Také Vám při toulkách po Evropě občas probleskne hlavou, proč mají v každé zemi docela jiné poznávací značky, ačkoli auta samotná se až na drobné detaily v ničem neliší? Nechci teď obviňovat úředníky a policisty národních států ze sabotování uměleckých děl vzešlých z rýsovacích prken automobilových designérů, ale proč musí mít někde značky žluté, jinde černé a téměř všude pak totálně zohyzděné speciálním fontem vylisovaných písmen a číslic, když už hezkých pár let všechny beztak respektují jednotný rozměr a modrý proužek s evropskými hvězdičkami? V Americe, kde má každý stát také svůj vlastní design, tomu alespoň dodali šťávu obrázky a přezdívkami, díky kterým se neznalý člověk rychle dozví, s kým že má tu čest.
Kdybyste se mě zeptali na názor, která evropská země má nejhezčí espézetky, bez dlouhého váhání bych odpověděl, že ta naše. Jednoduché a čisté linie písmen i číslic, nerušivé bílé pozadí, přiměřeně reflexní podklad s perleťovým efektem. Ostře řezané linie německého fontu, zbytečně veliké znaky v Polsku a ani ruské cedule připomínají ze všeho nejvíc výrobní štítek jaderné ponorky z dob studené války mi nikdy k srdci nepřirostly. Vždycky se mi pro svoji vzešenost neopak líbily značky švýcarské, nepřehlédnutelné invertní značky lichtenštejnské a v poslední době u mě získávají body za eleganci v Dánsku a Norsku. U poslední ze jmenovaných zemí obzvlášť oceňuji originalitu provedení (pro Nory předpokládám nepovinného) modrého proužku s národní vlaječkou. Že jsme v Evropě, je stejně každému jasné, tak proč všude cpát hvězdičky, které beztak dávno nereflektují aktuální počet členů?
A jak jsou na tom v Holandsku? Sýrově žluté nizozemské cedulky jsou z českých silnic všem dobře známé, málokdo však už bude vědět, že počáteční písmena slouží jako kódy provincií, že taxíky mají značky modré a pomněnkovou se vyznačují i značky pro malé mopedy a skútry s dovolenou rychlostí do 25 km/h. Tyhle vynálezy jsou zde mimochodem velmi oblíbené, protože jejich řidiči nemusejí na hlavě vozit neforemnou přilbu a navíc můžou využívat mnohem lépe průjezdné cyklopruhy a cyklostezky. Na druhou stranu snorfiets („snor“ znamená holandsky knír, „snoren“ chrápat - tak nevím, co z toho si vybrat) zdaleka nejezdí jen předpisovou pětadvacetikilometrovou rychlostí a už vůbec nevypdají jako jízdní kola s pomocným motorem, jak by jeden mohl nabýt falešného dojmu z wikipedie.
Nejzáhadnější pro mě v každém případě zůstává možnost volby, zda si na svůj vůz pořídíte klasickou celoplechovou značku s vylisovaným reliéfem, nebo si za trojnásobnou cenu auto ozdobíte cedulí s reliéfní kresbou z čehosi připomínajího tvrdý černý plast. Neříkám, že 3D písmenka a číslíčka nevypadají hezky, ale není už to přece jen trochu přehnané? Tahle libůstka také pochopitelně neodolá vlivům ohnutí při žďuchancích a nehodách, kdy lze plechové cedulky bez problému narovnat vyklepáním. Plastová písmenka se pak ráda odlupují a občas taky úplně odpadnou. Napadá mě snad jediné vysvětlení, proč jsou tyhle značky tak oblíbené: řidiči zkrátka chtějí ukázat, že na to mají. Pro každého, kdo v Holandsku někdy platil daň z motorového vozidla nebo každodenní parkovné před vlastním domem, totiž bude pár tisícovek navíc vskutku zanedbatelnou položkou.
Více na 
Žádné komentáře:
Okomentovat