Registrační značky na tisíc způsobů

Také Vám při toulkách po Evropě občas probleskne hlavou, proč mají v každé zemi docela jiné poznávací značky, ačkoli auta samotná se až na drobné detaily v ničem neliší? Nechci teď obviňovat úředníky a policisty národních států ze sabotování uměleckých děl vzešlých z rýsovacích prken automobilových designérů, ale proč musí mít někde značky žluté, jinde černé a téměř všude pak totálně zohyzděné speciálním fontem vylisovaných písmen a číslic, když už hezkých pár let všechny beztak respektují jednotný rozměr a modrý proužek s evropskými hvězdičkami? V Americe, kde má každý stát také svůj vlastní design, tomu alespoň dodali šťávu obrázky a přezdívkami, díky kterým se neznalý člověk rychle dozví, s kým že má tu čest.

Kdybyste se mě zeptali na názor, která evropská země má nejhezčí espézetky, bez dlouhého váhání bych odpověděl, že ta naše. Jednoduché a čisté linie písmen i číslic, nerušivé bílé pozadí, přiměřeně reflexní podklad s perleťovým efektem. Ostře řezané linie německého fontu, zbytečně veliké znaky v Polsku a ani ruské cedule připomínají ze všeho nejvíc výrobní štítek jaderné ponorky z dob studené války mi nikdy k srdci nepřirostly. Vždycky se mi pro svoji vzešenost neopak líbily značky švýcarské, nepřehlédnutelné invertní značky lichtenštejnské a v poslední době u mě získávají body za eleganci v Dánsku a Norsku. U poslední ze jmenovaných zemí obzvlášť oceňuji originalitu provedení (pro Nory předpokládám nepovinného) modrého proužku s národní vlaječkou. Že jsme v Evropě, je stejně každému jasné, tak proč všude cpát hvězdičky, které beztak dávno nereflektují aktuální počet členů?

A jak jsou na tom v Holandsku? Sýrově žluté nizozemské cedulky jsou z českých silnic všem dobře známé, málokdo však už bude vědět, že počáteční písmena slouží jako kódy provincií, že taxíky mají značky modré a pomněnkovou se vyznačují i značky pro malé mopedy a skútry s dovolenou rychlostí do 25 km/h. Tyhle vynálezy jsou zde mimochodem velmi oblíbené, protože jejich řidiči nemusejí na hlavě vozit neforemnou přilbu a navíc můžou využívat mnohem lépe průjezdné cyklopruhy a cyklostezky. Na druhou stranu snorfiets („snor“ znamená holandsky knír, „snoren“ chrápat - tak nevím, co z toho si vybrat) zdaleka nejezdí jen předpisovou pětadvacetikilometrovou rychlostí a už vůbec nevypdají jako jízdní kola s pomocným motorem, jak by jeden mohl nabýt falešného dojmu z wikipedie.


Nejzáhadnější pro mě v každém případě zůstává možnost volby, zda si na svůj vůz pořídíte klasickou celoplechovou značku s vylisovaným reliéfem, nebo si za trojnásobnou cenu auto ozdobíte cedulí s reliéfní kresbou z čehosi připomínajího tvrdý černý plast. Neříkám, že 3D písmenka a číslíčka nevypadají hezky, ale není už to přece jen trochu přehnané? Tahle libůstka také pochopitelně neodolá vlivům ohnutí při žďuchancích a nehodách, kdy lze plechové cedulky bez problému narovnat vyklepáním. Plastová písmenka se pak ráda odlupují a občas taky úplně odpadnou. Napadá mě snad jediné vysvětlení, proč jsou tyhle značky tak oblíbené: řidiči zkrátka chtějí ukázat, že na to mají. Pro každého, kdo v Holandsku někdy platil daň z motorového vozidla nebo každodenní parkovné před vlastním domem, totiž bude pár tisícovek navíc vskutku zanedbatelnou položkou.

