Volunteering po Německu

Když se řekne korporátní volunteering (chcete-li podnikové dobrovolničení), mnoho lidí si nejspíš představí zmatené kancelářské krysy pobíhající po lese ve snaze posbírat co nejvíc odhozených obalů od sušenek a pokroucených PET lahví, případně jinou bohulibou činnost, jejímž jediným cílem je dát těm chudákům pocit, že přispěli dobré věci. Realita je však často taková, že dav tak zvaných dobrovolníků vůbec netuší, co se od něj očekává, a při zabíjení nudy nakonec napáchá víc škody než užitku. V německé Telefónice na to ale šli od lesa a nikoli do lesa: ve spolupráci s neziskovými organizacemi a sociálními pracovišti, dotovanými z veřejných prostředků, nabízejí každoročně zaměstnancům příležitost strávit jeden den pomocí postiženým či opuštěným dětem, uprchlíkům nebo seniorům – politickou terminologií řečeno těm nejpotřebnějším.

Moje motivace pro to zapojit se do tohoto podniku nebyla tak docela altruistická. Jistě, rád pomáhám ve svém okolí, ale pokud cílená aktivita neslibuje alespoň částečný prvek zajímavosti nebo dobrodružství, můj zájem prchá jak pára nad hrncem. Abyste rozuměli – třeba takové darování krve provází vzrušení a zvědavost, jak zareaguje oslabený organismus, a dárce navíc za každý odběr může uplatnit slevu na dani. Při mentorování studentských projektů člověk zase zažívá napětí, zda se všechno stihne včas, zda na připravovaný program přijdou hosté a zda se v konečném vyúčtování nenajdou chyby. A tak bych mohl pokračovat dále. Od dobrovolničení v Mnichově jsem předem mohl čekat přinejmenším den strávený mimo kancelář, další pěkné modré tričko do sbírky a také možnost srovnání s offsitem v Česku, který byl sice fajn, ale prospěl spíše zúčastněným dobrovolníkům než jejich okolí.

Výběr projektu pro mě nebyl složitý. Společnost mladých dívek v kouzelném prostředí bavorského podhůří se zdála být sázkou na jistotu. Ne, nešlo o žádný escort service – motivem dobrovolnického dne bylo umožnit skupině dívek z azylového centra prožít jeden docela obyčejný den s docela obyčejnými lidmi. Už během krátkého brífinku (kde jsem pochopil, že na celé akci budu jediný muž mezi samými ženami) nám asistentky – vychovatelky vysvětily, že jde o děvčata mezi 14 a 17 lety, z nichž část se do Německa dostala jako uprchlíci (dvě slečny z Afghánistánu a dvě z Afriky) a část se ne vlastním přičiněním dostala mimo rodinu a současně pro ně nepřicházela v úvahu žádná jiná varianta péče.

V den D jsme se v poklidu sešli v přízemí rozlehlé vily v poklidném prostředí mnichovského Pasingu a po rychlém pozdravení se společně s našimi svěřenkyněmi a dvěma asistentkami vypravili na vlak do Füssenu. Na okamžik to vypadalo, že dvě německé dívky si postavily hlavu a nikam nepojedou, ale vychovatelky asi použily nějaké zaklínadlo, a tak už za chvíli všechny seděly usazené ve vlaku s kelímkem kávy v ruce, aby jim cesta lépe ubíhala. Dívky se pochopitelně nejprve ostýchaly, ale když jsme po dvou hodinách vystupovaly na úbočí hor, bariéra mlčení už byla napůl prolomená a začalo se povídat o všem možném. Předchozí varování, že se na mě holky vrhnou, se naštěstí nenaplnilo, tak jsem se pokorně ujal gentlemanské role nosiče a pobaven funěním větší části výpravy s úsměvem vyběhl na kopec, kde nás čekal malý piknik. Přesněji řečeno čekat měl, protože již před branami pohádkového Neuschwansteinu, jenž byl toho dne naším cílem, prořízly potemnělou oblohu první kapky deště a zanedlouho už všichni hodovali schoulení pod deštníky.

O prohlídku zámku, která nám kvůli chybné informaci o čase málem utekla, nakonec ani tak nešlo – větší zážitek z ní podle mého měly spíš kolegyně z Telefóniky než samy dívky, ale když nic jiného, pomohla aspoň zahnat chmury ze studeného dne a umožnila odnést si kromě zážitku na památku i nějakou drobnost z obchodu se suvenýry. Zbytek výletu už se pak odehrál ve velmi přátelském duchu. Starší kolegyně si zahrály na maminky a dívky se jim mohly svěřit se svými starostmi a problémy, my ostatní jsme děvčatům povídali o práci, vlastních osudech, přáních i snech. Nakonec to byl paradoxně právě déšť, který nás všechny přivedl blíže k sobě, když jsme se společně schovávali pod deštníky. Žádné srdceryvné loučení se ale pochopitelně nekonalo. Dívky se po návratu do svého domova zase rozprchly rychlostí blesku a my jsme si aspoň s asistentkami slíbili společné posezení nad fotkami. Až se sejdeme, napíšu víc, pro teď se ale loučím a se zapadajícím sluncem ukrytým kdesi za mraky přeji pohodový víkend a také lidi ochotné pomoci, pokud se k Vám někdy v životě štěstí otočí zády.