Floridské žralokénko: USA 2012, kapitola druhá: Pařba ve Vegas aneb jak si uhnat rýmu na poušti

Den pátý, 5. listopadu 2012

Pondělí ráno, konec víkendu, vstávat a cvičit, pracovat. Nic z toho se nám zoufale nechce, stále umíráme únavou nahromaděnou za poslední dny a pohodlná postel to paradoxně ještě zhoršuje. Kdy bude snídaně? Snídaně nebude, hlupáčci! Jste přece v Las Vegas, kde seženete super levné ubytování, ale všechno ostatní vám udělá pořádnou díru do kapsy. Vlastně ani to jídlo by nebylo tak drahé, kdybychom přistoupili na jejich hru a koupili si buffetovou plnou penzi, ale při té představě se nám dělá lehce nevolno, a tak si jdeme raději koupit předražené kafe a pečivo do Starbuck’s. Za chvíli už se na nás sesypou Evini kamarádi a spolužáci, ale čas neúprosně utíká a my musíme jít vyřídit registraci a začít pracovat. Eva na své prezentaci, já na té své. Soustředění ale upadá a s ním i my na postel. Takhle to dál nepůjde.

Eva raději odchází na workshop, aby se probrala, já si jdu udělat v horkém odpoledni „procházku“ do nejbližšího Whole Foods (bratru 40 minut po rozpáleném asfaltu), abychom měli zase na pár dní co jíst. Teprve pak se dostávám k práci, a denní směna se tak protahuje dlouho do noci. Jen tak tak stíhám svůj výstup odeslat před začátkem pracovní doby v Mnichově. Inu, home office na dovolené možná není úplně nejlepší nápad.

Den šestý, 6. listopadu 2012

Zas je tu ráno. Eva utíká ke všem geofyzikálním čertům, já hledám klid na soustředění. A tak to zůstává celý den. Konečně večer přichází vítané zpestření. I s Eviným kolegou, internem Františkem, se inkognito dostáváme na koktejl v nejvyšším patře hotelu, co se honosí veskrze originálním jménem „The Hotel“.

Užíváme fantastický výhled na noční Las Vegas a poctivá dávka alkoholu v kombinaci s prázdným žaludkem rychle dělá své. Raději brzy odcházíme, abychom dokončili Evinu prezentaci na středeční ráno. Spíme či bdíme? Až jednou ovládneme všechna kouzla PowerPointu, svět bude jistě mnohem barevnější a veselejší.

Den sedmý, 7. listopadu 2012

Středa, Eva má svůj den D. Fascinuje mě její klid a profesionalita. Společně s Františkem ji jdeme podpořit při prezentaci, pak nás čeká další sushi menu ve společnosti Eviny „švýcarské gardy“. Neúspěšně hledáme tajemného Leonida, kterého Eva dostala za úkol očarovat, a tak zase raději odcházíme na pokoj. Ještě před setměním se stihnu svlažit v bazénu a pak honem utíkám pro foťák, abych to fantastické divadlo v zapadajícím slunci zaznamenal.

Čas velí zpátky do práce. Soustředění ale brzy ochabuje. Eva odchází na party, já sehnat večeři do Subwaye. Očekávaný noční tah se nekoná, Eva se vrací s horečkou a nemoc jí pak nedovolí vstát skoro celý další den.

Den osmý, 8. listopadu 2012

Byli už jste někdy na snídani u Mekáče? Že ne? Tak to raději ani nezkoušejte, pokud nejste úplní masochisti. No dobrá, zase tak špatné to nebylo, ale tahle dávka kalorií vás spíš zabije než nabije. Střídavě se snažím pracovat a pečovat o nemocnou Evu. Ale zdravotní bratr opravdu nejsem, a tak když v pokoji chybí varná konvice, v níž bych uvařil čaj, nenapadá mě nic lepšího, než vodu ohřát v plecháčku na žehličce.

A hodiny zase utíkají. Navečer se bláznivě pokoušíme napodobit moji procházku z letiště v opačném směru, abychom vyzvedli auto z půjčovny na další cesty. Po další chvíli nacházíme vytoužený laundromat, kde se nás ujme Mexičan, co žil několik let v Praze, a my mu s důvěrou předáváme věci na vyprání.