O sběru tříděných papírových krabic a netříděných sáčků od čaje

Lidé po světě sbírají nejrůznější věci, aby se jimi mohli chlubit před ostatními, navzájem se předhánět, kdo má cennější a pestřejší sbírku, aby je mohli oprašovat, nebo své předměty zájmu shraňují prostě jen tak nezištně a pro radost. V Česku se za poslední dvě dekády většina z nás stala, ať už dobrovolně či nedobrovolně, sběrateli tříděného odpadu, což z ekonomického a zejména ekologického hlediska dává mnohem větší smysl. Ekonom má radost, že se nikde bez užitku nehromadí cenné zdroje, ekolog má naopak radost, že se hromadí cenné suroviny vhodné pro recyklaci. My ostatní si o tom můžeme myslet své, ale když to těm dvěma dělá dobře a nás to stojí jen pár kroků navíc na čerstvém vzduchu...

V minulých letech se podle různých zdrojů Česko umísťovalo na čelných příčkách v rámci Evropy ve statistikách podílu vytříděného odpadu. Pravda, nikdo už moc nezkoumal, jestli jsou suroviny následně skutečně recyklovány, ale bude-li existovat poptávka, neměl by to být problém. Evropskou jedničkou je podle některých průzkumů Německo, jiní dávají na první místo Nizozemsko. Proto by mohlo být zajímavé podívat se na místní systém třídění odpadů, zda by nám také nemohl nabídnout nějakou inspiraci a poučení.

Začnu nejdříve u sebe, protože kritizovat ostatní je mnohem jednodušší. Běžný komunální odpad se tu vyváží na různých místech s různou frekvencí. V Eindhovenu pak existují tři možnosti, jak ho naservírovat popelářům – buď ve speciálních černých pytlích nebo v klasických popelnicích, které pod hrozbou pokuty smíte dát před dům jen v den svozu, anebo odpad v pytli rovnou hodíte do speciálního podzemního kontejneru s malým komínkem na povrchu (ty ale známe i z Prahy – viz odkaz). Nebylo by to však Holandsko, aby se systém neovládal čipovou kartou a uživatelským rozhraním s dotykovým displejem – inu i vynášení odpadků může být zábava (bohužel jako všechno ostatní zde dost draze zaplacená).

Já nemám ani černé pytle, ani vlastní popelnici a už vůbec ne čipovou kartu, proto se musím v tomto směru spolehnout na ochotu svých spolubydlících a domácího, ale zatím s tím nebyl problém. A pokud jde o recyklovatelný materiál, PET lahve jsem doteď likvidovat nemusel, papír v podstatě také ne a sklo zatím úspěšně vymývám a hromadím s úmyslem ho později s gustem rozbít dobře mířenou ranou do kontejneru. Ano, popelnice na sklo tady mají podobně jako u nás téměř v každé ulici, stejně tak kontejnery na starý textil. Systém zálohování nápojových obalů jsem zatím příliš nepochopil, ale podle všeho tu také existuje. Marně byste však v Eindhovenu hledali kontejnery na starý papír. Dneska ráno cestou do práce mě tak čekala zábavná podívaná na přehlídku kartonových krabic naplněných novinami a letáky před každým domem. Popelařina tady asi musí být zatraceně dobře zaplacená, protože posbírat všechny ty krabice musí být pořádná makačka.

Ale přejme jim to. Systém podle mého kolegy úspěšně funguje už pár desítek let a zjevně nebyla potřeba na něm nic měnit. Starý papír se taky asi začal sbírat podstatně dříve než ostatní suroviny pro recyklaci. Napadá mě, že když se nějakému šťastlivci po letech podaří na půdě najít archivní tisk, bude to tady asi pořádný poklad! Byť já bych ho až zase tak moc neocenil, jak už jsem naznačil v úvodu. A co vy? Máte nějaké sběratelské nebo recyklátorské historky:-)?