikanty štafetu nebo vymýšlím, kam bych se ještě podíval, pořád mám neodbytný pocit, že nestíhám ani čtvrtinu z toho, co bych si přál. A to nemluvím o zanedbávaných školních povinnostech, na které v pracovním procesu člověk zapomíná ze včeho nejsnáze a snad i nejraději. Vždyť ještě ani všechny fotky z cest jsem nestihnul upravit a nasdílet na internetu, všechny plány na léto spříst dohromady, vidět se se všemi kamarády, co jich tu kolem je (díky bohu mají úplně stejný problém s časem jako já, což mě trochu uklidňuje:-).

A tak si před zítřejším výletem do Prahy dám alespoň jeden skromný cíl: pokud se podaří našim hokejistům obhájit mistrovský titul z loňska, přestanu už konečně dělat „blbosti“ a začnu se zase věnovat vážným věcem. I když v nacházení výmluv pro dělání jiných věcí bych se mohl stát mistrem sám. A když náhodou nevyhrajou? Tak si ještě v pondělí večer pustím poslední film. A tím nejspíš skončí i moje chvilkové platonické vzplanutí k Ellen Page, protože těch filmů zatím příliš natočit nestihla:-p.